Č. 11049.

Církevní věci: I. * Ke zřízení rodinného hrobu (hrobky) na konfesním hřbitově římskokatolickém ve smyslu zák. č. 96/25 Sb. je třeba schválení příslušného ordináře nebo zmocněnce jím delegovaného. — II. Hrobem rodinným jest hrob zajištěný pro určitou rodinu na dobu delší než je doba tlecí. — III. Farář není již de iure zmocněn biskupem udělovati svolení ke zřízení rodinného hrobu. — IV. Ukládání urny s popelem jinověrce na konfesním hřbitově řím.-katolickém?
(Nález ze dne 7. února 1934 č. 1688.)
Prejudikatura: srv. Boh. A 10.866/33 a 11.048/34. Věc: Josef M. v B. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti zemskému úřadu v Praze (za správu řím.-kat. hřbitova v Č. adv. Dr. Josef Sklenář z Prahy) o uložení urny s popelem na římsko-katolickém hřbitově.
Výrok: Stížnost se zamitá pro bezdůvodnost.
Důvody: K žádosti Josefa M. ze 4. dubna 1930 udělil okr. úřad v Poděbradech povolení k převezení pozůstatků Kateřiny Š., zpopelněné v měst. krematoriu v Praze dne 13. února 1930, za účelem uložení urny s jejím popelem do pomníku u rodinného hrobu na katolickém hřbitově v Č.
K odvolání farního úřadu v Č. v zastoupení správy řím.-kat. hřbitova v Č. zrušil zem. úřad v Praze nař. výměrem povolení to a vyslovil, že správa tohoto hřbitova není povinna připustiti uložení urny s popelem na tomto hřbitově. Výrok ten odůvodněn je takto: »Podle stavu spisů jednacích byla Kateřina Š. zpopelněna v měst. krematoriu Praž. dne 10. února 1930. Podle nepopřeného udání farního úřadu v Č. byla jmenovaná vyznání evangelického, tudíž nekatoličkou, a zemřela mimo obvod farního úřadu řím.-kat. v Č. Evangelíci obce Č. mají svůj hřbitov ve V. V přítomném případě jde tudíž pouze o otázku, zda hrob, do něhož, resp. do náhrobku na něm, podle žádosti Josefa M. měla býti urna s popelem Kateřiny Š. uložena, jest hrobem rodinným, a zda možno správě hřbitova naříditi uložení urny do něho a zda splněny jsou náležitosti § 10 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., který stanoví, za jakých podmínek nelze odepříti pohřbení (resp. uložení urny s popelem) jinověrce na konfesním hřbitově. Cit. § 10 v odst. 2 praví: Duchovní správci nebo jiní představitelé náboženské obce smějí odepříti pohřbení mrtvoly zemřelého, jenž nebyl jejím příslušníkem, na svém hřbitově jen, je-li v obvodu místní obce, kde smrt nastala nebo mrtvola byla nalezena, hřbitov obecní nebo hřbitov pro příslušníky církve nebo náboženské společnosti, jíž zemřelý patřil. Pohřbení v rodinném hrobě nesmějí však ani v tomto případě odepříti.«
»Podle udání žadatele měl býti hrob, v němž uložen jest manžel Š., rodinným. Naproti tomu udal farní úřad v Č., že hrob ten zaplacen byl v lednu 1930 obnosem 25 Kč jako hrob jednoduchý; poplatek za rodinný hrob na stálé časy pro dvě rakve že se proplácí obnosem 400 Kč, že tudíž hrob, v němž pochován jest Václav Š., není hrobem rodinným. Podle potvrzení farního úřadu z 20. května 1930 zaplatil Josef M. za hrob obnos 200 Kč; podle přípisu farního úřadu ze 4. srpna 1931 nepřijal však úřad tento plných 200 Kč, nýbrž pouze 175 Kč jako doplatek na dříve již složených 25 Kč; obnosem tím měl býti tudíž získán hrob svrchu poznačený jako rodinný pro jediný hrob. Sluší tudíž po tomto stavu řešiti otázku, zda složením uvedeného obnosu hrob ten rodinným se stal. Okolnost tu popirá farní úřad a tvrdí, že složením této částky byl teprve hrob jako rodinný zamluven. K uskutečnění tohoto zamluvení že jest nutno, aby byla vyhotovena smlouva, kterou musí schváliti biskupská konsistoř, a to že se nestalo.«
»Rodinný hrob na konfesním hřbitově katolickém vzniká buď smlouvou, uzavřenou mezi zřizovatelem a správou hřbitova schválenou ordinářem (biskupem) podle canonu 1209 Codexu Juris Canonici, anebo mimosmluvně (konkludentním činem), t. j. složením částky, kterou stanoví ten který hřbitovní řád na zakoupení rodinného hrobu, a přijetím jejím příslušnou hřbitovní správou (duchovním správcem); aby však toto zakoupení bylo účinným, dlužno, aby bylo rovněž schváleno biskupem (ordinářem). Smlouva o zakoupení rodinného hrobu na konfesním hřbitově nesmí přirozeně odporovati předpisům státním; jako překročení předpisů práva státního (zák. kremačního ze 7. prosince 1921 č. 464 Sb.) nelze však posuzovati výhradu, ve smlouvě obsaženou, podle níž odpírá se uložení do rodinného hrobu uren s popelem osob, které za života vyslovily přání býti zpopelněny, neboť určovati způsob pohřbu na konfesním hřbitově katolickém dlužno podle výkladu § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. zahrnouti do sféry vnitřních záležitostí katolické církve a dlužno míti při tom na mysli i poslední větu 2. odst. § 14 výše cit. zák. kremačního, že o ukládání popela z mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech. Ustanovení výše cit. zák. kremačního, který připouští pro státní území pohřeb ohněm, jsou povahy fakultativní, nikoli obligatorni, a ponechávají tudíž jak jednotlivcům tak i náboženským společnostem na vůli, aby ustanovily ohledně svých příslušníků aneb svých ústavů (hřbitovů) jiný způsob pohřbu. Podobné povahy jsou i jiné otázky církevně-právní, na příklad otázka manželství řím.-kat. duchovních a j.).«
»Žadatel domáhá se však i toho, aby urna s popelem byla vložena do pomníku výše zmíněného hrobu. A tu dlužno připomenouti, že i kdyby v konkrétním případě povaha rodinného hrobu byla nesporně prokázána, příslušelo by určiti způsob uloženi urny jedině úřadům církevním, ježto výše citovaný § 10 odst. 2 zák. z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., nemá o způsobu pohřbů a tudíž ani o ukládání uren bližšího ustanovení a ponechává tudíž otázku tuto správám dotyčných konfessionálních hřbitovů. V konkrétním případě nelze vyvozovati z okolnosti, že byla složena na zakoupení rodinného hrobu částka 200 Kč, povinnost správy hřbitova v Č. přijmouti na hřbitově urnu s popelem Kateřiny Š., ježto zakoupeni rodinného hrobu, resp. složení poplatku za jeho zakoupení, nebylo schváleno ordinářem (biskupem v Králové Hradci), jak vyžaduje § 14 zák. č. 50 ř. z. z roku 1874, a i kdyby se tak stalo, bylo by zakoupení to účinným teprve dnem schválení přijeti zákupní částky, t. j. dnem 20. května 1930 a nemohla by se v žádném případě povinnost připustiti uložení urny s popelem do rodinného hrobu vztahovati na Kateřinu Š., která zemřela již v února 1930, tudiž dávno před složením poplatku na zakoupení rodinného hrobu. Z uvedeného zřejmo, že nejedná se až dosud o hrob rodinný.«
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Na sporu jest otázka, je-li hrob na řím.-kat. hřbitově v Č., v němž měla býti uložena urna s popelem Kateřiny Š., rodinným hrobem, v němž nelze odepříti pohřbení, resp. podle § 14 zák. č, 464/21 Sb. uložení urny ani tehdy, když nejsou splněny předpoklady 2. odst. § 10 zák. č. 96/25 Sb. pro pohřbení nekatolíka na hřbitově katolickém.
V poslední větě 2. odst. § 10 zák. č. 96/25 Sb. se praví, že »nelze odepříti pohřbení v rodinném hrobě«. Zákon mluví o rodinném hrobu i v 1. odst. cit. § 10, leč neuvádí, co pod pojmem »rodinný hrob« sluší / rozuměti, vycházeje zřejmě z pojmu v době té již známého (dekret dv. kanc. z 20. řijna 1825, č. 28457 prov. sb. z. z r. 1825 č. 181, čl. 12 zák. č. 49/1868 ř. z., dův. zpráva k zák. č. 96/25 Sb., tisk. posl. sn. 5129/1925 a Budw. 3659), který — jak i sama stížnost uvádí — rozuměl hrobem rodinným hrob (hrobku) zajištěný pro určitou rodinu na dobu delší než dobu tlecí. Podstatně jinou je ovšem otázka, jakých formálních předpokladů je třeba ke vzniku a založení takového rodinného hrobu. O tom zákon č. 96/25 Sb., který předpokládá existenci rodinného hrobu, nemá rovněž předpisů, a ani pozdější zákonodárství otázky té neupravuje. Dlužno proto otázku tu posuzovati podle práva platného v době vydání zák. č. 96/25 Sb. V době té platilo ustanovení § 14 zák. č. 50/ 1874 ř. z. (srov. Boh. A 1661/22), podle něhož vnitřní záležitosti církve katolické řídí se předpisy církevními, pokud neodporují zákonům státním a podléhají správě orgánů církevních. Že takovými vnitřními zálei. žitostmi církevními jsou i správní záležitosti konfesních hřbitovů katolických po stránce ústavů kultových, vyslovil nss v nál. Boh. A 5497/26.
Žal. úřad má za to, že ke vzniku rodinného hrobu na konfesním hřbitově katolickém, ať již na základě smlouvy nebo konkludentním činem (zaplacením hřbitovním řádem předepsané částky), je třeba schválení příslušného ordináře, v daném případě biskupa v Hradci Králové, a opírá názor svůj o canon 1209 Codexu juris canonici. § 1 tohoto canonu zní v části pro daný spor směrodatné takto: »in coemeteriis paroecialibus ex licentia seripta Ordinarii loci eiusve delegáti . . . fideles sibi suisque exstruere possunt sepulera particularia; quae de consensu eiusdem Ordinarii , possunt quoque alienare.«
Námitku stížnosti, že se ustanovení to vztahuje jen na náhrobky a nikoliv na hroby, neshledal nss důvodnou, neboť slovem »sepulcrum« rozumí Codex iuris canonici (canon 1208 a 1229) hrobku (hrob) na rozdíl od náhrobku (monumentům) v can. 1211.
Stížnost namítá také, že prý cit. canon nežádá bezpodmínečně svolení ordinarii loci (v daném případě biskupa,) nýbrž spokojuje se i s povolením jeho zmocněnce (arg. slova »eiusve delegati«), a tvrdí, že delegátem ordináře v záležitostech hřbitovních je duchovní správce hřbitova, který je pověřen přijímati poplatky stanovené hřbitovním řádem pro rodinné hroby, a v tom, že farář v Č. bez výhrady přijal a potvrdil obnos 200 Kč, stanovený prý pro rodinné hroby, spatřuje písemné povolení, jehož je třeba ke zřízení rodinného hrobu. Avšak ze slov »eiusve delegati« nelze vyvozovati, že by byl farář již de iure zmocněn biskupem jako ordinariem loci (can. 198 § 1) udělovati písemné svolení ke zřízení rodinného hrobu. Slova ta znamenají jen, že v daném případě není delegace ab hornině vyloučena (can. 199 § 1, 451 § 1, 462). Ježto pak akty delegovaného, pokud vybočují z mezí daného mu zmocnění, jsou neplatné (can. 203) a delegovanému náleží, aby zmocnění své prokázal (can. 200 § 2), mohl by písemný projev farářův býti oním svolením (»Iicentia scripta«) jenom tehdy, kdyby bylo zároveň prokázáno, že farář byl k němu nějakým aktem ordinarii loci generálně nebo singulárně zmocněn. Z toho však, že farář přijal poplatek za hrob stanovený hřbitovním řádem, nelze ještě nic vyvoditi pro názor, že bylo tím dáno již ono svolení, když stížnost netvrdí, že onen hřbitovní řád takové generální zmocnění obsahuje, farář pak — jak žal. úřad výslovně konstatuje — popřel své zmocnění, prohlásiv, že zřízení rodinného hrobu vyžadovalo smlouvy schválené biskupskou konsistoří.
Nevyvrátil tudíž st-l názor žal. úřadu, že hrob, v němž měla býti urna uložena, není hrobem rodinným. Ale potom není dán základní předpoklad nároku podle § 10 zák. č. 96/25 Sb., a bylo již proto stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost, aniž se mohl nss zabývati dalšími námitkami stížnosti, které vesměs předpokládají existenci rodinného hrobu.

Citace:

Č. 11049. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 398-402.