Č. 11242.

Církevní věci. — Školství: I. Zvláštní předpisy o intestátní dědické posloupnosti po katolických duchovních (§ 761 o. z. o., § 58 zák. č. 50/1874 ř. z.) platí též o zvláštních učitelích náboženství na veřejných školách národních. — II. Pojem »chudoby« zákonného dědice ve smyslu zvláštních předpisů o intestátní dědické posloupnosti po katolickém duchovním podle § 761 o. z. o. a § 58 zák. č. 50/1874 ř. z. není totožný s pojmem chudoby podle IV. oddílu domovského zákona č. 105/1863 ř. z.
(Nález ze dne 28. dubna 1934 č. 2484/33.)
Věc: Vilém W. v B. proti ministerstvu vnitra o chudinskou třetinu z pozůstalosti duchovního.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem osp-é v Moravské Třebové z 5. srpna 1927 byli manželé Vilém a Josefa W. v H. uvědomění, že se k jejich žádosti z 20. července 1927 povoluje na základě ustanovení dekretu dvor. kanceláře ze 16. září 1824, sb. just. zák. č. 2040 a dekretu dvor. kanceláře z 23. srpna 1799, sb. just. zák. č. 475, aby poslední třetina jmění, zanechaného jejich synem P. Edvardem W., učitelem náboženství v M., zemřelým dne 8. června 1927 v M., kterážto třetina by podle ustanovení dekretu dvor. kanceláře z 27. listopadu 1807, č. 828 sb. just. zák., měla připadnouti místnímu chudinskému fondu v M., byla vydána žadatelům jakožto skutečně potřebným jediným dědicům zákonným; neboť předloženými doklady bylo prokázáno, že manželé Vilém a Josefa W. nemají žádného jmění ani movitého ani nemovitého a jsou oba odkázáni jedině na odpočivné požitky Viléma W., vrchního soudního oficiála ve výslužbě, jež činí po srážce daní a příspěvku na léčebný fond pouhých 1100 Kč měsíčně. Z výměru okr. úřadu se odvolala obec M.
Zsp v Brně výnosem ze 3. dubna 1928 k tomuto odvolání zrušila napadený výměr osp-é z těchto důvodů: Nařízení dvor. dekretu z 21. února 1792, sb. soud. zák. č. 259, podle něhož nejbližší příbuzní zůstavitelovi, pokud jsou sami chudí, mohou dostati také třetinu příslušející chudým, jest výjimkou z pravidla, kterouž již jakožto takovou dlužno vykládati přísně; také dvor. dekret ze 16. září 1824, sb. just. zák. č. 2040, nařizuje, že jenom příbuzným, žijícím »ve skutečné chudobě«, jest poskytnouti takový podíl z chudinské třetiny, jenž by na ně připadl z této třetiny nodle zákonité posloupnosti. Avšak vzhledem k ustanovení §§ 24 a 26 zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. zák. (dom. zák.) lze pokládati za osoby žijící ve skutečné chudobě výlučně jen takové osoby, jež nemohou výlohy spojené s nejnutnější výživou hraditi ani z vlastního příjmu, ani z výtěžku své práce, ani z podpory své rodiny, i jsou tedy odkázány, aby se domáhaly podpory cizích osob, po případě chudinského zaopatření domovskou obcí. Podle sdělení berní správy Brno-město, byl otec zemřelého P. Edvarda W. zdaněn z celkového příjmu za rok 1925 per 17181 Kč, z čehož připadá na pensi vyplácenou jemu zem. fin. ředitelstvím v Brně částka 13850 Kč. Příjem jmenovaného dědice za rok 1926 a rok 1927 není berní správě znám, ježto přiznání k důchodové dani za dobu tu nebylo dosud podáno. Výše uvedený příjem stačí, byť jen nuzně, k úhradě nejnutnějších potřeb životních, což vyplývá také z okolnosti, že uvedení dědicové zesnulého ani neuplatňovali, že by byli nuceni dovolávati se podpory osob cizích, neb chudinského zaopatření domovskou obcí.
Z tohoto rozhodnutí se odvolali manželé Vilém a Josefa W. — Nař. výnosem zamítlo min. vnitra odvolání z důvodů, uvedených v napadeném rozhodnutí zsp-é, jakož i v úvaze, že Viléma W. a jeho manželku Josefu, jež mezitím již zemřela, nelze pokládati, i když nemají majetku a oba byli pro stáří k jakémukoliv výdělku neschopni, za osoby chudé již vzhledem k pensijním požitkům, jichž Vilém W. požívá jakožto vrch. soudní oficiál ve výslužbě. K stanovisku odvolatelů, že se dekret dvor. kanceláře z 27. listopadu 1807 č. 828 sb. zák. soud. nevztahuje na daný případ, poněvadž zemřelý jejich syn nebyl ustanoven u žádného kostela resp. fary, nebyl kaplanem ani administrátorem, nýbrž toliko učitelem náboženství, se podotýká, že podle ustanovení tohoto dekretu přísluší třetina dědictví chudinskému fondu nejen po duchovních, ustanovených na nějakém kostelním obročí, nýbrž i po oněch světských duchovních, kteří nejsou ustanoveni u kostela, zejména — jak výslovně praví dekret — i po kněžích, ustanovených u světských úřadů, a to i tehdy, nenáleželi-li před tímto ustanovením ani ke skupině duchovních, ustanovených u nějakého kostela. V tomto případě přísluší pak chudinská třetina fondu onoho místa, kde zemřel zůstavitel.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
V konkrétním případě jde o třetinu, připadající chudým (ústavu chudých) z pozůstalosti světského duchovního (duchovní osoby) při dědické posloupnosti ab intestato. Po této stránce praví § 761 o. z. o., že úchylky od zákonné posloupnosti, pokud jde o pozůstalosti duchovních osob, jsou obsaženy v zákonech politických. Obecný zákonník občanský přihlížel tu jednak k dekretům již vydaným, jednak sluší do jeho výhrady zahrnouti také pozdější zákonné předpisy týkající se politické správy. V podstatě jde o předpisy tyto:
Dvor. dekretem z 18. července 1772 (Kropatschkovy sbírky zákonů svazek 6 stránka 505), potvrzeným pro Tyroly dvoř. dekretem z 21. února 1816 č. 1212 sb. zák. just., sluší pozůstalost světského duchovního (úda sekulárního kléru) rozděliti na tři díly, z nichž jeden připadá onomu kostelu, jehož představeným byl zemřelý posléze, druhá třetina chudým a třetí třetina zákonným dědicům. Dvor. dekretem z 1. prosince 1788 bylo vysloveno, že normálu z 18. července 1772 podléhá veškerý clerus saecularis a nikoli toliko světští kněží, vykonávající skutečnou duchovní správu. Cirkulář z 21. února 1792 sbírky zák. soud. č. 259 stanoví pro Horní Rakousy na základě dvoř. dekretu ze 6. února 1792: a) Zemře-li duchovní, držitel beneficia (bepfrůndete), při nějakém kostele bez posledního pořízení, přísluší díly pozůstalosti, připadající podle zák. kostelu a chudým, tomu kostelu a té obci, kde nebožtík posléze držel beneficium (wo der Verstorbene zuletzt bepfrůndet war) .... leda že snad jsou jeho nejbližší příbuzní sami chudí, ve kterémžto případě by tito mohli dostati třetinu příslušející chudým, b) Jsou-li však mezi těmito příbuznými též majetní (vermogliche), má tato třetina pozůstalosti s vyloučením nepotřebných (der nicht bedůrftigen) pokrevních přátel jedině připadnouti žijícím v pravé chudobě (den in wahrer Armut Lebenden). Dvor. dekret z 23. srpna 1799 č. 475 sb. zák. soud., vydaný za souhlasu haličské dvor. kanceláře s dvoř. komisí ve věcech zákonů, ustanovil, že v případech, kdy zemře duchovní bez posledního pořízení, přísluší úřadu projednávajícímu pozůstalost, aby třetinu pozůstalosti vydal vykázaným příbuzným zemřelého; ostatní dvě třetiny však vždy tisku v zastoupení kostela (der Kirche) a chudých. Chtějí-li se však příbuzní pro svou chudobu (wegen ihrer Armut) domáhati ještě další třetiny, sluší je odkázali na politické úřady, jimž jedině přísluší učiniti příslušný nález. Dvor. dekretem z 27. listopadu 1807 č. 828 sb. zák. just. bylo jednak v zásadě stanoveno, že třetina vyhrazená chudým náleží do ústavu chudých oné obce, kamž náleží třetina určená kostelu, jednak bylo ustanoveno — pokud jde o světské duchovní —, že z intestátní pozůstalosti těch, kteří jsou trvale dosazeni na beneficium, připadá třetina kostelu, třetina chudým, třetina příbuzným; avšak z intestátních pozůstalostí oněch, kteří nebyli nikde trvale ustanoveni u nějakého kostela, nýbrž byli buď konsistoriem jakožto ad nutum amovibiles k nějakému kostelu přiděleni (abgeordnet) nebo byli farářem přibráni k výpomoci, sluší odevzdati jen třetinu pozůstalosti chudým a zbývající dvě třetiny příbuzným. Do prvé kategorie (Klasse) náležejí: biskupové, kanovníci, faráři, místní kaplani (jsou-li trvale ustanoveni u lokalie), beneficiáti atd. Do druhé kategorie náležejí: faráři, kooperátoři, provisoři, administrátoři, kteří spravují beneficium (Pfründe) jen dočasně, kněží ustanovení u světských úřadů, nepříslušeli-li před tímto poslednějším ustanovením do kategorie prvé, pouzí výpomocní kněží atd. Z intestátních pozůstalostí těchto osob nepřipadne kostelu nebo náboženské matici nic, nýbrž připadne třetina chudým (místa, kde zůstavitel zemřel) a dvě třetiny zákonitým dědicům. Posléze podle dekretu dvor. kanceláře ze 16. září 1824 č. 2040 sb. zák. soud. sluší každému chudému příbuznému duchovního zůstavitele, zemřelého bez posledního pořízení, ze zákonné třetiny chudinské přiznati (zuzuwenden) jen tolik, kolik by mu bylo připadlo z této třetiny pozůstalosti podle obecné posloupnosti zákonné. (V podstatě totéž stanovil také již dekret dvor. kanceláře ze 17. září 1807 č. 37, svazek 29 str. 98 sb. zák. politických.)
Tato ustanovení (o světských duchovních) byla §em 50 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. zák. zachována v platnosti.
Plyne z nich v souvislosti předevšim, že od vydání dvor. dekretu z 27. listopadu 1807, č. 828 sb. zák. just., chudinská třetina z intestátní pozůstalosti duchovního (kněze), náležející do obecního ústavu chudých, přísluší i z pozůstalostí kněží, kteří nejsou beneficiáty a kteří nekonají duchovní službu při kostele, zejména že přísluší z pozůstalostí kněží ustanovených u světských úřadů, a že tato třetina připadá ústavu chudých onoho místa, kde zemřel duchovní zůstavitel. Starší — svrchu uvedené — předpisy, po jichž rozumu chudinská třetina příslušela jen tam, kde příslušela třetina pro kostel, a jen z pozůstalosti duchovních, kteří byli beneficiáty, byly výslovným zněním dvoř. dekretu citovaného posléze změněny ve smyslu právě svrchu uvedeném, při čemž zároveň stran pozůstalosti kněží, kteří buď vůbec nebyli beneficiáty, resp. jen dočasně spravovali beneficium, odpadla třetina pro kostel, čehož nutným důsledkem pak ovšem bylo, že v případech pozůstalostí těchto kněží pro určení místa ústavu chudých, do něhož třetina má připadnouti, musilo býti nalezeno jiné vodítko než podle obce, kamž náleží třetina určená kostelu, což se právě stalo disposicí, že má to býti ústav chudých obce, kde takový kněz zemřel.
Ježto jest mimo spor, že syn st-lův Edvard W., byl řím.-kat. knězem a byl v postavení jakožto učitel náboženství na veřejné škole národní ve světských službách, odpovídá zcela zákonu, že žal. úřad, dovolávaje se právě dvoř. dekretu z 27. listopadu 1807, č. 828 sb. zák. soud., pokládal pozůstalost tohoto kněze, zemřevšího bez posledního pořízení, za podléhající zákonnému omezení, že i z ní zásadně přísluší třetina ústavu chudých obce, kde zemřel, ve příčině kteréhožto místa není mezi stranami rozporu. I jest bezdůvodnou námitka stížnosti, že běželo o pozůstalost kněze, z níž vůbec neměla býti přidělena třetina nějakému ústavu chudých.
Předpisy uvedenými svrchu byla ze zásady, že sluší z pozůstalosti kněze, zemřevšího bez posledního pořízení, přiznati třetinu ústavu chudých, stanovena výjimka v ten rozum, že tato třetina, resp. alespoň určitá její část, připadá dědicům onoho zůstavitele, kteří by jinak byli povoláni podle zákonné posloupnosti dědické, jde-li o příbuzné, kteří jsou sami chudí.
Žal. úřad, nestavě se proti názoru, že zákon stanovil takovouto výjimku, vyložil její rozsah v ten rozum — recipuje odůvodnění zem. úřadu —, že platí jen ve prospěch takových zákonných dědiců zemřevšího kněze, kteří žijí ve »skutečné chudobě« (dvor. dekret ze 6. února 1792 č. 259 sb. zák. soud.: »v pravé chudobě«) toho stupně, že nemohou výlohy spojené s »nejnutnější« výživou hraditi z vlastních sil ani z podpory své »rodiny« a jsou tak odkázáni domáhati se podpory »cizích osob«, po případě chudinského zaopatření domovskou obcí, jak prý normováno jest předpisy obsaženými ve IV. oddílu zák. ze 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. o právu domovském (jakýmž chudým není st-1 ani, když jest odkázán toliko na své výslužné). Žal. úřad požaduje tudíž zvláštní kvalifikaci »skutečně« chudého, chce tento stupeň chudoby posuzovati podle označených předpisů zák. č. 105/1863 ř. zák. a staví mimo to předpoklady, které nejsou ani v řečených předpisech položeny, neboť z textace §§ 22, 23, 24 a 26 cit. zák. jest jakožto podmínka, aby obecní příslušník měl nárok na chudinské zaopatření domovskou obcí, stanoveno toliko, aby taková zchudlá (verarmt), resp. chudá (arm) osoba nemohla si »nutnou« výživu, resp. nutné ošetřování ve případě nemoci (§ 24 prvý odst.) opatřiti vlastními silami, a aby nebyly tu osoby, které by podle ustanovení civilních zákonů byly povinny se o ni starati, a není tam požadována její neschopnost, aby hradila výživu »nejnutnější«, aby žila v nějakém vyšším stupni chudoby, jenž jest označen slovy »skutečná chudoba«, aby se ona osoba jinak musila domáhati podpory u docela »cizích« osob (žebrotou) a aby se jí nedostávalo podpory ani od »rodiny«.
Stížnost netvrdí, že by st-1 byl chudým v míře předpokládané zákonem č. 105/1863 ř. z. pro nárok na chudinskou podporu obce, tím méně v míře, již požaduje žal. úřad ještě nad to, a namítá toliko, že jest chudým v té míře, jak to požadují směrodatná ustanovení zákonná, zejména dekret dvor. kanceláře ze 16. září 1824 č. 2040 sb. just. zák., jenž arciť jest spjat v souvislosti s ostatními dvoř. dekrety svrchu citovanými, nemaje sám o sobě pro spornou otázku významu, ježto se týká toliko výše podílu připadajícího chudým příbuzným. Tím, že úřad v neprospěch st-le položil požadavky přísnější, byl prý porušen zákon. V tomto bodu stížnosti sluší spatřovati námitku, že úřad nemohl po právu spornou otázku posouditi podle dom. zák. č. 105/1863 ř. zák.
Nss dal stížnosti v tomto bodu za pravdu.
Pro podmínky nároku chudého zákonného dědice zemřevšího kněze v mezích dědického nároku na třetinu pozůstalosti knězovy mohou býti směrodatný toliko normy, jimiž tento nárok byl utvořen a upraven, byť i to byly normy, k jichž vydání došlo sukcesivně. Než takovýmito normami jsou toliko svrchu citované dvor. dekrety, počínajíc ode dne 18. července 1772 a pak svrchu cit. § 58 zák. č. 50/1874 ř. z. Naproti tomu zřejmě není taková směrodatná norma obsažena ve IV. oddílu zák. č. 105/ 1863 ř. zák., kdež jde o zcela jiný speciální obor právních poměrů, jenž není v žádné věcné souvislosti s právními poměry stran chudinské třetiny z pozůstalosti kněze. Jdeť v konkrétním případě o soukromé jmění pozůstalosti (hereditas iacens), které podle všeobecných zásad právních mělo by připadnouti zákonným dědicům a které se toliko podle výjimečných předpisů těmto dědicům částečně odnímá ve prospěch chudinského fondu, kteréžto výjimečné předpisy však zase zákon sám omezuje ve prospěch těch příbuzných, kteří nejsou majetní. Především tedy úřad již v rozporu s právním řádem kladl podmínky, požadované zákonem posléze citovaným stran nároku na chudinskou podporu obecní, pro nárok chudého zákonného dědice duchovního na chudinskou třetinu z jeho pozůstalosti. Pokud pak běží ještě o požadavky úřadu, jdoucí nad podmínky tohoto cit. zák., jak již bylo svrchu vytčeno, nelze ovšem rovněž pro tyto požadavky nalézti opory v cit. svrchu dvoř. dekretech, v nichž nárok přiznán takovému zákonnému dědici duchovního, jenž prostě jest »chud«;. rčení »žijící v pravé chudobě«, jehož jest užito v dvor. dekretu ze 6. února 1792 č. 259 sb. soud. zák., neobsahuje žádného zvláštního stupňování pojmu chudobnosti, když jím podle souvislosti mělo býti toliko zdůrazněno rozeznávání mezi příbuznými duchovního, kteří jsou majetní a proto nepotřební, a mezi potřebnými z nich. Neprávem tudíž i úřad kladl požadavek, aby byl st-1 »žijícím v takové skutečné chudobě«, aby nemohl hraditi ani výlohy spojené s nejnutnější výživou a byl odkázán na podporu cizích osob.
Vycházeje z vytčeného nesprávného názoru právního a spokojuje se proto se zjištěním, že st-1 nevyhovuje přísnějším požadavkům, jež s hlediska zákonného stavu bylo nepřípustno klásti, nezabýval se pak úřad na úkor úplnosti řízení zjišťováním stavu, zdali byl st-1 »chudým«, resp. »opravdu chudým« prostě po rozumu svrchu cit. dekretů. Než v tom spočívá rozpor napadeného výroku se zákonem.

Citace:

č. 11242. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 930-935.