Č. 11048.

Církevní věci. — Zdravotnictví: K pojmu »rodinného hrobu« na konfesním hřbitově.
(Nález ze dne 7. února 1934 č. 19.304/33.)
Prejudikatura: Boh. A 10.866/33.
Věc: Židovské pohřební bratrstvo v Praze (adv. Dr. Šimon Freiberger z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o uložení urny na židovském hřbitově.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Magistrát hlavního města Prahy udělil výměrem z 28. srpna 1928 Hanuši E. povolení, aby urna s popelem jeho bratra Osvalda E. byla uložena do hrobu č. 21/22 na židovském hřbitově ve St., podle 2. odst. § 14 zák. ze 7. prosince 1921 č. 464 Sb., který stanoví, že popelnice s popelem mají býti ukládány na hřbitovech, v kolumbariích nebo na jiných místech k tomu určených, pod zemí nebo nad zemí, a vzhledem k 2. odst. § 10 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., podle něhož nikdo nesmi brániti slušnému pohřbení na hřbitově v rodinném hrobě. — Z výměru toho podalo odvolání Židovské pohřební bratrstvo v Praze. — Zsp v Praze rozhodnutím z 29. září 1928 odvolání tomu nevyhověla z důvodů v odpor vzatého výměru, k nimž dodala, že ze spisů je patrno, že jde o rodinný hrob ve smyslu ustanovení zák. č. 96/1925 Sb. —Nař. rozhodnntím min. škol. dalšímu odvolání stěžujícího si bratrstva z tohoto rozhodnutí rovněž nevyhovělo.
O stížnosti uvažoval nss takto:
V nynějším sporu jde o rozhodnutí otázky, zda stěžující si pohřební bratrstvo bylo oprávněno odepříti dnešní zúčastněné straně H. E. svolení, aby urna s popelem jeho bratra Osvalda E. byla uložena do hrobu č. 21/22 jako do hrobu rodinného — na židovském hřbitově ve St., spravovaném stěžujícím si bratrstvem. Na tuto spornou otázku — k jejímuž řešení jsou se zřetelem k předpisu § 10 odst. 2 zák. č. 96/1925 Sb. příslušný úřady správní (srov. Boh. A 10.202/32) — dalo žal. min. v nař. rozhodnutí odpověď zápornou, opřevši ji souhlasně s oběma nižšími stolicemi, jejichž důvody recipovalo, o ustanovení 2. odst. § 10 zák. č. 96/1925 Sb. o vzájemných poměrech náboženských význání. Podle této normy duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce (společnosti, spolku) smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v těchto případech odepříti.
Žal. úřad vyslovil, že podle spisů jde o hrob rodinný ve smyslu tohoto zákonného předpisu. Kvalifikoval tedy oba shora uvedené hroby jako hroby rodinné. Při tom vzhledem k tomu, že šlo o uložení urny s popelem, dovolal se také předpisů 2. odst. § 14 zák. č. 464/ 1921 Sb. o ukládání popelnic s popelem na hřbitovech.
Stížnost popírá správnost názoru žal. úřadu, že by řečené hroby byly hroby rodinnými, na němž nař. rozhodnutí jest vybudováno, a snaží se dovoditi, že oba hroby č. 21 a 22 byly podle předložených potvrzenek z 11. března 1912, vydaných pokladnou stěžujícího si bratrstva Hanuši E. a jeho sestře Grétě E., zakoupeny těmito osobami jen jako hroby jednotlivé, a že jsou toliko pro ně samy reservovány. Dovolává se také ustanovení § 35 stanov bratrstva o zvláště volených pohřebištích, podle nichž může si každý dáti reservovati (zakoupiti) za poplatek tam stanovený pohřebiště (hrob) na zvláštním místě hřbitova, na němž není ještě nikdo pohřben, pro sebe, svoji rodinu, nebo jen pro některého člena rodiny nebo konečně i pro jiné osoby. Dotčené místo se pak přesně označí, a představenstvo bratrstva vydá o tom pravoplatnou listinu. Tato zvláštní pohřebiště mají býti reservována zpravidla jen za živa (§ 36 stanov). Bez porušení smlouvy o tom sjednané do reservováného hrobu nemůže a ani nesmí prý býti pohřbena jiná osoba, než pro kterou hrob jest určen a reservován. Těmito vývody doličuje stížnost, že hroby, o něž jde, nejsou hroby rodinné, jak za to má žal. úřad, nýbrž hroby jednotlivců. Tím namítá, že není tu zákonného předpokladu pro posuzování sporné otázky podle 2. věty 2. odst. § 10 zák. č. 96/1925 Sb., poněvadž neběží tu o pohřbení mrtvoly O. E., resp. uložení urny s jeho popelem, v hrobě rodinném.
Jádrem sporu jest podle toho především otázka, co sluší se rozuměti pojmem »rodinný hrob« ve smyslu cit. zák., který definici tohoto pojmu nestanoví, a dále zda pohřební místa, reservovaná podle úmluvy, učiněné mezi Hanušem E. a Grétou E. a stěžujícím si spolkem, vykazují takové znaky, že lze je subsumovati pod pojem rodinného hrobu ve smyslu § 10 odst. 2 cit. zák.
Žal. úřad přes to, že stěžující si spolek v odvolání k němu podaném výslovně popíral kvalitu těchto hrobů jako rodinných, omezil se v nař. rozhodnutí toliko na výrok, že ze spisů je patrno, že jde o rodinný hrob ve smyslu tohoto zákona, aniž uvedl, které náležitosti pokládá vůbec za podstatné pojmové znaky rodinného hrobu, které skutečnosti má na základě vykonaného šetření v konkrétním sporu za zjištěné, a jakými úvahami o ně opřenými dospěl k úsudku, že hroby, o něž jde, dlužno kvalifikovati jako hroby rodinné. Zejména pak nezhodnotil v nař. rozhodnutí shora dotčené úmluvy, jež v příčině hrobů byly podle předložených stanov stěžujícího si spolku a potvrzenek z 11. března 1912 s jmenovanými osobami sjednány, a z nichž spolek dovozoval, že zakoupené hroby byly reservovány jako hroby jednotlivé, nikoli rodinné, takže z nař. rozhodnutí není možno seznati, jaké stanovisko žal. úřad k nim zaujímá. Odůvodnění nař. rozhodnutí nevyhovuje tedy ani ustanovení § 70 odst. 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb., které platí podle § 82 obdobně i pro odvolací řízení, a jímž také žal. min. bylo povinno se říditi se zřetelem na § 1 odst. 1 bod 3 a § 132 tohoto vl. nař. V uvedeném nedostatečném odůvodnění nař. rozhodnutí nutno shledati podstatnou vadu řízení.

Citace:

Č. 11048. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 396-398.