Č. 11 098.

Vojenské věci (Slovensko): Kdy počíná běžeti lhůta k přihlášení nároku za náhradu válečných úkonů podle zák. čl. LXVIII:1912 a vl. nař. č. 66/1921 Sb.?
(Nález ze dne 28. února 1934 č. 21 702/33.)
Věc: Ladislav hrabě Sz. ve St. (adv. Dr. Art. Bloch z Prahy) proti ministerské komisi pro válečné úkony o náhradu podle zák. o válečných úkonech.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: V říjnu r. 1920 nastěhovalo se čsl. vojsko do nemovitosti ve St., jejímž vlastníkem jest st-l, za účelem umístění mužstva a koní a užívalo tyto místnosti až do ledna r. 1926. 9. února 1926 podal st-l k okr. úřadu v Michalovcích žádost, aby ve smyslu § 33 zák. čl. LXVIII:1912 byla škoda jemu způsobená zjištěna. Při řízení konaném o této žádosti dne 6. března 1926 žádal st-l o náhradu za užívání místností celkem 230 400 Kč, pokud se týče po odečtení částek jemu již vyplacených 194 400 Kč.
Nař. výnosem mno bylo st-li sděleno toto: Ministerská komise pro válečné úkony jednajíc podle § 33 zák. čl. LXVIII:1912 o přihlášce hraběte Ladislava Sz. ze 6. března 1926 rozhodla takto: Min. komise pro válečné úkony odmítá přihlášku o náhradu škody per 194 400 Kč ex titulo neplaceného nájemného z budov zabraných pro účely vojenské z těchto důvodů: Komise vzala za prokázáno, že požadavek ten uplatnila strana teprve ústně při komisionelním jednání dne 6. března a později v témže rozsahu dne 11. prosince 1926, komise dříve, nežli se zabývala meritorní stránkou tohoto požadavku, podrobila zkoumání nejprve otázku, byl-li tento návrh strany přihlášen ve lhůtě zákonem stanovené. Tato zákonná lhůta končila vzhledem k ustanovení § 33 zák. čl. LXVIII:1912 a vl. nař. č. 66/1921 Sb. v tomto případě dnem 31. srpna 1923, poněvadž však nárok na náhradu 194 400 Kč byl ústně ohlášen nejprve při komisionelním řízení konaném 6. března 1926, jest tím najisto postaveno, že strana podala svoji přihlášku po lhůtě stanovené a bylo ji proto odmítnouti bez meritorniho zkoumání jako opožděně podanou.
O stížnosti uvážil nss toto:
Na sporu je otázka, přihlásil-li st-l svůj nárok na náhradu nájemného za užívání budov v St. čsl. vojskem podle zák. čl. LXVIII:1912 o válečných úkonech ve lhůtě zákonem stanovené či nikoli. Žal. úřad zodpověděl otázku tu záporně v podstatě v úvaze, že zákonná 6měsíční lhůta končila podle ustanovení § 33 cit. zák. čl. a § 2 vl. nař. č. 66/1921 Sb. dnem 31. srpna 1923 a že proto ústní ohlášení nároku dne 6. března 1926 se stalo opožděně. Stížnost naproti tomu poukazuje na to, že vojenská správa užívala nemovitostí st-lových až do 15. ledna 1926 a že proto 6měsíční lhůta, předepsaná § 33 zák. čl. LXVIII:1912 pro uplatnění nároku na náhradu za válečný úkon, počala běžeti podle poslední věty § 3 vl. nař. č. 66/1921 Sb. tímto dnem a nelze přihlášku náhrady, učiněnou dne 6. března 1926, považovati za opožděnou.
Nss uznal stížnost důvodnou.
Jak patrno z ustanovení §§ 1, 4, 7, 10, 14, 19, 20 a 21 zák. čl. LXVIII:1912 záležejí válečné úkony nejen v osobních úkonech, nýbrž i ve věcném plnění. Dobu, kdy počíná závazek k válečným úkonům a kdy končí, vyhlásí podle § 2 cit. zák. článku ministr nár. obrany. Opírajíc se mimo jiné také o tento předpis vyhlásila vláda v § 1 vl. nař. z 18. února 1921 č. 66 Sb., že závazek k válečným úkonům ...., pokud se týče Slov. a Podk. Rusi podle uh. zák. čl. LXVIII:1912 s výjimkami dále uvedenými končí dnem 28. února 1921. Podle § 2 cit. nař. opatření, která byla již na základě §§ 19, 20 a 21 zák. o vál. úkonech učiněna a nebyla do doby vyhlášení tohoto nařízení odvolána, zůstávají na přechodnou dobu až do svého odvolání v platnosti. Vojenská správa je povinna tato opatření odvolati nejpozději do 28. února 1923. Právní poměry vznikající z opatření těchto posuzují se podle § 3 cit. nař. i na dále podle ustanovení zák. čl. LXVIII:1912. Lhůta označená v § 33 posl. cit. zák. počíná u těchto opatření dnem skutečného jejich odvolání.
Ze souvislosti předeslaných ustanovení vysvítá, že dnem 28. února 1921 zaniklo sice oprávnění vojenské správy, ukládati státním občanům osobní a věcná břemena z titulu válečných úkonů, že však zůstala v zásadě na dále v platnosti až do odvolání ona opatření k válečným úkonům, o nichž je řeč v §§ 19—21 cit. zák. a která v době vyhlášení cit. vl. nař. již existovala. Opatření ta postihují zavázaného v neztenčeném rozsahu jako dosud a zavazují jej až do svého odvolání. Provádějíc tuto zásadu do důsledků, klade pak vl. nař. počátek lhůty pro uplatnění nároků na náhradu škody na den, kdy byla opatření ta skutečně odvolána. Podle toho řídí se tedy ve všech případech počátek lhůty pro uplatnění nároků, o nichž mluví § 33 zák. čl. LXVIII:1912, podle doby, kdy vojenská správa de facto to které opatření válečných úkonů odvolá a šlo-li tedy o ubytování vojska, kdy místnosti vyklidí a vlastníku jejich vrátí.
Opak nelze dovoditi ani z ustanovení 2. věty § 2 cit. vl. nař., podle něhož vojenská správa je povinna opatření, o nichž je řeč, odvolati nejpozději do 28. února 1923. Nss nemusil se obírati otázkou, jaký právní dosah má ustanovení to, zda je pouhou instrukcí pro vojenskou správu co do doby, po kterou smí ponechati v platnosti předeslaná opatření o válečných úkonech, či zda normuje nejzazší hranici, do které mohou býti opatření ta vůbec v platnosti a to s tím účinkem, že dnem 28. února 1923 přestává povinnost zavázaného plniti dále tento závazek. Neboť ať je smysl ustanovení toho ten neb onen, jedno je jisto, že se předpis ten v žádném případě nedotýká právního pravidla vysloveného v poslední větě § 3 cit. nař., které počátek lhůty pro uplatnění nároku váže na den skutečného odvolání dotčeného opatření bez ohledu na to, zda opatření to v době odvolání trvalo po právu či nikoli. Tato okolnost je pro otázku, kdy počala běžeti uvedená lhůta, právně bezvýznamná.
Mýlí se proto žal. úřad, má-li za to, že zákonná lhůta k uplatnění nároků uvedených v § 33 zák. čl. LXVIII:1912 končila u všech opatření, jež zůstala v platnosti po vyhlášení vl. nař. č. 66/1921 Sb., vzhledem k ustanovení § 2 věta 2 cit. vl. nař. dnem 31. srpna 1923 a že proto nároky uplatněné po tomto dni jsou za všech okolností opožděné.
V daném případě nebylo podle obsahu nař. výroku mezi stranami sporu o tom, že šlo v budově st-lové o ubytování vojska podle zák. čl. LXVIII:1912 a že opatření to nebylo odvoláno vojenskou správou do dne 28. února 1923. Musil proto i nss, který je podle zákona při své kognici vázán obsahem nař. rozhodnutí, vycházeti z tohoto skutkového základu, a nemohl přihlédnouti k vývodům odvodního spisu, které v rozporu se stanoviskem zastávaném v nař. rozhodnutí dovozují, že právní důvod užívání místností st-lových čsl. vojskem sluší hledati mimo ustanovení zák. čl. LXVIII:1912. Za tohoto stavu věci nemohla ovšem podle toho, co dolíčeno, lhůta k uplatnění nároku na náhradu ve smyslu § 33 cit. zák. běžeti od 28. února 1923 a nebylo lze považovaíi přihlášku st-lovu za opožděně podanou jen proto, že byla učiněna po 31. srpnu 1923.
Příčí se proto nař. rozhodnutí, které vychází z opačného názoru, zákonu.

Citace:

č. 11098. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 527-529.