Č. 11037.

Horní právo. — Řízení správní: I. * Ustanovení vl. nař. č. 8/1928 Sb., pokud se podle své povahy k tomu hodí, sluší podle § 2 ob. zák. hor. subsidierně použiti i na řízení před úřady báňskými. — II. * Báňský úřad není oprávněn odmítnouti bez dalšího doplnění podání strany jen proto, že není náležitě podepsáno (§ 19 vl. nař. č. 8/1928 Sb.).
(Nález ze dne 31. ledna 1934 č. 2034.)
Věc: Pražská železářská společnost v Praze (adv. Dr. Václ. Sommer z Prahy) proti báňskému hejtmanství v Praze o odmítnutí rekursu pro formální vadu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Výměrem revírního báňského úřadu ve Slaném z 31. března 1931 byla stěžující si společnosti podle položky 29 sazby D vl. nař. z 22. prosince 1926 č. 254 Sb. vyměřena dávka za úřední úkon obnosem 3.000 Kč, za udělení povolení k používání elektrické ústředny na dole Sch. v L. Odvolání, jež z výměru toho podala stěžující si společnost, žal. úřad nař. rozhodnutím odmítl »pro nedostatek legitimace«, ježto předmětný rekurs vykazuje toliko jediný podpis, kdežto podle znění veřejného obchodního rejstříku musí býti podání Pražské železářské společnosti vždy opatřeno podpisy dvou k podpisování oprávněných osob.
Jednaje o stížnosti do rozhodnutí toho podané, musil nss nejprve jako nepřípustné odmítnouti vývody, jimiž žal. úřad v odvodním spise snaží se dovoditi, že odvolání st-lčino mohlo a mělo býti odmítnuto již proto, že nebylo podepsáno plnomocníkem, ohlášeným revírnímu úřadu podle § 188 hor. zák. žal. úřad o tento důvod odmítnutí st-lčina odvolání neopřel, zejména nevyslovil, že by st-lka jako akciová společnost, která pro svůj důlní majetek v obvodu revírního báňského úřadu ve Slaném úřadu tomuto oznámila podle § 188 hor. zák. plnomocníka, nemohla podání k tomuto úřadu činiti platně jinak, než tímto svým plnomocníkem; proto se také nss, který je podle § 2 zák. o ss povolán přezkoumával jen rozhodnutí správního úřadu, stížností u něho naříkané, nemohl touto otázkou zabývati a musil se omeziti na přezkoumání důvodu, o nějž žal. úřad rozhodnutí své opřel.
Na sporu je tedy otázka, zda báňský úřad druhé stolice byl oprávněn bez meritorního projednání odmítnouti odvolání, podané k němu stěžující si akciovou společností z výměru báňského úřadu I. stolice, jen proto, že na odvolání tom, třebas bylo opatřeno razítkem firmy a podpisem jedné osoby oprávněné k podpisování, nebyla podepsána také ještě druhá osoba k podpisování tomu oprávněná, jak je to pro znamenání stěžující si společnosti v obchodním rejstříku předepsáno.
Nss nemusil se zabývati námitkou stížnosti, že v daném případě nebylo zapotřebí, aby odvolání bylo podepsáno dvěma osobami, kdyžtě bylo podepsáno prokuristou stěžující si firmy, který byl podle čl. 42 obch. zák. oprávněn odvolání jménem této firmy sám podati; neboť i v tom případě, kdyby bylo správným stanovisko žal. úřadu, že odvolání mělo za všech okolností býti podepsáno tak, jak to stanoví zápis v obchodním rejstříku, jest aliminační rozhodnutí žal. úřadu stiženo podstatnou vadou. Nemohlo totiž v daném případě býti pochybnosti o tom, že odvolání je podáno jménem Pražské železářské společnosti — žal. úřad v tomto směru ani nevyslovil žádných pochybností — nýbrž šlo jen o to, je-li odvolání jménem této firmy podané řádně podepsáno. Než i kdyby podpis jednoho prokuristy k řádnému signování stěžující si firmy skutečně nedostačoval, nezakládalo by to nedostatek legitimace této firmy k odvolání, pro nějž odvolání st-lčino bylo žal. úřadem odmítnuto, nýbrž pouhý formální nedostatek odvolacího spisu. Odmítl-li však žal. úřad pro tento formální nedostatek odvolání stěžující si firmy, neposkytnuv straně z moci úřední příležitost, aby nedostatek tento odstranila, jak ustanovuje § 19 odst. 3 vl. nař. č. 8/28, sluší v tom spatřovati podstatnou vadu řízení.
Že předpisů tohoto nařízení mělo na daný případ býti použito, vyplývá z těchto úvah:
Předmětem odvolání bylo uložení dávky za úřední úkon podle zák. ze 3. dubna 1925 č. 53 Sb., prodlouženého na dobu, kdy předmětná dávka byla uložena, zákonem č. 192/30 Sb. Podle § 4 tohoto zák. přísluší vyměřiti dávku úřadu, který rozhoduje ve věci, jejíž projednávání zakládá dávkovou povinnost. V daném případě zakládalo dávkovou povinnost povolení k používání elektrické ústředny na dole, udělené stěžující si společnosti revírním báňským úřadem; příslušelo tedy vyměřiti dávku tomuto úřadu báňskému, jak se také skutečně stalo. Ježto dávkový zákon č. 53/25 nemá zvláštních ustanovení o řízení ve věcech jím upravených, musily se ovšem báňské úřady i při projednávání záležitostí svěřených jim podle tohoto zákona říditi všeobecnými předpisy, platnými pro řízení před úřady báňskými, t. j. předpisy obec. zák. hor. a zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z. V žádném z těchto zákonů není ustanoveno, jak má báňský úřad postupovati, dojde-li k němu odvolání vykazující nedostatky rázu formálního. Leč v § 2 obec. hor. zák. je pamatováno na vyplnění mezer v zákoně tom obsažených. Pravíť se tu, že pokud horní zákon neustanovuje nic zvláštního, platí i ve věcech horních obecné zákony občanské, zákony trestní, správní, živnostenské a obchodní. Ustanovení to není omezeno na předpisy rázu materíelního, dlužno proto analogicky použiti i příslušných předpisů procesních. Pokud tedy nemají zákony horní zvláštních předpisů procesních, dlužno analogicky použiti předpisů o řízení ve věcech správních, tedy zejména také předpisů vl. nař. č. 8/1928 Sb. — arciť jen potud, pokud zvláštnost řízení ve věcech horních takovéto analogické použití dotčeného předpisu všeobecného nevylučuje.
Podle § 19 odst. 3 vl. nař. č. 8/28 není úřad oprávněn písemné podání pro pouhé vady formální odmítnouti, nýbrž má zaříditi z úřední moci jejich odstranění a uložiti k tomu cíli podateli přiměřenou lhutu. Že by zvláštní povaha řízení ve věcech horních v tomto směru analogické použití tohoto ustanovení vylučovala, nedá se z ničeho dovoditi. Pouhé všeobecné pochybnosti, jež vyslovuje odvodní spis žal. úřadu proti subsidiárnímu použití norem vl. nař. č. 8/28 v řízeni před úřady báňskými, nejsou s to, aby názor svrchu zaujatý vyvrátily.
V zanedbání tohoto procesního předpisu spočívá tedy podstatná vada řízení.

Citace:

Č. 11037. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 366-368.