Č. 11100.

Pojištění úrazové: * Politické úřady nejsou kompetentní k žádosti rozhodčího soudu úrazové pojišťovny rozhodovati otázku existence dobrovolného úrazového pojištění.
(Nález ze dne 28. února 1934 č. 4554.)
Věc: Lev V. v Ch. proti ministerstvu sociální péče o dobrovolné úrazové pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí s: zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l utrpěl dne 23. února 1926 ve svém vlastním podniku: výroba palivového dříví úraz a domáhal se u Úrazové pojišťovny dělnické přiznání nároku na úrazovou rentu. Výměrem z 10. května 1926 rozhodla Úrazová pojišťovna, že st-li tento nárok nepřísluší z toho důvodu, že nucené úrazové pojištění podle zák. č. 1/1888 ř. z. se na samostatné majitele podniku nevztahuje a st-l jako podnikatel výslovné přihlášky k dobrovolnému pojištění ve smyslu zák. z 20. července 1894 č. 168 ř. z. nepodal. Na tento výměr podal st-l žalobu u rozhodčího soudu Úrazové pojišťovny dělnické v Praze, který se usnesl, aby spisy byly postoupeny zemskému úřadu se žádostí za rozhodnutí, zda st-l jako podnikatel byl v době svého úrazu dobrovolně pojištěn, a přerušil řízení o žalobě až do tohoto rozhodnutí. K této žádosti a žádosti st-lově téhož obsahu rozhodl pak zem. úřad v Praze o prejudicielní otázce vzniklé v uvedeném sporu, zda totiž st-l jako podnikatel v době svého úrazu byl dobrovolně pojištěn (výměrem z 26. června 1930), že st-l v rozhodné době, t. j. 23. února 1926, proti následkům podnikových úrazů dobrovolně pojištěn nebyl. V důvodech bylo v podstatě uvedeno, že dobrovolné úrazové pojištění osob pojistné povinnosti nepodrobených v podniku, podléhajícím úrazovému pojištění, podle čl. V zák. z 20. července 1894 č. 168 ř. z. vyžaduje, jak vyplývá z odst. 1, 2 a 6, výslovné prohlášení podnikatelovo o přístupu. Zákon nezná přistoupení mlčky a nemůže zejména prohlášení o přístupu býti nahraženo okolností, že ve výpočtu příspěvků byly též uvedeny osoby pojistné povinnosti nepodrobené, a že tyto výpočty byly úrazovou pojišťovnou bez námitek přijaty, resp. že podle těchto výpočtů bylo pojistné placeno. Takového výslovného prohlášení o přístupu podle konaného šetřeni podnikatel neučinil.
Odvolání st-lovu z tohoto rozhodnutí min. soc. péče nař. rozhodnutím nevyhovělo z důvodů věcných.
Uvažuje o stížnosti, podané na toto rozhodnutí, musil nss z povinnosti úřední rozřešiti si především otázku, bylo-li žal. min. po zákonu kompetentní, aby vydalo v tomto sporu meritorní rozhodnutí.
Nař. rozhodnutí jest vyřízením odvolání, které podal st-l k žal. min. z rozhodnutí zem. úřadu v Praze z 26. června 1930, jenž k žádosti rozhodčího soudu Úrazové pojišťovny dělnické v Praze, u něhož se st-l domáhal žalobou na pojišťovně přiznání nároku na úrazovou rentu z důvodu tvrzeného svého dobrovolného pojištění a žádosti st-le, vyslovil, že st-l jako podnikatel v době svého úrazu proti následkům podnikových úrazů dobrovolně pojištěn nebyl.
Žal. min. rozhodlo tedy jako odvolací stolice o opravném prostředku, podaném z rozhodnutí zem. úřadu v Praze jako I. stolice, ve smyslu 1. odst. čl. 8 org. zák. č. 125/1927 Sb., a to věcně. Žal. úřad byl by mohl tak učiniti jen tehdy, kdyby zem. úřad v Praze jako I. stolice byl po zákonu příslušný, aby k žádosti legitimované strany rozhodl o uvedené sporné otázce dobrovolného pojištění st-lova u jmenované pojišťovny, kterážto otázka byla prejudiciální otázkou pro řešení sporu, zahájeného rozhodčím soudem Úrazové pojišťovny dělnické o žalobě st-lově o přiznání úrazové renty. Žádost o rozhodnutí této prejudicielní otázky podal u zem. úřadu rozhodčí soud. Kompetence zem. úřadu nemohla býti založena tím, že potom také st-l zvláštním podáním o toto rozhodnutí žádal, neboť jeho žádost nemohla býti považována za nějaký opravný prostředek proti výměru Úrazové pojišťovny, který jedině mohl by býti podkladem pro rozhodnutí zem. úřadu.
Kompetence úřadů správních musí se zakládati vždy jen na platné positivní zákonné normě, která vytyčuje meze působnosti toho kterého správního úřadu pro určitý obor veřejné správy. Zákonné normy, upravující příslušnost zem. úřadů politických v oboru veřejného práva úrazového v zemích historických, jsou obsaženy v zákoně o úrazovém pojištění dělníků z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. z r. 1888. Jsou to předpisy 3. odst. § 18 a 6. odst. § 23, kterými přikázána jest zem. politickým úřadům, aby rozhodovaly o námitkách, podaných podnikateli proti zařaďovacím výměrům, resp. platebním výměrům o pojistném, vydaným úrazovou pojišťovnou, dále ustanovení 3. odst. § 28, podle něhož jest přípustno odvolání proti nařízením, vydaným politickým úřadem I. stolice o opatřeních, jež učiniti má podnikatel ve svém podniku, aby bylo zabráněno úrazům. Konečně ustanovuje ještě § 48 ve znění zák. č. 207/ 1919 Sb., že státní dozor nad úrazovými pojišťovnami vykonává zem. úřad politický ev. v dohodě s horním hejtmanstvím. Kromě těchto případů nemá úrazový zákon ani zákony jej měnící a doplňující č. 96/ 1912 ř. z., č. 363/1917 ř. z., č. 207/1919 Sb., č. 300/1921 Sb., a zejména ani zákon o rozšíření pojišťování pro případ úrazu z 20. července 1894 č. 168 ř. z., který připustil dobrovolné pojištění osob, ex lege úrazové pojistné povinnosti nepodrobených, positivních kompetenčních předpisů, týkajících se rozhodovací působnosti zem. politických úřadů. Zvláště pak není ani v cit. zákonech, upravujících veřejné úrazové pojištění, ani v jiných všeobecných zákonech a nařízeních, platných pro řízení správní, normy, podle níž by zem. politický úřad byl povolán, aby rozhodl k žádosti rozhodčího soudu Úrazové pojišťovny dělnické ve sporu u něho zahájeném naskytnuvší se prejudicielní otázku, zda žalobce, který u něho uplatňuje žalobou nárok na úrazový důchod z titulu dobrovolného pojištění podle čl. V a násl. zák. č. 168/1894 ř. z., byl po právu dobrovolně pojištěn či nikoli. Takové oprávnění nelze vyvoditi ani z předpisu § 15 nař. min. vnitra ve shodě s min. sprav, z 10. dubna 1889 č. 47 ř. z., kterým na základě 3. odst. § 38 úraz. zák. č. 1/1888 ř. z. byly vydány podrobnější předpisy o rozhodčích soudech úrazových pojišťoven, neboť tam se ustanovuje toliko, že předseda má právo ve sporných věcech u rozhodčího soudu zahájených obrátiti se o vysvětlení na státní, zemské a obecní úřady, jakož i na úrazové pojišťovny, tedy zřejmě toliko o sdělení rázu informativního, nikoli však se žádostí o autoritativní rozřešení sporných otázek pro rozhodnutí rozepře rozhodčím soudem prejudicielních, o jakou tu nepochybně šlo.
Z těchto úvah vyplývá, že pro nedostatek positivní kompetenční normy zem. úřad v Praze nebyl příslušný, aby o shora uvedené, ve sporu vedeném u rozhodčího soudu Úrazové pojišťovny dělnické v Praze vzniklé prejudicielní otázce dobrovolného pojištění st-lova rozhodoval. Rozhodl-li však přes to, ač k tomu příslušným nebyl, bylo žal. min., jako jemu nadřízený úřad, třebas nebylo rovněž příslušné k meritornímu rozhodnutí o odvolání, podaném st-lem z rozhodnutí nepříslušného zem. úřadu, jako stolice odvolací, povinno z podnětu tohoto odvolání jím v odpor vzaté rozhodnutí první stolice jako úřadu nekompetentního z povinnosti úřední zrušiti (srovn. Boh. A 3641/24). Ježto se tak nestalo a žal. úřad rozhodnutí nekompetentního úřadu podrobil věcnému přezkoumání a o odvolání meritorně rozhodl, ačkoliv se mu pro jeho věcné rozhodování nedostávalo potřebného substrátu, kterým může bytí právě jen výrok úřadu příslušného, nutno v tomto postupu, kterým si osobil kompetenci, jež mu po zákonu nepřísluší, shledati nezákonnost.

Citace:

č. 11100. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 531-534.