Č. 11240.

Učitelstvo: I. Rozloučená (bývalá) manželka učitele veřejné školy národní nemá nároku na vdovskou pensi.
Řízení správní: II. Správní úřad je co do prejudicielních otázek j vázán na pravoplatný (třebas nezákonný) judikátní výrok příslušného k tomu úřadu nebo soudu.
(Nález ze dne 27. dubna 1934 č. 5926.)
Prejudikatura: ad I: Boh. A 3273/24 a 9286/31; ad II: Boh. A 7148/28.
Věc: Ema St. v R. (adv. Dr. Svatopluk Volf z Jičína) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vdovskou pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Podáním de pres. 17. prosince 1930 žádala Ema St., rozloučená manželka zemřelého Hugona St., správce školy v M. na odpočinku, za přiznání vdovské pense.
Výměrem ze 13. července 1931 zamítla zšr tuto žádost s odůvodněním, že manželství žadatelky se zesnulým Hugonem St. bylo co do svazku, usnesením krajského soudu v Jičíně ze 13. října 1919 rozloučeno a po rozloučení manželství právní nárok na zaopatřovací požitky z veřejných prostředků není odůvodněn žádným předpisem zákona. Ježto Hugo St. byl v únoru 1926 pensionován podle restrikčního zák. č. 286/1924 Sb. a tudíž podle § 47 odst. 3 zák. č. 104/1926 Sb. ustanovení tohoto zákona se na něj nevztahují, nutno sporný případ posuzovati podle zák. č. 86/ 1875 z. z. čes. Zákon tento mluví v § 60 o nároku vdovy na zaopatřovací požitky. Ze slovného významu výrazu »vdova« plyne, že vdovou lze nazvati jen manželku, jejíž manželství bylo smrtí manželovou rozloučeno. Bylo-li tedy manželství co do svazku rozvázáno jiným způsobem — rozlukou — není tu, zemřel-li později bývalý manžel, stejně »vdovy«, jako vdovou nestane se žena, jejíž manželství bylo prohlášeno za neplatné, tím, když muž zemře. Bez významu pro otázku existence nároku rozloučené ženy na vdovskou pensi jest také ta okolnost, že po rozluce skutečně byl bývalý manžel povinen k alimentačním platům pro bývalou svoji manželku; neboť alimentační nároky z manželství se podávající, které trvají i po provedené rozluce, jsou povahy čistě soukromoprávní a nemají vlivu na veřejnoprávní nárok manželky na zaopatřovací požitky.
Proti tomuto výměru podala Ema St. odvolání, , které bylo nař. výměrem zamítnuto z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti uvážil nss:
Ve věci samé formuluje stížnost v podstatě pouze dvě námitky, a to a) že v daném případě nelze manželství st-lčino považovati za rozloučené, ježto usnesení krajského soudu v Jičíně ze 13. října 1919, které vyslovilo rozluku manželství st-lčina k návrhu manžela rozvodem vinného, jest v rozporu se zákonem č. 320/1919 Sb., jak to plyne z pozdější judikatury nejvyššího soudu, a proto nemůže býti vdovským nárokům st-lčiným na újmu, b) že je nesprávný názor žal. úřadu, jakoby za vdovu po rozumu zák. č. 86/1875 z. z. čes. bylo považovati toliko manželku, jejíž manželství bylo rozvázáno smrtí manželovou. Výtku tuto zakládá stížnost na ustanovení § 64 cit. zák., podle kterého prý nutno považovati za vdovu mající nárok na pensi i manželku, jejíž svazek manželský byl soudním rozvedením bez její viny zrušen.
Ad a) Podle judikatury nss-u (srov. Boh. A 7148/28) jest úřad správní, je-li vznik určitého veřejnoprávního nároku podmíněn existencí nějakého právního poměru, o němž přísluší rozhodovati jinému úřadu případně soudu, vázán judikátním výrokem tohoto jiného úřadu případně soudu o prejudiciální otázce, na níž uznání dotyčného veřejnoprávního nároku závisí. Úřad správní o veřejnoprávním nároku rozhodující jest jen oprávněn zkoumati, zda jde o výrok úřadu případně soudu příslušného a zda výrok ten jest pravoplatný. St-lka netvrdí, že by citované usnesení krajského soudu v Jičíně bylo vydáno soudem nepříslušným nebo nebylo pravoplatným; právem proto žal. úřad opřel o toto usnesení svůj výrok. Bylo proto námitku tuto zamítnouti pro bezdůvodnost.
Ad b) Námitce této dlužno dáti za pravdu potud, že za vdovu, mající nárok na vdovskou pensi, uznává zákon č. 86/1875 z. z. čes. i manželku učitele soudně bez vlastní viny rozvedenou, neboť rozvodem se nezrušuje manželství, jak to nepřesně vyjadřuje český text § 64 cit. zák., nýbrž jen manželské soužití. Stížnost však přehlíží, že žal. úřad neodepřel st-lce vdovské pense proto, že její manželství bylo rozvedeno, nýbrž proto, že toto manželství bylo rozloučeno. V nál. Boh. A 3273/24 dovodil nss, že vdovou po rozumu § 60 cit. zák. jest rozuměti jen manželku, jejíž manželství bylo smrtí manželovou rozvázáno, že není vdovou manželka, jejíž manželství bylo rozvázáno rozlukou nebo prohlášením za neplatné, naproti tomu že jest vdovou manželka, jejíž manželství bylo rozvedeno, tedy co do svazku trvalo dále a bylo teprve smrtí rozvedeného manžela rozvázáno, dále že jen manželce bez viny rozvedené přiznává zákon v § 64 po úmrtí manžela nárok na vdovskou pensi a že z tohoto nároku zcela vědomě vylučuje manželku rozloučenou a že analogické použití tohoto předpisu na manželku rozloučenou jest vyloučeno. Tohoto právního názoru přidržel se nss i v nál. Boh. A 9286/31 a trvá na něm i v daném případě.
Právem proto odepřel žal. úřad st-lce nárok na vdovskou pensi z důvodu, že není vdovou po zemřelém rozloučeném manželu. Bylo proto i tuto námitku zamítnouti pro bezdůvodnost.
Stížnost ovšem popírá správnost judikatury nss-u co do výkladu předpisů §§ 15—17 novely č. 320/1919 Sb. K tomu dlužno podotknouti tolik, že zmiňuje-li se nál. Boh. A 3273/24 o předpokladech rozluky podle této novely a uznává-li za přípustnou rozluku i k návrhu manžela rozvodem vinného, nemůže to na výkladu předpisu zák. č. 86/1875 z. z. čes., jak byl nálezem tím podán, nic změniti, kdyžtě šlo pouze o úvahu de lege ferenda.

Citace:

č. 11240. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 925-927.