Č. 11170.

Policejní právo trestní:* Stanovi-li zákon, že »přestupky tohoto zákona jakož i předpisů na jeho základě vydaných« trestají správní úřady určitými tresty, je tím nejen stanovena trestní sazba na přestupky tohoto zákona, nýbrž je tím zároveň řečeno, že přestoupení ustanovení tohoto zákona, resp. předpisů na jeho základě vydaných, zakládá skutkovou podstatu přestupku stihaného správními úřady.
(Nález ze dne 24. března 1934 č. 5266.)
Věc: Estera P. v R. proti zemskému úřadu v Bratislavě o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozsudkem policejního komisařství v Rožňavě ze 7. srpna 1931 byla st-lka uznána vinnou přestupkem § 1 zák. č. 55/28 Sb., jehož se dopustila tím, že dne 9. července 1931, jdouc směrem z Maďarska překročila hranice Čsl. republiky v B. s řádným cestovním pasem vydaným pasovým oddělením maďarského král. hlavního policejního kapitanátu v Budapešti dne 16. května 1931, a byla odsouzena k peněžité pokutě 3000 Kč, pro případ nedobytnosti k 10dennímu uzamčení. Nař. rozhodnutím byl tento rozsudek potvrzen. O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Na prvém místě vytýká stížnost, že nedbání zákazu obsaženého v § 1 zák. č. 55/1928 Sb., pro jehož přestoupení byla st-lka potrestána, není přestupkem, nýbrž jen překročením určitého příkazu, které trestem stihati nelze. Rozvádějíc tuto námitku uvádí stížnost, že podle § 1 zák. čl. 40:1879 jen ten čin je přestupkem, který zákonem, min. nařízením anebo statuty je za přestupek prohlášen, přestoupení zákazu obsaženého v § 1 zák. č. 55/1928 Sb. za přestupek prohlášeno není. Tento nedostatek zák. není podle názoru stížnosti odstraněn ustanovením § 12, který obsahuje jen trestní sazbu, neboť se tu předpokládá, že zákon určité činy za přestupky již kvalifikoval, tomu tak však není, a obsahuje tedy § 12 trestní sazbu na přestupky, které neexistují.
Nss neuznal toto stanovisko stížnosti správným.
Jest ovšem pravda, že k trestnosti nějakého jednání nestačí pouhý zákaz tohoto jednání a že nutnou podmínkou trestnosti vydaného zákazu jest, aby jeho přestoupení bylo prohlášeno za trestné, a že tudíž za přestoupení zákazu lze uložiti trest jen, je-li zákaz spojen se zákonnou sankcí trestní. To plyne nejen z § 1 zák. čl. 40:1879 stížností dovolaného, ale i z ustanovení § 111 úst. listiny, podle něhož lze tresty hroziti a je ukládati pouze na základě zákona. Má tedy stížnost pravdu v tom, že přestoupení zákazu nelze stihati trestem, není-li zákonné normy, podle které za přestoupení tohoto zákazu lze trest uložiti. Stížnost se však mýlí, domnívá-li se, že na přestoupení zákazu obsaženého v § 1 zák. č. 55/1928 Sb. trest stanoven není, a že tedy toto přestoupení nezakládá skutkové povahy přestupku stihatelného trestem. Stanoví-li se v § 12 zák. č. 55/1928 Sb., že »pokud nejde o čin přísněji trestný, trestají přestupky tohoto zákona, jakož i předpisů na jeho základě vydaných, politické úřady 1. stolice trestem na penězích až do 5000 Kč nebo trestem na svobodě do 14 dnů«, je tím stanovena nejen (jak tvrdí stížnost) trestní sazba na přestupky tohoto zákona, ale je tím zároveň řečeno, že nedbání ustanovení tohoto zákona je přestupkem stihatelným politickými úřady, resp. státními úřady policejními (§ 14 cit. zák.), a že tedy přestoupení zákazů, resp. nedbání příkazů obsažených v tomto zákoně zakládá skutkovou podstatu trestních činů stihatelných úřady politickými (státně-policejními), nejde-li arci o čin stihatelný soudem. Z toho, co bylo uvedeno, plyne nesprávnost právního názoru stížnosti, že na nedbání, resp. překročení zákazu normovaného v § 1 cit. zák. o cestovních pasech trestní sankce zákonem stanovena není.
Zbývá námitka, že st-lka nespáchala přestupku kladeného jí za vinu proto, že se oprávněně pokládala za státní občanku maďarskou a proto používala správně maďarského cestovního pasu, ježto listina o přijetí za maďarskou občanku státní jí byla vydána. Neodůvodněnost této námitky plyne — jak správně uvádí odvodní spis, podaný žal. úřadem — z ustanovení § 36 zák. čl. 50:1879 (ve spojení s §em 1 zák. č. 449/1919 Sb.), podle něhož čsl. státní občan, který jest zároveň občanem jiného státu, pokládá se za čsl. státního občana potud, pokud neztratí státního občanství čsl. ve smyslu tohoto zákonného článku. V rozhodné době nebyla st-lka ještě ze státního svazku čsl. propuštěna a byla tedy státní občankou čsl. Proto ani zmíněná námitka stížnosti nemůže zvrátiti zákonitost rozhodnutí vzatého v odpor stížností.

Citace:

Č. 11300.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1090-1091.