Č. 11274.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní. — Řízení správní: Jestliže pojišťovna, požadující pojistné ve smyslu § 16 zák. č. 221/1924 Sb., požadavek svůj neindividualisuje, není zaměstnavatel povinen nesprávnost předpisu konkrétními okolnostmi prokazovati, nýbrž stačí, když všeobecně správnost jeho popře.
(Nález ze dne 15. května 1934 č. 19165/31.)
Prejudikatura: Boh. A 8960/30, 9105/31, 9581/31, 9590/32 a 9736/32.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Uherském Hradišti proti zemskému úřadu v Brně o doplatek pojistného.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Platebním výměrem z 24. dubna 1928 předepsala okr. nemoc. pojišťovna v Uherském Hradišti firmě Bratří H , stavební kancelář v B., za příspěvkové období od 1. září 1922 do 31. prosince 1927 pojistné nemocenské částkou 51903 Kč 87 h a pojistné invalidní a starobní částkou 10419 Kč 03 h, úhrnem 62322 Kč 90 h s odůvodněním, že šetřením úrazové pojišťovny dělnické v Brně a okr. nemoc. pojišťovny bylo zjištěno a firmou přiznáno, že 40% zaměstnanců, resp. mezd, bylo přiznáno a 60% přihlášeno nebylo, předpisuje se proto firmě dodatečně dalších 60% za nepřihlášené nebo nesprávně přihlášené zaměstnance z moci úřední podle § 16 zák. č. 221/24 Sb. na základě pojistného, předepsaného již v témže příspěvkovém období.
Okr. úřad v Uherském Hradišti výměrem z 18. dubna 1931 vyhověl odvolání firmy a zrušil platební výměr stěžující si pojišťovny s odůvodněním, že předpisy zák. o sociálním pojištění jsou té povahy, že třeba, aby byla zjištěna individuelně u každého zaměstnance skutečná diference, dále aby byl individuelně zjištěn každý nepřihlášený zaměstnanec, takového zjištění však nemocenská pojišťovna neprovedla a vydala paušální platební výměr, čímž byla stěžující si firmě ztížena podstatně obrana a okr. úřadu možnost řádného přezkoumání.
Nař. rozhodnutím nevyhověl zem. úřad v Brně dalšímu odvolání okr. nem. pojišťovny a potvrdil výměr okr. úřadu z jeho důvodů, k nimž dodal: »Nemocenské pojištění jest pojištěním individuelním, t. j. okr. nem. pojišťovna jest povinna ve výměru uvésti, za které zaměstnance, za jaké období a v jaké výši pojistné předpisuje. Pojišťovna musí předpis pojistného individualisovati i tehdy, když použije zmocnění daného jí § 16 zák. č. 221/1924.«
Stížnost, domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost a vady řízení, namítá v podstatě toto: V případě § 16 zák. z 9. října 1924 č. 221 Sb., resp. § 1 zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z., podle něhož provedla stěžující si pojišťovna sporný předpis pojistného, náleží zaměstnavateli prokázati, že vyměření pojistného, provedené z moci úřední, nevyhovuje zákonu nebo spočívá na mylných předpokladech; takovým důkazem nejsou prý všeobecná tvrzení súčastněné firmy, že předpis je nesprávný. Individuální předpis pojistného pak byl pojišťovně znemožněn nepředložením mzdových záznamů firmou a na to nevzal žal. úřad prý vůbec náležitého zřetele. Zásadě individualisace pojistného se po názoru stížnosti nepříčí, vysloví-li se povinnost k doplacení pojistného za zaměstnance, jichž jména sice již zjištěna býti nemohla, je-li jen zjištěno, že v pracovním poměru se skutečně nalézali. Mělo-li by se ustanovení § 16 zák. č. 221/24 Sb. a § 1 zák. č. 29/09 ř. z. vykládati tak, jak podle náhledu stížnosti nesprávně vyložil okr. i zem. úřad, pak by ustanovení ta pozbyla vůbec ceny, ježto u nesvědomitých a zákonů nerespektujících zaměstnavatelů nemohlo by nikdy pojistné býti předepsáno, protože by individuální předpis byl prostě znemožněn nepřihlášením zaměstnanců nebo odepřením předložiti mzdové záznamy. Pojišťovna prokázala prý, že předpis pojistného týká se jen zaměstnanců, jichž jména nebylo možno zjistiti a jimž vyplacena byla mzda, kteří byli tudíž nesporně v pracovním poměru k zaměstnavateli. Rovněž jest prý nesprávný důvod nař. rozhodnutí, že domnělým paušálním výměrem pojišťovny byla firmě podstatně ztížena obrana a úřadu možnost řádného přezkoumání, neboť strana mohla domnělou nesprávnost výměru prokázati řádnými a poctivými mzdovými záznamy a úřad mohl na základě těchto záznamů správnost či nesprávnost platebního výměru zjistiti. Stížnost spatřuje nezákonnost resp. vady řízení v tom, že žal. úřad k těmto velmi závažným okolnostem nepřihlížel, a dále vytýká jako vadu řízení, že nebyli slyšeni pojišťovnou nabízení svědci o tom, že předložení mzdových záznamů bylo firmou pojišťovně odepřeno, a že nebyli slyšeni ani zástupci úrazové pojišťovny dělnické v Brně, kteří by byli dokázali, že šetření a mzdy, které pojišťovna vzala za základ při vyměření pojistného, byly správné.
Nss nemohl stížnost uznati důvodnou.
Jde o předpis nemocenských pojistných příspěvků podle nemocenského zák. č. 33/1888 ř. z. a pojistného pojištění nemocenského, invalidního a starobního podle zák. č. 221/1924 Sb. Pojištění podle obou těchto norem není pojištěním podnikovým, jako je u pojištění úrazového, nýbrž jest svou právní povahou pojištěním jednotlivců (srv. §§ 1, 7, 25, 33 a násl. nemoc. zák., §§ 2, 17, 159 a násl. zák. č. 221/24 Sb.), tedy pojištěním individuálním. Proto již v platebním výměru, vyměřujícím pojistné příspěvky (pojistné), musí býti předpis ten individualisován, t. j. musí býti v něm uvedeno, za kterého pojištěnce, za jaká období a v jaké výši se vyměřuje. Tento princip platí i tehdy, jde-li o předpis pojistných příspěvků (pojistného) z moci úřední podle § 1 zák. č. 29/1909 ř. z. resp. § 16 zák. č. 221/1924 Sb.
Tyto zásady vyslovil nss již v nál. Boh. A 8960/30, 9105/31, 9581/31, 9590/32 a 9736/32 a setrvává při nich i v daném případě, neshledávaje příčiny se od nich odchýliti; vzhledem k námitkám stížnosti uvádí nss ještě toto:
Jest mimo spor, že v daném případě stěžující si pojišťovna vyměřila pojistné z moci úřední podle § 16 zák. č. 221/24 Sb. resp. § 1 zák. č. 29/09 ř. z. Že by předpoklady toho nebyly splněny, úřad nevyslovil, jest tedy již proto bezdůvodná výtka stížnosti, že opomenul konati šetření o tom, že firma odepřela předložení mzdových záznamů.
Citované normy — § 1 zák. č. 29/09 ř. z. a § 16 zák. č. 221/24 Sb. — dávají pojišťovně jen oprávnění, aby zaměstnavateli, který způsobem zde uvedeným neplní předpisů o mzdových záznamech, takže mzda nemůže býti zjištěna, z moci úřední předepsala příspěvky (pojistné) podle dat dřívějších příspěvkových období nebo na základě jiného vyšetření.
Kdyby pro tyto případy platnost oné všeobecné, stěžejní zásady měla býti vyloučena, muselo by to býti v zákoně jasně vyjádřeno. Ježto se tak nestalo, vyplývá z toho, že řečenou individualisaci předpisu nutno požadovati i tehdy, když pojišťovna předpisuje příspěvky podle těchto ustanovení z úřední moci. Tím, že zákon poskytuje jí zde možnost, aby vzala za základ vyměření pojistného buď data dřívějších příspěvkových období nebo jiné vyšetření, neopravňuje ji ještě k tomu, aby určila pojistné »paušálně«, jak úřad postup stěžující si pojišťovny označil, t. j. takovým způsobem, že z platebního výměru nelze seznati, kteří pojištěnci to byli, které zaměstnavatel zatajil nebo jichž mzdu nepřiznal správně, a jak pojišťovna úhrnné sumy, uvedené ve výměru, se dopočítala.
Žal. úřad, jak patrno z odůvodnění nař. rozhodnutí, vycházel z téhož výkladu zák. Stanoví-li však za nezbytný předpoklad předpisu pojistného jeho individualisaci, nelze shledati nezákonnost nebo vadnost řízení v tom, když úřad nepřiznal významu vývodům stěžující si strany, dovozujícím, že individualisace předpisu pojistného jí byla znemožněna nepředložením mzdových záznamů firmou, neboť podle toho, co bylo shora řečeno, zákon ani v takovémto případě neliberuje pojišťovnu od splnění zákonného požadavku individualisace, a výkladu zákona, podávajícímu se z jeho znění a tendence (§ 6 o. z. o), nemůže býti na závadu okolnost, že snad mohou nastati případy, kdy jeho ustanovení nebude lze s úspěchem užíti.
Sporný platební výměr, vydaný pojišťovnou podle cit. ustanovení, trpí uvedenou podstatnou vadou, neboť uvádí jen úhrnnou sumu pojistného, aniž sděluje skutkové premisy a výpočet požadované úhrnné částky, podle hořejších výkladů nezbytné.
Proti tomu tvrdila súčastněná firma v instančním odvolání, že platební výměr neuvádí, jakým šetřením a zjišťováním nemocenská pojišťovna k tomu došla, že jen 40% zaměstnanců, resp. jich mezd bylo přiznáno, a že vyměřená částka 62322 Kč 90 h jest čistě vzata ze vzduchu a firma že nechápe, jak k této horentní cifře došla. Tím namítala, že předpis pojistného již podle znění platebního výměru jest podstatně vadný. Stížnost má pravdu, že zákon důkaz ukládá zaměstnavateli, když v cit. normách stanoví, že »do takového předpisu může si zaměstnavatel stěžovati jen potud, pokud může prokázati, že předpis odporuje zákonu nebo spočívá na zřejmě nesprávných skutkových předpokladech nebo že řízení bylo podstatně vadné.« Vedení takového důkazu logicky předpokládá, že zaměstnavateli byly skutkové předpoklady předpisu v platebním výměru nebo aspoň během správního řízení sděleny. Nestačí, sdělí-li pojišťovna zaměstnavateli sumu požadovaného nedoplatku pojistného, nesdělí a nevysvětlí však, jak se tohoto nedoplatku dopočítala. Je-li tomu tak, stačí a samým zněním platebního výměru je s dostatek opřena námitka, že předpis je podstatně vadný, a nebyla firma povinna, aby mimo to ještě dále něco dokazovala.
Zrušil-li tedy žal. úřad v souhlase s prvou instancí k uvedené námitce firmy platební výměr jako vadný, nemohl nss shledati, že by jeho výrok byl nezákonný.
Pokud by jiné označení pojištěnců nežli jménem bylo postačitelnou individualisací, je otázkou konkrétního případu, jako bylo ve sporu, jímž se zabýval nss v nál. stížností citovaném (Boh. A 867/21). V daném případě se však nedostává vůbec bližšího označení zaměstnanců, takže poukaz na tento nález je nevhodný.
Pokud pak v námitkách stížnosti, shora reprodukovaných, jest obsažena výtka vadnosti, že úřad nekonal ve směru individualisace pojištěnců nutného a navrhovaného šetření, nelze ani tu stížnosti dáti za pravdu. Pojišťovna jest zajisté oprávněna, aby podle zmocnění daného jí §em 255 zák. č. 221/1924 Sb. se dožadovala u správních úřadů pomoci při vyšetřování okolností, potřebných k vydání platebního výměru. Tuto součinnost správních úřadů v šetření, předcházejícím vydání platebního výměru pojišťovny, nelze však směšovati s judikující činností správních úřadů ve vlastním řízení opravném, založenou na předpisu § 239 cit. zák. Té jsou dány meze výměrem pojišťovny, který úřady instančně přezkoumávají. Dále jejich pravomoc nejde, nejsou příslušný, aby v řízení opravném samy konstruovaly platební výměr, jejž podle § 161 cit. zák. jest oprávněna vydati jedině pojišťovna sama. Nejsou proto správní úřady ani povolány, aby podstatné vady takového výměru odstraňovaly, neopatřila-li pojišťovna, jako v daném případě, ani dodatečně v řízení odvolacím potřebný skutkový materiál, neuvedla-li žádných konkrétních dat ve směru individualisace předpisu pojistného.

Citace:

č. 11274. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1017-1021.