Č. 11069.

Poplatky dovozní: I. Od účinnosti zák. č. 9/1924 Sb. může min. obch. — povolujíc dovoz radiomateriálu — prováděti řízení jen podle tohoto zák., nikoliv vedle toho také podle zák. č. 418/1920 Sb. a vl. nař. č. 442/1920 Sb. — II. Dokud není vl. nařízením podle § 20 odst. 2 zák. č. 9/1924 Sb. určena výše a způsob vybírání poplatků za dovoz radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, lze poplatky ty vyměřovati podle předpisů vydaných před zák. č. 9/1924 Sb. — III. Po vyhlášení zák. č. 9/1924 Sb. nemohla výše a způsob odvádění uvedených poplatků býti stanoveny pouhou vyhláškou min. obch.
(Nález ze dne 15. února 1934 č. 20278/33.)
Věc: Firma K. a spol. v Praze (adv. Dr. Kar. Paštika z Prahy) proti ministerstvu obchodu o poplatek za dovozní povolení.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost.
Důvody: Min. obch. udělilo st-lce 1. dne 18. září 1931 povolení č. 29207 k dovozu radiolamp v ceně 785000 Kč a 2. dne 21. října 1931 povolení č. 37332 k dovozu téhož zboží v ceně 390000 Kč. Za tato povolení byly st-lce vyměřeny na základě § 3 zák. z 24. června 1920 č. 418 Sb. poplatky ve výši 5% z udaných cen zboží penízem ad 1. 39250 Kč a ad 2. 19500 Kč.
O stížnostech podaných na předpis těchto poplatků uvažoval nss takto:
Stížnosti pokládají nař. vyměřovací akty žal. úřadu za nezákonné a spatřují protizákonnost vyměření poplatku především v tom, že byl stěžující si firmě předepsán poplatek za povolení k dovozu radiolamp ve výši 5% z ceny zboží, ačkoliv podle platného právního řádu nebylo povolení k dovozu tohoto radiomateriálu (cel. pol. č. 540) vázáno vůbec na poplatek. Ze srovnání § 20 zák. č. 9/1924 Sb. se zák. č. 418/1920 Sb. vyplývá prý jasně, že běží v obou uvedených normách o úpravu jedné a téže materie dvěma zákonnými předpisy časově po sobě jdoucími a sluší prý proto podle zásady »lex specialis derogat generali« míti za to, že byly cit. předpisem zák. č. 9/1924 Sb. zrušeny všechny zákonné předpisy a vyhlášky, jež platily před vyhlášením cit. zák.
Nss nemohl uznati stanovisko stížností v tomto směru důvodným.
Podle §§ 2 a 3 odst. 1 zák. č. 418/1920 Sb. o úřadu pro zahraniční obchod a § 1 bod 1 a § 12 nař. č. 442/1920 Sb. ve spojení s §em 2 zák. č. 25/1922 Sb. o zrušení úřadu pro zahraniční obchod přísluší min. obch. jednak povolovati dovoz všeho zboží (vyjma předměty státního monopolu), jednak vybírati za povolení ta poplatky, jichž výši sám stanoví po slyšení odborných poradních sborů. Tato činnost přikázaná uvedenému úřadu zákonem záleží tedy ve správních aktech dvojího druhu. V aktu povolovacím a v aktu, jímž se vyměří poplatek za vydané povolení k dovozu toho kterého zboží z ciziny. Opíraje se o předeslané normy stanovil min. obch. vyhláškou z 28. prosince 1922 č. 411 Sb. všeobecnou poplatkovou sazbu půlprocentní z ceny zboží, k jehož dovozu bylo uděleno povolení, pokud podle seznamu, který byl a jest uveřejňován v Úředním listě Republiky Čsl., vztažně ve Věstníku min. obch. není stanoven při určitých druzích zboží poplatek vyšší nebo nižší, po případě, pokud povolení neb potvrzení ohlášky není bez poplatku. Tento zákonný stav zastihl zák. č. 9/1924 Sb., který nabyl účinností podle § 25 dnem vyhlášení, t. j. dnem 8. ledna 1924. Zákon ten upra- vuje podle svého nadpisu vedle výroby, prodeje a přechovávání radiotelegrafních a radiotlefonních zařízení také dovoz jejich z ciziny. Podle § 1 cit. zák. možno dovážeti z ciziny uvedená zařízení jedině na základe zvláštního povolení, jež uděluje min. obch., při čemž spolupůsobí min. pošt. Osoby žádající o povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení musí zachovati postup předepsaný v § 20 odst. 1 cit. zák. a může býti povolení to uděleno podle odst. 2 cit. paragrafu zpravidla jen na taková zařízení, která se v tuzemsku nevyrábějí. Ze srovnání těchto ustanovení zákona č. 9/1924 Sb. s předeslanými předpisy zák. č. 418/1920 Sb., vl. nař. č. 442/1920 Sb., zák. č. 25/1922 Sb. resp. vyhlášky č. 411/1922 Sb. plyne jasně, že zák. č. 9/1924 Sb. váže dovoz radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení na zvláštní povolení a že upravil po této stránce, pokud jde o uvedený radiomateriál otázku, jež došla již všeobecné úpravy v dříve uvedených právních normách. Ježto, jak v zák. č. 9/1924 Sb., tak v dříve uvedených právních předpisech jest dovoz uvedeného zboží vázán na úřední povolení, nemůže býti pochybnosti, že zák. č. 9/1924 Sb. derogoval jako norma pozdější po této stránce předpisům dřívějším a že sluší udíleti ode dne účinnosti tohoto zák. povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení toliko podle předpisů jeho. Na tom nemohou nic změniti ani vývody odvodního spisu žal. min, které tvrdí, že jde o dvě zcela odlišná povolení a dovozují tento svůj názor z toho, že zákonodárce měl na mysli v zák. č. 9/1924 Sb. povolení toliko s hlediska ochrany domácí produkce, kdežto zák. č. 418/1920 Sb. sleduje zkoumání přípustnosti dovozu s hlediska širšího, zejména obchodně-politického.
Jak patrno ze znění zák. č. 418/1920 Sb. a č. 25/1922 Sb., jakož i materialií k nim (srov. na př. vl. návrhy k zákonům těm Tisk č. 21 z r. 1920 a Tisk č. 3134 z r. 1921) vyvolaly je v život hospodářské a finanční poměry, které vyžadovaly usměrnění našeho obchodu za účinné ingerence a kontroly státu, a to jednak v zájmu domácí výroby, jednak z motivů obchodně-politických, určovaných poměrem k sousedním státům. I když se připustí, že základním motivem úpravy výroby, prodeje a přechovávání radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení, jakož i dovozu jejich z ciziny, jak provedena byla zák. č. 9/1924 Sb., je kontrola zařízení těch státem s hlediska ochrany jeho bezpečnosti a zájmů politických, nelze přece přehlédnouti, že pokud jde o úpravu dovozu zařízení těch, byly to i ohledy ochrany domácího průmyslu a tedy ohledy národohospodářské, jež daly vznik zákonu tomu (srov. vládní návrh Tisk 4096, zprávy výboru poslanecké sněmovny a senátu Národního Shromáždění, tisky č. 4140, 1749). Podle toho je podložena potřeba státní kontroly při dovozu v podstatě shodnými hledisky u obou zákonů, a lze důvodně míti za to, že chtěl i zák. č. 9/1924 Sb., aby při udílení povolení k dovozu radiomateriálu bylo přihlíženo k celkovým poměrům hospodářským i obchodně-politickým. Důkazem toho je skutečnost, že neprovedl zák. č. 9/1924 Sb. žádnou podstatnou změnu co do resortní příslušnosti k udílení povolení k dovozu uvedeného zboží a že je svěřil tak jako zák. č. 418/1920 Sb. ve spojení se zákonem č. 25/1922 Sb. min. obch. Svěřil-li však zákonodárce provádění státní kontroly při dovozu radiomateriálu témuž úřadu, jako zákony předchozí, nemůže bytí pochybnosti o tom, že chtěl, aby úřad ten uplatnil při udílení povolení k dovozu všechna hlediska, k jichž ochraně je jako resortní úřad po zákonu povolán a vykonával tak »účinnou kontrolu státní«, o níž mluví shora uvedený vládní návrh na str. 12, jedním správním aktem. Nebylo tedy min. obch. postaveno za účinnosti zák. č. 9/1924 Sb. při udílení povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení před dvoje odlišné povolovací řízení, jehož výslednicí by měly býti dva povolovací akty a mýlí se odvodní spis jeho, tvrdí-li opak. Od účinnosti zák. č. 9/1924 Sb. může prováděti min. obch. při povolování dovozu radiomateriálu podle vůle zákonodárcovy jen jedno řízení, byť by se v něm účastnily podle vnitřní organisace úřadu různé jeho odbory a oddělení. Pro zvláštní a samostatné povolení k dovozu uvedeného zboží s hlediska zák. č. 418/1920 Sb. a nař. č. 442/1920 Sb. není již zákonného podkladu. Opak nevyplývá ani z § 47 zák. č. 172/1925 Sb. a § 4 zák. č. 128/1923 Sb., na něž poukazuje odvodní spis žal. úřadu. Z předpisu posléz uvedeného je patrno, že zákonodárce sám pohlíží na povolení k dovozu látek tam vyjmenovaných jako na povolení, dané podle zák. č. 418/1920 Sb. a že tedy i v tomto případě jde jen o jedno povolovací řízení a ne dvě. Pokud pak jde o § 47 zák. č. 172/1925 Sb., neplyne z jeho obsahu nic, co by vyvracelo názor nss-u, že od účinnosti zák. č. 9/1924 Sb. sluší udíleti povolení k dovozu radiomateriálu toliko podle tohoto zák.
K stejnému závěru nelze však dospěti, pokud jde o otázku stanovení výše a vybírání poplatků za povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení. V tom směru určuje § 20 odst. 2 v druhé své části zák. č. 9/1924 Sb., že za udělení povolení k dovozu nutno zapraviti poplatek, jehož výše a způsob odvádění stanoví se vl. nař. Ze znění tohoto předpisu jde na jevo, že i zák. č. 9/1924 Sb. postihuje povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení poplatkem, že však neupravuje výši a způsob odvádění poplatku svou vlastní disposicí, nýbrž že ponechává vládě, aby otázky ty upravila sama. Neruší tedy zák. č. 9/1924 Sb. ani kontinuitu s dosavadním právním řádem co do otázky povinnosti odváděti za povolení dovozu poplatek, ani neupravuje sám otázku tu ve všech vztazích. Naopak pověřuje výkonnou moc vládní, aby utvořila za něho a jeho jménem prvotní normu o výši a způsobu odvádění řečených poplatků a jest věcí vlády, aby svou normotvornou činnost zařídila ve smylu a intencích zákonodárcových. Že se neuchopil zákonodárce sám určení výše poplatku a způsobu jeho odvádění, má svůj dobrý důvod v tom, že šlo o úpravu, již vyvolala v život dříve zmíněná hlediska národohospodářské a finanční politiky státní, jež mohou podléhati podle své povahy rychlejším změnám. Bylo proto účelným voliti pro určení výše a způsobu odvádění dovozního poplatku za radiomateriál formu vl. nař. jako všeobecné normy, kterou lze vzhledem k snažším podmínkám jejího vzniku snáze přizpůsobiti měnícím se poměrům a zvláštním potřebám než zákon. Leč z toho, že zákonodárce zmocnil vládu, aby určila výši poplatku, plyne nezbytný důsledek, že dokud vláda nevydá vl. nař. ve smyslu cit. § 20 odst. 2 zák. č. 9/1924 Sb., nebude v právním řádě normy, která by jako lex specialis upravovala výši a způsob vybírání poplatku za dovoz radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a měnila v tom směru dosavadní předpisy o tom. Musí potom ovšem platiti podle zásady vyslovené v § 9 o. z. o. dosavadní platný řád, který upravuje vyměřování poplatku z dovozu zboží vůbec. Na tento právní řád neměl zák. č. 9/1924 Sb., pokud jde o uvedenou otázku, žádného bezprostředního vlivu a nepozbyla proto právní pravidla, jež upravovala otázku tu v době, kdy cit. zákon nabyl účinnosti, své závazné síly. Nezanikl proto ani zák. č. 418/1920 Sb., ani zák. č. 25/1922 Sb., ani vyhláška č. 411/1922 Sb. a mýlí se stížnosti tvrdí-li, že okamžikem, kdy nabyl účinnosti zák. č. 9/1924 Sb., přestaly eo ipso platiti všechny starší předpisy o výši poplatku za dovoz radiového zboží z ciziny.
Správnost předeslaného názoru potvrzuje i úvaha, že vl. nař., o němž jest řeč v § 20 odst. 2 cit. zák., mělo nahraditi dosavadní předpisy a že proto již pojmově nemohly tyto předpisy pozbýti své působnosti dříve než vtělena byla resp. bude do právního řádu nová všeobecná právní norma, předpisy ty nahražující. Takové normy v době, kdy vydány byly naříkané správní akty žal. min., v našem právním řádu nebylo. Nebyla tu tedy »lex posterior« a selhává proto argumentace stížností, poukazující na zásadu »lex specialis derogat legi generali«. Opak nelze dovoditi ani z toho, že zák. č. 9/1924 Sb. přičlenil v § 20 odst. 2 zmocňovací klausuli k vydání vl. nař. slůvkem »a« k předchozí větě, v níž uvedl, že sluší min. obch. povolovati dovoz radiomateriálu z ciziny zpravidla jen na taková zařízení, která se v tuzemsku nevyrábějí. Neboť z obsahu ustanovení 2. odst. § 20 cit. zák. a jeho gramatikální úpravy jest zřejmě patrno, že spojka »a« spojuje dva samostatné větné celky, z nichž každý vyjadřuje jinou myšlenku a že nejde tedy o spojku slučovací. Nelze proto ani z větné výstavby druhého odstavce § 20 cit. zák. právem usuzovati, že zák. č. 9/1924 Sb., upraviv otázku povolení k do- vozu radiomateriálu z ciziny, upravil ve všech směrech i otázku poplatkovou a zrušil tím dřívější normy o výměře a výši poplatků za dovoz zboží z ciziny. V tom směru jsou tedy stížnosti bezdůvodné.
Jinak však má se věc, pokud stížnosti hájí názor, že po vyhlášení zák. č. 9/1924 Sb. nemohl býti stanoven poplatek za dovoz radiomateriálu pouhou vyhláškou min. obch. a že proto nelze pokládati 5%ní poplatek, jak stanoven byl vyhláškou jmenovaného min. z 10. května 1924 č. 113512, za zákonně předepsaný.
Bylo již dolíčeno, že zák. č. 9/1924 Sb. neuchopil se sám v § 20 odst. 2 úpravy výše a způsobu odvádění poplatku za udělení povolení k dovozu radiomateriálu, nýbrž že stanovení poplatku svěřil vl. nař. Z toho plyne, že zákon určil způsob a formu, v jaké se má státi úprava o výši polatku a jeho odvádění za udělení povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a že zvolil k tomu cíli způsob vl. nař. Podle tohoto imperativu zákona může zakládati poplatkovou povinnost vyšší, než jaká tu byla v době, kdy zákon nabyl účinnosti, jen takové právní pravidlo, jež má povahu nař. ve smyslu § 55 úst. listiny (zák. č. 121/1920 Sb.). Jiný způsob uvedené úpravy jest s hlediska zák. č. 9/1924 Sb. nepřípustný a nemůže býti považován za závaznou právní normu za účinnosti uvedeného zákona. Tím, že zákonodárce vyslovil požadavek vl. nař., pozměnil ovšem předpis § 3 zák. č. 418/1920 Sb. a § 12 vl. nař. č. 442/1920 i § 2 zák. č. 25/1922 Sb. o kompetenci min. obch. vydávati předpisy o výši poplatku za udělení povolení k dovozu všeho zboží z ciziny, pokud jde o poplatky za povolení k dovozu radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení a nelze úpravu onu prováděti od účinnosti zák. č. 9/1924 Sb. jinak než vl. nař. Důsledně dlužno od této doby používati pro vyhlašování úpravy výše poplatku a způsobu jeho odvádění při uvedeném druhu zboží publikačního prostředku stanoveného zákonem č. 139/1919 Sb., tedy Sbírky zák. a nař. a nestačí pouhé uveřejnění ve Věstníku min. obch. resp. v Úředním listě Čsl. Republiky. Mohly by tedy proto býti změněny předpisy o výši poplatku, které zastihl zák. č. 9/1924 Sb., pokud jde o radiomateriál, toliko normou vydanou ve formě vl. nař. a publikovanou způsobem, jaký požaduje platný právní řád pro vyhlašování právního nařízení. Že by tu bylo takové normy, žal. úřad netvrdí a nss neshledal.
Sluší proto míti za to, že vyhlášky, jež vydalo min. obch. po dni 8. ledna 1924 (den účinnosti zák. č. 9/1924 Sb.) a jimiž stanovil 5%ní poplatek za povolení dovozu zboží, uvedeného v cel. saz. pod pol. 540 a 542, pokud jest radiotelegrafním a radiotelefonním zařízením, nemohly po zákonu opravňovati k vyměření poplatku v této výši za uvedené zboží. Nemají tedy nař. rozhodnutí, pokud vyměřila 5%ní poplatek, opory v zákoně a slušelo je zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se mohl nss obírati otázkou, pozbyla-li vyhláška min. obch. z 10. května 1924 č. 113512 účinnosti vyhláškou téhož min. z 2. června 1924 č. 118025, jíž vydány byly »Předpisy o zahraničním obchodu«, či nikoliv, resp. byla-li později republikována.

Citace:

Č. 11069.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 449-454.