Č. 11084.

Pojištění nemocenské. — Zdravotnictví. — Řízení před nss-em: Rozhodnutím podle § 2 zák. o ss není výnos min. zdrav. odpírající k žádosti strany převzíti na stát náklad vzniklý ošetřováním veřejného zaměstnance ve státní nemocnici.
(Nález ze dne 20. února 1934 č. 19301/31.)
Věc: Marie J. v S. proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o placení ošetřovacích útrat v nemocnici.
Výrok: Stížnosti se odmítají pro nepřípustnost.
Důvody: St-lčin manžel, jenž byl členem léčebného fondu veřejných zaměstnanců, byl na poukaz okr. sboru léčebného v Trnavě ošetřován ve státní nemocnici v Bratislavě od 6. dubna do 25. října 1928 a od 2. září 1929 do 15. října 1930. Léčebný fond zaplatil státní nemocnici za toto ošetřování kvótu 1. 708 Kč, vypadající na 61 dní, zbytek pak v částkách 3976 Kč a 10656 Kč byl zaplacen st-lkou.
Pozdějším žádostem st-lčiným, aby jí tyto částky byly vráceny, ježto st-lka nebyla povinna je platiti, správa státní nemocnice v Bratislavě nevyhověla.
Dalším žádostem st-lčiným o vrácení oněch částek nevyhovělo pak ani min. zdrav. nař. výnosy, v nichž uvedlo: K částce 3976 Kč: Ježto léčebný fond veřejných zaměstnanců učinil své platební povinnosti zadost, jsou osoby placením povinné povinny nedoplatek léčebného nemocnici hraditi, pročež nelze vrátiti straně zaplacený nedoplatek léčebného v částce 3976 Kč. K částce 10656 Kč: Min. schvaluje rozhodnutí správy nemocnice, jímž zamítla vrátiti léčebné, dobrovolně zaplacené placením povinnou vd. Marií J. v S., v částce 10656 Kč (ovšem po srážce diference mezi ošetřovací sazbou na II. a III. tř.), které vzešlo jmenované nemocnici ošetřováním zemřelého jejího manžela Julia J., správce školy z T., v čase od 2. září 1929 do 15. října 1930, jednak na III. tř., jednak na II. tř. Správa jmenované nemocnice pokračovala řádně a podle zák. ve vymáhání léčebného a souhlasně se zdejšími oběžníky č. 12888 z 26. dubna 1928 a č. 26166 z 10. listopadu 1930, neboť učinil-li léčebný fond veřejných zaměstnanců, jehož jmenovaný ošetřovanec byl členem, své platební povinnosti zadost již při předchozím ošetřování, v čase od 6. dubna do 25. října 1928, ve státní nemocnici v Bratislavě tím, že za svého člena zaplatil léčebné za 61 dní v částce 1708 Kč, byla povinna placením povinná strana léčebné platiti, pokud by tím nebyla ohrožena na existenci. Poukazuje-li se v žádosti k tomu, že léčebné za III. tř. ošetřovací bylo neprávem správou nemoc- nice požadováno, a odvolává-li se žádost na ustanovení § 150 zák. č. 221/1924 Sb. a na rozhodnutí nejvyššího soudu č. R I 339/30, poznamenává se k tomu, že jak § 150 tak i cit. rozhodnutí nejvyššího soudu týká se výhradně nemocenského pojištění podle zák. č. 221/1924 a nevztahuje se na členy léčebných fondů (zák. č. 221/1925). Člen léčebného fondu veřejných zaměstnanců, jakým byl zesnulý Julius J., má nárok na bezplatné nemocniční ošetřování pouze po dobu dvou měsíců. Nelze tedy uznati důvody, které byly uvedeny v žádosti, a nelze léčebné ani za III. tř. ošetřovací vrátiti a ministerstvem převzíti, leda by příslušná domovská obec (event. obec pobytu) potvrdila předchozí nemajetnost, t. j. v době placení léčebného, a zároveň se obec domovská zavázala, že jest ochotna — ve smyslu ustanovení § 21 zák. č. 77/27 — zaplatiti 20%ní příspěvek na náhradu vzešlých léčebných výloh na III. tř. ošetřovací, pokud by nešlo o nakažlivou chorobu a které by snad min. jako léčebné převzalo.
Maje rozhodovati o stížnostech na tyto výnosy, uvažoval nss toto:
Příslušnost nss-u jest vymezena ustanovením § 2 zák. o ss, jež určuje, že nss rozhoduje ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu byl ve svých právech poškozen. Jedním z předpokladů, za nichž uvedené ustanovení připouští judikující činnost nss-u, jest tedy, aby tu bylo rozhodnutí nebo opatření správního úřadu.
Nař. výnosy odepřelo žal. min. souhlas, aby st-lce byly vráceny částky, které zaplatila na ošetřovacích útratách za svého manžela státní nemocnici v Bratislavě, a jejichž vrácení se domáhala z důvodu, že k plnění částek těch nebyla povinna, když její manžel byl členem léčebného fondu veř. zaměstnanců. Žal. min. nevyhovělo žádosti za vrácení, vyslovivši názor, že k plnění částek těch, když léčebný fond své povinnosti učinil zadost, st-lka povinna byla.
Ve věci šlo tedy o otázku povinnosti k náhradě útrat veřejného ošetřování nemocných ve smyslu zák. čl. XXI:1898, jenž v § 13 stanoví, že v takových sporných otázkách rozhoduje adm. vrchnost k řízení příslušná, v cestě odvolací pak správní výbor, proti jehož rozhodnutí nebo opatření jest přípustná stížnost na ss. Na místo správního výboru nastoupil na základě zák. o župním zřízení župní úřad, jehož působnost pak přešla podle zák. o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb. na zem. úřad. Podle dnešního právního řádu končilo by proto instanční řízení ve sporu o uvedené otázce výrokem zem. úřadu, a nebylo by pak min. zejména ani žal. min. zdrav, příslušno, aby v takové věci vydávalo výrok, upravující sporný právní poměr s účinkem judicia. Na druhé straně jest uvážiti, že šlo o ošetřovací útraty nemocnice v Bratislavě, jež jest nemocnicí státní, a že representantem státní správy v oboru zdravotnictví jest právě žal. úřad, jehož dozoru státní nemocnice v Bratislavě podléhá a jenž proto v poměru ke třetím osobám může vystupovati jako představitel oné státní nemocnice.
Vyjde-li se pak ze základu, že žal. min. nebylo příslušno rozhodovati jako adm. vrchnost otázku platební povinnosti, spornou mezi státní nemocnicí a st-lkou, a uváží-li se k tomu, že naproti tomu min. to mohlo vystupovati jako představitel státní nemocnice v Bratislavě ve funkci
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 18 správce tohoto státního ústavu, dojde se k závěru, že zaujímajíc v nař. výnosech stanovisko k st-lčiným žádostem za vrácení zaplacených jí částek, učinilo tak jen jako druhá strana sporného právního poměru. Pak ovšem mají nař. výroky povahu pouhého prohlášení strany, když z obsahu jejich není patrno, že by si žal. min. bylo chtělo — ovšem neprávem — osobovati kompetenci k judikátnímu řešení sporné otázky.
Nemají-li však nař. výnosy právě uvedené povahy, nelze je pokládati za rozhodnutí nebo opatření ve smyslu § 2 zák. o ss, a nejsou proto výroky, proti nimž by byly stížnosti na tento nss přípustný.

Citace:

Č. 11084.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 488-490.