Č. 11288.

Živnostenské právo: * Úřad, posuzuje spolehlivost žadatele o živn. koncesi podle § 23 odst. 1 živn. řádu, může vžíti zřetel i na to, zda prostředí, ve kterém žadatel žije, nebo žil, není s to otřásti důvěrou úřadu, že žadatel dostojí zvláštním povinnostem, spojeným s tou kterou živností.
(Nález ze dne 18. května 1934 č. 7647.) Věc: Karel S. ve Z. proti zemskému úřadu v Praze o koncesi autodrožkářskou.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 25. července 1931 nevyhověl okr. úřad v Praze-venkov žádosti st-lově za udělení koncese autodrožkářské podle § 15 bodu 4 živn. ř. se stanovištěm v Z. na náměstí, přihlížeje k ustanovení § 23 živn. ř., jelikož podle konaného šetření nedostává se mu k živnosti té spolehlivosti; jeho rodiče i členové rodiny trestáni byli mnohokráte pro kapesní krádeže a je tudíž odůvodněný předpoklad, že koncese mohlo by býti zneužíváno k nekalým účelům.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad podanému odvolání z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí.
O stížnosti uvážil nss toto:
Spolehlivost vzhledem k žádané koncesi ve smyslu § 23 živn. ř. jest zvláštní osobní vlastnost, jdoucí přes míru všeobecných vylučovacích důvodů (§ 5 živn. ř.), kterou zákon pro určité koncesované živnosti požaduje. Posouzení otázky, je-li uchazeč o živnost koncesovanou spolehlivý vzhledem k žádané živnosti, jest volným hodnocením skutkových okolností ve správním řízení zjištěných a závěr z toho vyplývající jest součástí skutkové podstaty. Nss jsa podle § 6 odst. 1 zák. o ss vázán skutkovou podstatou, na níž žal. úřad své rozhodnutí založil, nemůže výrok úřadu přezkoumávati věcně, nýbrž musí se vzhledem k ustanovení 2. odst. cit. § 6 omeziti na zkoumání formelní, zda totiž skutkové okolnosti byly dostatečně zjištěny nebo zda závěr úřadu není v rozporu s logickým myšlením.
V daném případě nepokládal žal. úřad st-le za spolehlivého vzhledem k požadované koncesi, poněvadž jeho rodiče i členové rodiny byli mnohokráte trestáni pro kapesní krádeže a je tudíž odůvodněný předpoklad, že by koncese mohlo býti zneužíváno k nekalým účelům.
St-l nepopírá správnost zjištění, že jeho rodiče i členové rodiny byli mnohokráte pro vzpomenutý delikt trestáni, má však za to, že může v úvahu přicházeti toliko jeho vlastní spolehlivost, o níž vzhledem k jeho zachovalosti nemůže býti pochyby, že však nelze přihlížeti k chování jeho příbuzných, kteří s ním nebydle jí ve společné domácnosti; tento svůj názor opírá o to, že jedině § 18 odst. 2 živn. ř. dává úřadu možnost, odepříti koncesi hostinskou, svědčí-li proti žadateli nebo členům jeho rodiny, kteří žijí s ním v rodinném svazku, takové skutečnosti, které oprávňují k domněnce, že by živnosti bylo zneužíváno k činům tam uvedeným, kdežto jinak živn. řád na chování příbuzných vůbec nebéře zřetele.
Této námitce nelze dáti za pravdu. § 23 živn. ř. nedefinuje blíže pojmu »spolehlivosti«, nýbrž vychází zřejmě z toho, jak v obecném nazírání je na »spolehlivost«, totiž důvěryhodnost určité osoby v širším slova smyslu pohlíženo. »Spolehlivost« pochází od slovesa »spolehnouti se« na někoho, tudíž musí jiti o takovou osobu, na niž se úřad může spolehnouti, k níž může míti důvěru, že živnost bude provozovati tak, jak toho veřejný zájem vyžaduje, a že není obavy, že se tak nestane. Tento pojem není tak úzký, jak si jej stížnost vykládá, neboť i ovzduší, v němž žadatel o koncesi žije, resp. žil, zejména morální kvalita rodičů a blízkých příbuzných se žadatelem ve společné domácnosti žijících jsou okolnostmi, které jsou s to otřásti důvěrou úřadu, že žadatel dostojí zvláštním povinnostem spojeným s tou kterou živností.
Z toho pak, že zákonodárce při určité koncesované živnosti (§ 16) uznal za nutno, zvláště se zmiňovati o členech rodiny žadatelovy, kdežto ve všeobecných ustanoveních (§ 23) mluví jen o spolehlivosti vůbec, aniž je tu výslovně řeč také o spolehlivosti členů rodiny, neplyne ještě nic pro názor st-lův, poněvadž pojem spolehlivosti v § 23 užitý nevylučuje i širší výklad, jak shora dovoženo; zákonodárce v § 18 odst. 1 živn. ř. vychází z téhož pojmu »spolehlivosti« jako v § 23; v odst. 2 § 18 živn. ř. pak nedefinuje zákonodárce snad zvláště pro živnost hostinskou pojem »spolehlivosti« v § 23 užitý, ježto výrazu »spolehlivost« v tomto odstavci vůbec neužívá, nýbrž vzhledem k tomu, že tato živnost obzvláště snadno může býti zneužita k činům tam uvedeným, ukládá živn. úřadu zvláště rigorosní postup při udělování této koncese a aby za těchto okolností vždy koncesi odepřel.
Že by pak závěr žal. úřadu, že st-1. vzhledem k okolnostem shora uvedeným není dostatečně spolehlivý a že jest se obávati, že koncese by mohlo býti zneužíváno k nekalým účelům, byl nelogický, nss shledati nemohl, když st-l v řízení správním netvrdil, že s rodiči a členy rodiny nežije ve společné domácnosti a tudíž vliv těchto osob na st-le vyloučen není; tvrzení teprve ve stížnosti uplatněné, že s nimi společnou domácnost nesdílí, jest nepřípustným novem (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Poukazuje-li stížnost konečně k tomu, že živnost autodrožkářskou lze vykonávati toliko osobně a žádný z příbuzných řízení vozidla neovládá, takže nemůže přicházeti v úvahu jako zástupce a tedy jako osoba, která by mohla koncese zneužiti, nedotýká se tato námitka nař. rozhodnutí, neboť žal. úřad odepřel koncesi proto, že tu jest obava, že by st-l mohl koncese zneužíti.

Citace:

Č. 11288.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1053-1055.