Č. 11070.
Samospráva obecní: I. * Zákon č. 77/1927 Sb. — na rozdíl od zák. č. 169/1930 Sb. — neomezuje obec, aby výši přirážek vypočetla pouze na základě úroků a splátek, které se stanou splatnými teprve v rozpočtovém roce, nýbrž chce obci umožniti, aby při tom přihlížela i k nedoplatkům na úrocích a splátkách z let dřívějších, pokud jsou dány ostatní předpoklady § 1 odst. 5. — II. * Úbytek, resultující ze změny počtu objektů činžovní dani podrobených a jejich výnosu není úbytkem, jaký má na mysli § 1 odst. 3 zák. č. 77/1927 Sb.
(Nález ze dne 15. února 1934 č. 20368/33.)
Prejudikatura: ad I: Boh. A 10561/33.
Věc: Firma Montan- und Industrialwerke vorm. Joh. Dav. S. v D. (adv. Dr. Kar. Grünbaum z Prahy) proti zemskému výboru v Praze o vybírání obecních přirážek ve F. na rok 1929 a 1930.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud jde o vybírání 75% přirážky k dani činžovní, se zrušuje pro nezá- konnost, jinak se stížnosti zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Městské zastupitelstvo ve F. usneslo se ve schůzi 29. listopadu 1928 o obecním rozpočtu na rok 1929 a o vybírání 75%ní obecní přirážky k dani činžovní a 300%ní přirážky k ostatním daním přirážkám podléhajícím.
Odvolání stěžující si společnosti bylo okr. hejtmanem ve Falknově n./O. rozhodnutím z 21. prosince 1928 zamítnuto a vysloveno, že obec může v roce 1929 vybírati 300% ní přirážku ke všem daním přirážkám podléhajícím mimo daně činžovní. Dále rozhodl k odvolání st-lky okr. výbor ve Falknově n./O. usnesením z 23. dubna 1930, že město F. nesmí v roce 1929 vybírati větší přirážku k dani činžovní než 75%ní.
Další odvolání proti oběma těmto výrokům zamítl žal. úřad nař.
rozhodnutím ze 6. dubna 1931 č. 6946.
Ve schůzi, konané dne 26. listopadu 1929, usneslo se městské zastupitelstvo ve F. na rozpočtu na rok 1930 a na vybírání 75%ní přirážky k dani činžovní a 300%ní k ostatním daním přirážkám podléhajícím. Odvolání st-lky zamítl okr. výbor ve Falknově rozhodnutím z 11. ledna 1930 a v dalším postupu instančním žal. úřad nař. rozhodnutím ze 6. dubna 1931 č. 6945.
O stížnostech podaných na tato rozhodnutí uvážil nss:
I. Pokud jde o vybírání 300%ní obecní přirážky na rok 1929 ke všem daním přirážkám podléhajícím vyjma daně činžovní, zamítl žal. úřad odvolání stěžující si společnosti především z důvodu uvedeného první stolicí, totiž proto, že při výpočtu nejvýše přípustné přirážky jest přihlížeti též k pasivním nedoplatkům na službu zápůjčkovou z roku minulého, podotknuv, že tento názor odpovídá směrnicím, stanoveným v oběžníku býv. zsv-u z 11. ledna 1928 a poukázav na důvody uvedené v rozhodnutí zsv-u z 29. listopadu 1928, vydaném o odvolání téže strany a týkajícím se obecních přirážek na rok 1928, kde tato otázka byla podrobně rozebrána. Dále se v rozhodnutí praví, že i když by se — per inconcessum — založil výpočet přípustnosti na názoru st-lkou uplatňovaném, — t. j. na názoru, že se nemá hleděti k pasivním nedoplatkům na úrocích a splátkách ze zápůjček z roku předešlého — dojde se k závěru, že 300% ní přirážka je odůvodněna, ježto, jak z dalších podrobných vývodů vysvítá, činí řádná potřeba na dluhy pro běžný rok 1929 částku 938845,16 Kč, z níž zůstává neuhrazeno 707388,16 Kč, ke krytí kteréhož obnosu nestačí preliminovaný výnos 75%ní přirážky k dani činžovní (99297,10 Kč) a 300%ní přirážky obecní (600000 Kč).
Ve svém rozhodnutí ohledně přirážek na rok 1930 poukazuje žal. úřad na důvody, obsažené v rozhodnutí ohledně roku 1929, a dokládá, že i kdyby se přihlíželo pouze k běžné potřebě na úroky a splátky ze zápůjček na rok 1930, 300% ní obecní přirážka nepostačí, ježto potřeba na dluhy činí 943573,84 Kč, z čehož neuhrazeno 712109,84 Kč, kterýž obnos není kryt preliminovaným výnosem 75%ní přirážky k dani činžovní (99297,10 Kč) a 300%ní přirážky obecní (600000 Kč).
Maje rozhodovati o stížnostech, podaných proti oběma rozhodnutím zem. výboru, pokládal nss nejprv za nutné konstatovati, že jimi byla odvolání st-lky zamítnuta v prvé řadě z důvodu, že při výpočtu, jaká obecní přirážka je nejvýš přípustná, musí býti přihlíženo též k nezaplaceným úrokům a umořovacím splátkám ze zápůjček, vybývajícím z let minulých. Dalšími vývody pak dokazuje žal. úřad, že k zamítnutí odvolání dospěje i když by vycházel z opačného stanoviska, st-lkou již v řízení správním uplatňovaného, že totiž rozhodnou je jen potřeba anuitní pro rozpočtový rok, poněvadž ani na krytí této omezené potřeby nestačí výnos maximálně přípustné 300%ní přirážky. Podle toho opírá žal. úřad svá rozhodnutí o dva důvody, z nichž druhý pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí může míti rozhodující význam jen tehdy, nebyl-li by první důvod správný. Proto musí se i nss obírati nejprve těmi námitkami stížností, které míří proti prvému důvodu, a teprv, kdyby bylo shledáno, že tento důvod není způsobilý, aby prokázal zákonnost výroků oň opíraných, bylo by vejíti na zkoumání dalších námitek, jimiž se stížnosti snaží vyvrátiti druhý důvod v rozhodnutí in eventum uvedený.
Otázkou, lze-li při výpočtu přirážky přihlížeti jen k úrokům a splátkám ze zápůjček, splatných v rozpočtovém roce, jak tvrdí stížnosti, či také k dlužným anuitním splátkám a úrokům těchto zápůjček z let minulých, zabýval se nss již v nál. Boh. A 10561/33, a vyslovil, že odst. 5 § 1 zák. č. 77/27 Sb. nechtěl obmeziti obce, aby výši přirážek vypočetly pouze na základě úroků a splátek, které se stanou splatnými teprve v rozpočtovém roce, nýbrž měl obcím umožniti, aby při tom přihlížely k nedoplatkům na úrocích a splátkách za léta dřívější. Nss trvá na tomto názoru i v daném případě. Dodati jest se zřetelem na vývody stížností ještě toto:
Nelze sdíleti názor st-lky, že by slovní výklad § 1 odst. 5 zák. č. 77/1927 Sb. svědčil jejímu pojímání. Úrokem a splátkou ze zápůjčky zůstává závazek z tohoto titulu vzniklý, i když včas nebyl splněn, a potřebou na jejich úhradu je i položka, vložená do rozpočtu teprve po jejich splatnosti. Bez významu je také okolnost, že ve formulářích pro sdělání obecních rozpočtů se potřeba a úhrada z minulého roku uvádí odděleně od potřeby a úhrady pro běžný rok; účelem toho je jen, aby rozpočet podával jasný a přehledný obraz obecního hospodářství. Pokud pak jde o ratio legis, nelze vykládati cit. ustanovení výhradně s hlediska ochrany zájmů obecních poplatníků, nýbrž nutno přihlížeti též k potřebám spořádaného obecního hospodářství, jež vyžadují, aby obec podle možnosti řádně plnila převzaté závazky. Proto, pokud nebylo výslovného ustanovení, omezujícího vybírání maximálně přípustné 300|%ní obecní přirážky jen na potřebu úroků a splátek, připadajících na běžný rok, jak to stanovil § 1 odst. 5 zák. č. 169/1930 Sb., měla obec možnost vybírali přirážky v této výši i na uhražení závazků tohoto druhu, vzniklých i před rozpočtovým rokem. Posléz uvedené ustanovení nelze tedy — jak míní stížnost — pokládati za interpretaci § 1 odst. 5 zák. č. 77/1927 Sb., nýbrž jím bylo toto ustanovení podstatně změněno.
Poukazuje-li konečně stížnost na to, že žal. úřad založil své rozhodnutí na výnosu býv. zsv-u z 11. ledna 1928 a tvrdí-li, že řízení jest vadné proto, že výnos ten nebyl straně sdělen, ač o to v odvoláních žádala, a že jím nemohl býti měněn zákon, jest na to odpověděti, že žal. úřad nepoužil výnosu jako právního základu pro svá rozhodnutí, nýbrž jen poukázal na to, že tato jsou v souhlase se směrnicemi v onom výnosu vy- tčenými. Proto není vadou řízení, že výnos nebyl straně sdělen. Že pak jeho obsah, pokud se týká otázky na sporu jsoucí, zákonu neodporuje, plyne z úvah shora uvedených.
Mohl tedy žal. úřad přihlížeti při výpočtu nejvýše přípustné přirážky ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení i k úrokům a splátkám z roků dřívějších, které podle obecního rozpočtu na rok 1929, upraveného zem. výborem rozhodnutím z 8. března 1930, činily 1563067 Kč a podle obecního rozpočtu na rok 1930 v úpravě provedené okr. výborem rozhodnutím z 11. ledna 1930 částku 1898056 Kč. Že by, když se hledí k těmto nedoplatkům, nebyl dán předpoklad pro vybírání 300% ní přirážky, stížnosti netvrdí.
Následkem toho, že nař. rozhodnutí mají zákonnou oporu v prvním z obou důvodů v nich uvedených, není třeba, aby se nss zabýval ostatními námitkami stížnosti, které se obracejí proti přípustnosti vybírání takovéto přirážky k úhradě úroků a splátek ze zápůjček pouze pro běžný rok, tedy proti druhému, eventuálnímu důvodu nař. rozhodnutí. K těmto námitkám patří zejména námitky ohledně započtení aktivních nedoplatků do úhrady a přesunutí investičních výdajů na vodovod z rozpočtu řádného do rozpočtu mimořádného. Z těchto úvah zamítl nss stížnosti, pokud směřují proti vybírání 300%ní obecní přirážky na léta 1929 a 1930 ke všem daním přirážkám podléhajícím mimo daň činžovní, jako bezdůvodné.
II. Pokud jde o 75%ní přirážku k dani činžovní na r. 1929 a 1930, vyslovil žal. úřad, že § 1 zák. č. 77/27 Sb. připouští zvýšení této přirážky jen k tomu účelu, aby byl vyrovnán úbytek nastalý snížením přirážkové základny, vyplývající ze snížení sazby daně činžovní. Ježto pak přirážková základna této daně činila v roce 1926 102927 Kč, v roce 1929, resp. 1930 částku 132396 Kč, neklesla přirážková základna a proto musila přirážka zůstati na výši 75%, na které byla v letech 1927 a 1928.
Oproti tomu vytýkají stížnosti, že při daňové základně za rok 1929 a 1930 má se přihlížeti pouze k budovám, které již v roce 1929 existovaly, nikoliv k budovám, u nichž daňová povinnost nastala teprve za platnosti zák. č. 76/27 Sb.
Nss shledal stížnost v tomto ohledu důvodnou.
Podle § 1 odst. 3 zák. č. 77/27 Sb. mohou přirážky k dani činžovní býti zvýšeny jen do té výše, aby byl vyrovnán úbytek, vyplývající ze snížení daně činžovní podle § 156 zák. o př. d., nejvýše však do sazby uvedené v odst. 1. Nutno tedy v tom případě zjistiti, o kterou částku se následkem snížení sazby daně činžovní snížila daňová základna této daně. Stejně jako by nebylo přípustné krýti zvýšením přirážky úbytek nastalý tím, že se počet objektů dani činžovní podléhajících zmenšil, neb že výnos těchto objektů klesl, nelze úbytek nastalý snížením sazby daně činžovní vyrovnati zvýšením přirážkové základny, které má svůj podklad v tom, že se počet objektů dani činžovní podléhajících za platnosti nového zákona zvětšil, neb že jejich výnos stoupl. Poněvadž pak žal. úřad, vycházeje z nesprávného názoru, že tyto okolnosti nerozhodují, v daném případě vůbec nevyšetřil, oč se snížila přirážková základna v důsledku
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 16 snížení daňové sazby, nýbrž prostě porovnal její výši v roce 1926 s výší v roce 1929, resp. 1930, jsou nař. rozhodnutí, pokud jde o vybírání přirážky k dani činžovní za rok 1929 a 1930, nezákonná a bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se nss musil zabývati další námitkou stížnosti, že výkazy berního úřadu, o které se žal. úřad opřel, jsou věcně nesprávné a že žal. úřad měl výši přirážek k dani činžovní zjistiti dotazem u berní správy.