Č. 11075.

Popisné věci: Pojem národnosti, mateřského a obcovacího jazyka podle vl. nař. č. 86/1930 Sb. o sčítání lidu v r. 1930.
(Nález ze dne 16. února 1934 č. 3335.)
Věc: Bohuslava T. v Š. proti zemskému úřadu v Brně o zápis národnosti při sčítání lidu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměr 1. stolice vydaný ve smyslu § 23 vl. nař. z 26. června 1930 č. 86 Sb. o sčítání lidu v r. 1930, že st-lka je národnosti české, potvrdil žal. úřad napadeným rozhodnutím z těchto důvodů: Do protokolu u okr. úřadu dne 10. ledna 1931 udala st-lka, že její mateřský jazyk je český. Také na návratce k úřednímu dopisu okr. úřadu se podepsala »Bohuslavka T.«, se svojí matkou doma mluví česky a proto nelze zapsati jinou národnost, než pro kterou svědčí její mateřský jazyk, ježto předpoklady § 21 odst. 1 věty 2 vl. nař. č. 86/1930 Sb., odůvodňující takovou změnu národnosti, nejsou splněny.
O stížnosti proti tomu podané uvážil nss toto:
Stížnost namítá: Z podpisu st-lčina nelze pro nedostatek zákonného ustanovení souditi na národnost. Podepsala se vytčeným způsobem proto, že obal výměru doručovaného byl s českým nápisem. Důvod pro českou národnost založený na tom, že mluví se svou matkou česky, odporuje prý cit. předpisu, ježto jako výjimka z pravidla, že národnost se zapisuje podle mateřského jazyka, připouští tento předpis řeč obcovací, ovládáme-li ji úplně. Třebas mluví v domácnosti svých rodičů se svou matkou česky, přece nelze v tom spatřovati řeč obcovací v rodině, jelikož s otcem, který jest z rodiny německé po mnoho pokolení v Š. usazené, a se svými sourozenci německé výchovy mluví pouze německy, tak že větší díl její obcovací řeči doma je německý. Dále poukazuje na své jen německé školní vzdělání, styk v německé společnosti, členství v německých spolcích, četbu jen německých knih a znalost německé řeči úplnou v slově i písmě, z čehož vyvozuje cítění jen německé, kdežto česky může se dorozuměti jen ústně, psáti neumí a čisti nedostatečně.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
Mateřský jazyk český není zde popírán, je uznávána výslovně i skutečnost, že st-lka doma mluví s matkou v tomto mateřském jazyku; avšak stížnost, uvádějíc ostatní styk st-lčin, jenž se děje jazykem německým, zdůrazňuje, že ze styku s matkou v jazyku mateřském nelze usuzovati na řeč obcovací českou v rodině, nýbrž že větší díl obcovací řeči doma je německý. Vycházejíc pak z právního názoru, že z pravidla shora vytčeného o zápisu národnosti podle mateřského jazyka zákon jako výjimku uvádí řeč obcovací v rodině, již úplně ovládáme, usuzuje, že tato řeč obcovací v jejím případě větším dílem jest německá a proto tato nastupuje pro zápis národnosti na místo řeči mateřské. — Tento právní názor je mylný.
Stížnost tu přehlíží, že předpis § 21 odst. 1 věty 2 cit. vl. nař. podle svého znění nevylučuje určení národnosti podle mateřského jazyka již tím, že v rodině je jiná obcovací řeč, tím méně je-li, jak v daném případě stížnost uznává, více obcovacích řečí, nýbrž stanovená výjimka je vymezena toliko záporně tím, že sčítaná osoba v kruhu osob tam uvedeném mateřským jazykem nemluví. Mluví-li však tímto jazykem ve své rodině nebo domácnosti, není zmíněná podmínka splněna a pak nesejde na tom, zda tímto jazykem mluví výhradně či vedle toho ještě jazyky jinými. Pojem obcovacího jazyka, jak jej sestrojuje stížnost jako kriterium pro zápis národnosti, nemá v citovaném předpisu § 21 opory.
Pak celá námitka, vybudovaná na tomto mylném výkladu předpisu § 21 odst. 1 věty 2 cit. vl. nař., pozbývá důvodnosti, zvláště již proto, že nepopíranou skutečností, že st-lka mateřským jazykem českým ve své rodině mluví s matkou, je vyloučeno splnění prvé z obou v tomto předpisu uvedených podmínek a již proto nemá místa výjimka, která připouští zápis národnosti jiné, než pro kterou svědčí jazyk mateřský. Ježto pro přípustnost této výjimky podle výslovného předpisu jsou rozhodný jen výlučně obě podmínky shora zmíněné, jsou všecky jiné okolnosti v stížnosti v souvislosti s mylným pojmem obcovacího jazyka uváděné pro věc bez právní závažnosti. Pak také okolnost, jak st-lka se podepsala na návratce, byla pouhým nadbytečným potvrzením skutečnosti, že mateřským jazykem jejím je jazyk český, a že jeho užívá, a námitku v tomto směru vznesenou lze pominouti jako nerozhodnou.
Vyslovil-li za tohoto právního a skutkového stavu žal. úřad, že do sčítacího archu u st-lky zapsati jest národnost podle jejího jazyka mateřského, nelze mu vytýkati nezákonnost.

Citace:

Č. 11075.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 469-470.