Č. 11283.

Váleční poškozenci: Nárok na důchod invalidní není uplatněn u příslušného úřadu, byl-li uplatněn u okresní vyživovací komise.
(Nález ze dne 17. května 1934 č. 10221.)
Věc: Valentin K. v P. (adv. Dr. Emanuel Mimra z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Vojt. Elsnic) o invalidní důchod.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: — — — — Nař. rozhodnutím byla žádost st-lova o invalidní důchod v pořadí instancí zamítnuta, ježto st-l uplatnil nárok svůj až po uplynutí v zákoně stanovené lhůty, takže nárok ten zanikl promlčením.
Stížnost nepopírá, že nárok v zákonné lhůtě neuplatněný promlčením zaniká, namítá však, že st-l svůj nárok uplatnil včas, a dovozuje z toho nezákonnost nař. rozhodnutí. Tvrdí především, že st-l již dne 14. července roku 1920 u okresní vyživovací komise na Král. Vinohradech o invalidní důchod se hlásil. Proti vývodům nař. rozhodnutí, že tato přihláška, byvši učiněna u nepříslušného úřadu, nemůže promlčení nároku st-lova státi v cestě, namítá stížnost, že v době podání přihlášky té nebyla v polit, okresu Král. Vinohrad, v jehož obvodě st-l bydlel, řádně zřízena okresní úřadovna pro péči o válečné poškozence, takže podle § 26 zák. č. 142/20 Sb. k přijetí přihlášky, nárok st-lův uplatňující, byla příslušná osp na Král. Vinohradech. Součástkou této byla okr. vyživovací komise a stačilo tedy podání přihlášky u té, když zákon v cit. ustanovení mluví o polit, úřadu I. stolice, a oddělením jeho byla i komise vyživovací. Ale názor stížnosti, že okr. vyživovací komise byla identickou s politickým úřadem I. stolice, že byla jeho oddělením či součástí, je zcela mylný. Okr. vyživovací komise jsou veřejnými úřady (§ 7 poslední odstavec zák. č. 530/19 Sb.), podléhajícími min. vnitra. Nejsou však součástí neb oddělením okr. politického úřadu I. stolice, nýbrž úřady samostatnými. Skutečnost, že jejich předsedou je přednosta politického úřadu I. stolice, nestačí k závěru, že jsou pouhou součástí tohoto úřadu, když citované ustanovení za veřejné úřady je prohlašuje a citovaný zákon neustanovuje, že jsou součástí politického úřadu I. stolice. Proto je mylný názor stížnosti, že uplatnění nároku na důchod invalidní podle zák. o válečných poškozencích, které se stalo u okr. vyživovací komise, je přihláškou učiněnou u politického úřadu I. stolice. Nelze tudíž ve výroku nař. rozhodnutí, že tato přihláška nemůže podle § 27 zák. č. 142/20 Sb. proto, že nebyla učiněna u příslušného úřadu, přicházeti v úvahu, shledati vytýkané nezákonnosti.
Nemůže-li přihláška ta proto, poněvadž nebyla podána u politického úřadu I. stolice, přicházeti při posouzení otázky, zda st-l uplatnil svůj nárok včas, vůbec v úvahu, pak netřeba zkoumati, zda v době, kdy byla učiněna, byla již pro obvod politického okresu bydliště st-lova zřízena řádně podle § 2 nař. č. 561/19 Sb. okr. úřadovna pro péči o válečné poškozence. Neboť, i kdyby byla správná námitka stížnosti, že platně zřízena nebyla (nss věcně otázku tu nezkoumal), bylo by to pro otázku zákonnosti nař. rozhodnutí lhostejno, když, jak dovoženo, uplatnění nároku nestalo se ani u politického úřadu I. stolice eventuelně podle § 26 odst. 1 zák. č. 142/20 Sb. příslušného. Z úvah těch plyne, že žal. úřad právem vyslovil, že st-l dne 14. července 1920 neuplatnil svůj nárok tak, jak je v § 26 cit. zák. předepsáno a že proto při otázce promlčení jeho nároku nelze k přihlášce té přihlížeti.
Stížnost tvrdí dále, že st-l uplatnil svůj nárok u příslušné okr. úřadovny pro péči o válečné poškozence také podáním z 27. září 1923, tedy ještě v dodatečné lhůtě stanovené zák. č. 146/23 Sb. a že proto nelze právem nárok st-lův míti za promlčený.
Stran tohoto podání vyslovil žal. úřad v důvodech nař. rozhodnutí, že st-l nemá nároku na to, aby toto podání bylo meritorně projednáno; dále se v důvodech uvádí, že ostatně ani není prokázáno, že podání ono skutečně u úřadovny bylo učiněno. Stížnost stojí na stanovisku, že st-li přísluší právní nárok na to, aby ono podání bylo meritorně projednáno a vidí vadu v tom, že nebylo důkladně vyšetřeno, že podání ono skutečně na příslušný úřad došlo.
Nss vyslovil však a odůvodnil již v nál. Boh. A 4801/25 právní názor, že cit. zák. v § 2 neposkytuje mužům z činné služby vojenské propuštěným právního nároku na povolení dodatečné přihlášky. Není tedy v rozporu se zákonem, jestli žal. úřad při řešení otázky, uplatnil-li st-l svůj nárok včas, k tomuto podání nepřihlédl a v něm neshledal překážky pro záporné její zodpovědění. Že by se ustanovení § 2 zák. č. 146/23 Sb. na st-le nevztahovalo, stížnost netvrdí. — — —

Citace:

Č. 11283.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1040-1041.