Č. 11 124.

Vojenské věci: * Závislost výživy na pracovním příjmu povolaného ve smyslu § 4 zák. č. 120/1921 Sb. o vyživovacím příspěvku předpokládá, že povolaný před nastoupením vojenské služby na výživu uchazeče o příspěvek skutečně přispíval.
(Nález ze dne 8. března 1934 č. 17 320/33.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 552/20.
Věc: Nezletilý Jan H. v N., zast. Právním ochranným oddělením zemského ústavu pro péči o dítě v Praze, proti zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. vyživovací komise v Kaplici výměrem z 1. září 1931 zamítla nárok na vyživovací příspěvek podle zák. z 18. března 1921 č. 120 Sb. pro dítko Jana H., ježto výživa jeho nebyla nastoupením nemanželského otce k vojenské službě ohrožena, protože tento před nastoupením této služby (1. října 1930), na výživu dítěte vůbec nepřispíval.
Odvolání podané právním ochranným oddělením zem. ústavu pro péči o dítě v Praze, v němž bylo namítáno, že nárok dítěte na vyživovací příspěvek není vyloučen tím, že otec jeho fakticky na výživu dítěte nepřispíval, jestliže pravoplatným výrokem soudním bylo uznáno, že tento v době svého povolání byl povinen poskytovati svému nemanželskému dítěti alimenty, — jak se stalo v daném případě rozsudkem okr. soudu v Chebu z 30. září 1930, jímž nemanželský otec Bedřich M. byl uznán povinným poskytovati od 11. července 1930 na výživu dítěte měsíčně Kč 100 — zamítla zem. vyživovací komise v Praze výměrem z 5. listopadu 1931 »ze správného důvodu v odpor vzatého rozhodnutu.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Podle § 4 zák. č. 120/21 Sb. nárok na vyživovací příspěvek předpokládá, 1. že osoba nárok ten vznášející je členem rodiny povolaného, t. j. (§ 2) že má proti povolanému virtuelně nárok na alimenty, 2. že v době, kdy povolaný nastoupil vojenskou službu, byla nemajetná a k výdělku nezpůsobilá, 3. že výživa její byla podstatně závislá na pracovním příjmu povolaného a 4. povoláním tím je ohrožena.
V souhlasu s I. stolicí popřel žal. úřad nárok Jana H. na vyživovací příspěvek z důvodu, že výživa jeho nastoupením nemanželského otce k vojenské službě nebyla ohrožena. Že nebyla ohrožena, neusuzuje však žal. úřad z toho, že po povolání nemanželského otce byl tu nějaký pramen, z něhož výživa J. H. byla hražena, nýbrž z toho, že nemanželský otec před nastoupením vojenské služby na výživu dítěte vůbec nepřispíval. Žal. úřad v podstatě chtěl tedy zřejmě říci — třebas to v odvod- ním spisu popírá, — že — když nemanželský otec před nastoupením vojenské služby na výživu dítěte nepřispíval — výživa dítěte v době, kdy nastoupil vojenskou službu, nebyla na nemanželském otci závislá, a proto povoláním tohoto k vojenské službě nemohla ani býti ohrožena. Vychází tedy žal. úřad z právního názoru, že závislost výživy ve smyslu § 2 zák. č. 120/1921 Sb. předpokládá, že povolaný před nastoupením vojenské služby na výživu dítěte skutečně přispíval.
Stížnost naproti tomu hájí názor, že závislost výživy nevyžaduje, aby povolaný před nastoupením vojenské služby na výživu uchazeče o příspěvek skutečně přispíval, nýbrž že stačí, když pravoplatným výrokem soudním bylo uznáno, že již v době povolání k vojenské službě byl povinen poskytovati mu alimenty.
Nss neshledal nároz stížnosti správným.
Mluví-li zákon o tom, že výživa člena rodiny byla závislá na pracovním příjmu povolaného, znamená to podle běžného významu použitých slov v jich souvislosti, že z tohoto pracovního příjmu byla skutečně uhražována. Tomuto výkladu svědčí i § 3 odst. 2 a 3 zák. č. 530/1919 Sb., který podle § 5 zák. č. 120/1921 Sb. platí obdobně i ve příčině příspěvku normovaného tímto zákonem. Neboť praví-li se v tomto předpise, který zřejmě chce postihnouti všechny případy, kdy jest poskytnouti vyživovací příspěvek, že příspěvek náleží, žil-li oprávněný s povolaným ve společné domácnosti, v plné zákonné míře, jinak však, byl-lí závislý na podporách jím poskytovaných, ve výměře skutečně poskytovaných podpor, je patrno, že zákon uznává závislost výživy jenom tehdy, když tato výživa před tím, než povolaný nastoupil vojenskou službu, byla zcela nebo z části z pracovního příjmu povolaného skutečně hrazena (srov. prov. nař. č. 582/1919 Sb. k § 2).
Okolnost, že povolaný v daném případě uznán byl pravoplatným výrokem soudním povinným, poskytovati svému nemanželskému dítěti alimenty ještě za dobu před nastoupením vojenské služby, je tedy pro otázku závislosti výživy irrelevantní, a to tím spíše, když výrok takový pouze zjišťuje, že a jakou měrou povolaný podle svého jmění je povinen přispívati na výživu dítěte (§ 166 o. z. o., resp. § 9 nov. I.), nepraví však nic o tom, že výživa dítěte na těchto alimentech byla závislá, t. j„ jimi byla podmíněna, ani o tom, že výživa dítěte byla závislá na pracovním příjmu povolaného.
Poněvadž v daném případě je nesporno, že povolaný před nastoupením vojenské služby na výživu dítěte ničím nepřispíval, právem žal. úřad uznal, že výživa dítěte na povolaném jeho nemanželském otci nebyla závislá (a proto povoláním jeho nebyla ohrožena), a právem proto nárok na vyživovací příspěvek odepřel.

Citace:

č. 11124. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 602-604.