Č. 11040.

Vojenské věci: I. * Za zvýšeně započítatelnou služební dobu pro nárok na přeložení do výslužby ve smyslu § 3 zák. č. 158/1875 ř. z. nelze pokládati službu podle cís. rozhodnutí ze 3. srpna 1910 (výn. býv. min. války č. Pres. 9409/1910) pro výměru pense zvýšeně započítatelnou. — II. * Vojenské gážisty býv. rakousko-uherské armády, jimž byly poskytnuty zaopatřovací požitky podle § 2 zák. č. 194/1920 Sb., nelze považovati za vojenské osoby, které při odchodu do výslužby měly nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti ve smyslu § 162 plat. zák. č. 103/1926 Sb. a § 9 zák. č. 80/1928 Sb.
(Nález ze dne 1. února 1934 č. 1817.)
Věc: Prokop K. v L. (adv. Dr. Jos. Eckstein z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o krácení pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l, podplukovník býv. rak.-uher. armády, žádal přihláškou z 12. září 1919 o přijetí do svazu čsl. armády jako gážisty z povolání a podáním z 1. září 1921 o přiznání zaopatřovacích platů, uváděje, že jeho skutečná činná služba skončila státním převratem. Podle dekretu mno z 22. října 1924 byl st-l Osobním Věstníkem ze 3. června 1922 č. 44 podle zák. č. 194/1920 Sb. převzat do svazku čsl. vojska jako gážista ve výslužbě a byl mu výnosem téhož min. z 15. února 1922 přiznán na základě cit. zák. dnem 1. února 1921 nárok na vojenské zaopatřovací požitky. Tyto byly mu vyměřeny podle zák. č. 158/1875 ř. z. včetně zvýšení podle zák. č. 48/1921 Sb. a to: výslužné 8.290 Kč, osobní přídavek 310 Kč a příbytečné 492 Kč 80 h ročně.
Při výměře zaopatřovacích platů vzata za základ efektivní doba služební do 28. února 1919 33 r. 10 m. 7 d., výhodně započteno 5 r., takže započitatelná služební doba činila celkem 38 r. 10 m. 7 d. K tomu pro výčet osobního přídavku připočtena vojenská řadová doba 5 r., úhrnem 43 r. 10 m. 7 d., takže výslužné vyměřeno podle vyššího stupně VII. hodn. třídy částkou 5.890 Kč, k tomu osobní přídavek 310 Kč a příby tečné 492 Kč 80 h.
K st-lově přihlášce z 19. března 1925 byly st-li výnosem mno z 12. června 1925 zaopatřovací platy upraveny od 1. ledna 1925 podle zák. č. 288/1924 Sb., a to výslužné částkou 16.008 Kč, t. j. 100% pensijní základny 2. platového stupně VII. hodnostní třídy odpovídající započitatelné služební době 40 let 6 měsíců a 5 dnů, dále jednotný drahotní přídavek podle III. rodinné třídy 4.320 Kč a přídavek na dítě 1.500 Kč. Takto upravené pensijní požitky byly však výnosem mno ze 7. října 1926 podle § 17 zák. č. 286/1924 Sb. od 1. ledna 1925 sníženy na polovici vzhledem k st-lovu zaměstnání u měst. rady v L. za týdenní mzdu 500 Kč a dodáno: »V ostatním zůstává řečený výnos v platnosti. Přeplatek na zaopatřovacích požitcích jste povinen vojenské správě vrátí ti.«
Dalším výnosem mno z 28. listopadu 1928 byl st-li podle zák. č. 80/1928 Sb. přiznán od 1. ledna 1928 příplatek ročních 3.201 Kč 60 h s tím, že »vzhledem k ustanovení § 17 zák. č. 286/1924 Sb. přísluší jen polovina příplatku, t. j. 1.600 Kč 80 h, ročně«.
Do tohoto rozhodnuti vznesl st-l stížnost k nss pokud mu byla odepřena polovina příplatku 3.201 Kč 60 h, resp. pokud jeho pensijní požitky byly z důvodu jeho nynějšího zaměstnání zkráceny podle § 17 zák. č. 286/1924 Sb. Nálezem z 9. června 1921 č. 8998 zrušil nss toto rozhodnutí, pokud snižuje příplatek st-li přiznaný podle § 1 zák. č. 80/1928 Sb. na polovinu, pro vadnost řízení shledanou v tom, že z něho není zřejmo, z jakého skutkového stavu vychází a jakými právními úvahami dospělo k závěru, že má býti u st-le provedeno krácení podle § 17 zák. č. 286/1924 Sb., zejména vzhledem k ustanovení § 9 zák. č. 80/1928 Sb.; jinak stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
Na základě tohoto soudního nálezu vydalo mno nové, nyní nař. rozhodnutí tohoto obsahu: »Ustanovení § 9 zák. č. 80/1928 Sb. a § 162 zák. č. 103/1926 Sb. nelze ve Vašem případě upotřebiti, protože jste při odchodu do výslužby dne 1. února 1921 neměl nároku na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti, jelikož nebyly splněny podmínky § 3 zák. č. 158/1875 ř. z., t. j. nepřekročil jste 60. rok věku (nar. 1868), ani jste neměl 40 roků započitatelných pro výměru výslužného. Proto jest třeba od 1. ledna 1928 po dobu trvání Vašeho příjmu od měst. rady v L. upraviti Vaše vojenské zaopatřovací platy podle ustanovení § 17 zák. č. 286/1924 Sb. Podle vlastního hlášení z 15. února 1926 měl jste v roce 1925 od měst. rady v L. příjem 26.000 Kč. Jelikož jste nehlásil, že by v roce 1928 byl zmíněný příjem jiný, musí mno předpokládali, že jste měl i v roce 1928 stejný příjem jako v roce 1925, t. j. 26.000 Kč. Tento příjem jest větší než Vaše celkové nesnížené vojenské zaopatřovací platy i s příplatkem (výslužné 16.008 Kč, jednotný drahotní přídavek 4.320 Kč, přídavek na dítě 1.500 Kč, příplatek 3.201 Kč 60 h, celkem 25.029 Kč 60 h). Proto přiznává Vám ministerstvo národní obrany od 1. ledna 1928: místo vojenských zaopatřovacích platů, které Vám byly přiznány výnosem ze dne 7. října 1926 č. 19.238/14 odd. osob. a místo příplatku, který Vám byl přiznán výnosem ze dne 28. listopadu 1928 č. 48.084-l/3 odd., vojenské zaopatřovací platy snížené podle ustanovení § 17 zákna č. 286/1924 Sb. na polovinu, t. j. ročně: výslužné 8.004 Kč, . . . . jednotný drahotní přídavek 2.160 Kč,.... přídavek na dítě 750 Kč,.... a příplatek 1.600 Kč 80 h. Vojenské zaopatřovací platy od 1. ledna 1931 byly upraveny výnosem ze dne 4. března 1931 č. 15.414-l/3 odd.«
Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí řídil se nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Zákon č. 286/1924 Sb. o úsporných opatřeních ve správě státní stanovil v § 17 odst. 2, že, »má-li nebo nabude-li někdo vedle nároku na státní odpočivné nebo zaopatřovací požitky ještě nárok 1. na aktivní požitky státní nebo nestátní veřejné..., sníží se výplata odpočivných nebo zaopatřovacích požitků« v případě právě uvedeném »na polovinu, je-li však státní odpočivný nebo zaopatřovací požitek vyšší, o polovinu nižšího požitku.« Platový zákon č. 103/1926 Sb. stanovil dále v § 162, že toto »snížení státních odpočivných nebo zaopatřovacích požitků podle § 17 zák. z 22. prosince 1924 č. 286 Sb. nenastává u pensistů (provisionistů), kteří při odchodu do výslužby měli již nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti.« Právě cit. ustanovení platilo však v důsledku § 153 plat. zák. pouze pro ony pensisty, kteří odešli do výslužby po účinnosti plat. zák. č. 103/1926 Sb., t. j. po 1. lednu 1926 a teprve zákon č. 80/1928 Sb. stanovil dále v § 9: »Platnost ustanovení §§ 162 zák. č. 103/1926 Sb. rozšiřuje se i na pensisty (provisionisty), pokud se týče na pozůstalé po zaměstnancích, kteří nebyli podrobeni ustanovením uvedeného zák.,« tedy i na ty, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1926.
Prováděje u st-le krácení odpočivných požitků podle cit. ustanovení § 17 odst 2 zák. č. 286/1924 Sb. odůvodnil žal. úřad krácení to tím, že st-l při odchodu do výslužby neměl podmínek uvedených v § 3 zák. č. 158/1875 ř. z., podle něhož »osoby vojenské gáže požívající, které dokonaly 60. rok věku svého nebo 40 let služby, počítajíc v ně i čas služby zvýšeně čítané, zproštěny jsou, žádajíce, aby byly dány na odpočinek, povinnosti, vysvědčovati svou neschopnost ke službě.«
Stížnost nepopírajíc správnosti použití zmíněné normy, ani skutečnosti, že st-l nebyl v době odchodu do výslužby, t. j. 1. února 1921 60 roků stár, namítá nezákonnost nař. rozhodnutí především proto, že do započitatelné služební doby 40 let, zmíněné v cit. § 3, dlužno kromě nesporných a žal. úřadem započtených 38 roků, 10 měsíců a 7 dnů započísti i t. zv. řadovou dobu vojenskou, st-li původně v rozsahu 5 let přiznanou a později na 2 roky sníženou, takže již podle tehdy platných předpisů měl prý st-l započitatelnou dobu delší 40 let. Zápočet této řadové doby stanovené podle cis. rozhodnutí ze 3. srpna 1910 (výn. min. války č. Pres. 9409/1910) je prý odůvodněn tím, že podle § 3 zák. č. 158/1875 ř. z. služební doba, která podle stávajících předpisů má býti započtena zvýšeně, rovná se co do výměry výslužného úplně služební době obyčejně započtené a není předpisu, který by dovoloval, aby služební doba téhož pensisty byla vypočtena jednou se započtením určitých služebních let, jindy bez jich započtení, jak to prý činí žal. úřad přiznávaje st-li výnosem z 12. června 1925 pro výměru výslužného 40 roků 6 měsíců a 5 dnů, ale pro posouzení s hlediska § 162 plat. zák. jen 38 let 10 měsíců a 7 dní.
Nss neshledal námitku tu důvodnou.
Zák. č. 158/1875 ř. z. rozeznává stejně jako novější pensijní předpisy (§§ 60 a 62 služ. pragm., §§ 2, 6 a 7 zák. č. 76/1922 Sb., §§ 6 a 7 zák. č. 153/1923 Sb.) jednak dobu rozhodnou pro nárok na přeložení do výslužby, jednak dobu rozhodnou pro výši zaopatřovacích požitků. Tak § 2 zák. č. 158/1875 ř. z. jednající o tom, »kdo má právo žádati stálé pense«, tedy o nároku na přeložení do výslužby, stanoví, že tento nárok mají důstojníci všech stupňů, »když se dají po vykonané desetileté službě (§§ 8, 14), pojímajíc v ni i službu, která se má zvýšeně počítati (§§ 10, 12, 13) a po stvrzené jich neschopnosti k službě (§ 7) na odpočinek«. Vypočítává tedy taxativně předpisy, podle kterých lze jak obyčejně započitatelnou službu, tak službu zvýšeně započitatelnou čítati pro nárok na přeložení do výslužby při prokázané neschopnosti k službě, ač v §§ 9 a 11 uvádí ještě další zvýšeně započitatelné služební doby, jež v § 2 cit. zák. citovány nejsou. Doba zmíněná v posléz uvedených předpisech jest pak rozhodnou jen pro výměru pense, tedy její výši, nikoli též pro nárok na přeložení do pense. Stanoví-li naproti tomu § 3 téhož zák. podmínky nároku na přeložení do výslužby bez průkazu neschopnosti ke službě, jest ze souvislosti jeho s § 2 a ze znění jeho patrno, že i dobou »40 let služby, pojímajíc v ně i čas služby zvýšeně počítaný« jest tu rozuměti stejně jako v § 2 desítiletou službou jen období ve smyslu ustanovení v § 2 taxativně vypočtená, třeba jich § 3 sám znovu již necitoval.
V obdobích započitatelných pro nárok na přeložení do výslužby podle §§ 10, 12 a 13 cit. zák. není však o t. zv. řadové služební době vojenské zmínky. Ostatně rozhodnutím císaře ze 3. srpna 1910, bylo býv. min. války pouze zmocněno, »až do zákonné úpravy vojenským zaopatřovacím zákonem navrhovati osobám přestupujícím z činné služby do poměru s čekatelným nebo na odpočinek osobní přídavky, jichž výměru jest stanovití rozdílem mezi zákonnou pensí a onou částkou, která by zmíněným osobám připadla, kdyby se doba ztrávená až včetně do IX. hodn. třídy v řadové službě, v hodnosti kadeta a důstojníka vojenského stavu, po případě jako lékaře v řadové a nemocniční službě započítala tak, že by se každé 3 plné měsíce čítaly za 4 a to do nejvyšší výměry 5 let«. Z tohoto znění a z dalšího obsahu výnosu, normujícího jak dlužno podávati návrhy na povolení zmíněných osobních přídavků, kterou dobu jest zvýšeně čítati jako řadovou (nemocniční) službu, a jak se osobní přídavek vypočítává, jest nepochybně zřejmo, že neměla jí býti stanovena nová zvýšeně započitatelná doba rozhodná pro nárok na přeložení do výslužby, nýbrž že zvýšeně započitatelná doba v něm stanovená byla rozhodnou jen pro výměru osobního přídavku k zákonné pensi, tedy osobám vojenským, které již nárok na přeložení do výslužby měly.
Podle toho neměl ani st-l nároku, aby mu tato doba řadové služby, stanovená mu 5 roky, byla vpočtena do doby 38 roků 10 měsíců a 7 dnů do doby rozhodné pro nárok na přeložení do výslužby, a neměl-li st-l bez této doby plných 40 let započitatelných, neměl ani ve smyslu § 3 zák. č. 158/1875 ř. z. nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti.
Na tom nemění nic ani skutečnost, že st-li byly po převzetí jeho do čsl. armády přiznány zaopatřovací platy, aniž musel neschopnost ke službě prokazovati, a aniž byl 60 roků stár. Stížnost přehlíží, že převzetí st-le do čsl. armády »ve výslužbě« bylo důsledkem volné úvahy mno rozhodujícího na základě st-lovy přihlášky podle zák. č. 194/1920 Sb., že na st-lovu činnou službu v čsl. armádě nereflektuje, nikoli důsledkem nároku st-lova na přeložení do výslužby. Proto byl zproštěn důkazu své neschopnosti k další službě nikoli podle § 3 zák. č. 158/1875 ř. z., ale podle § 2 zák. č. 194/1920 Sb. Tomu nasvědčuje, že v době odchodu jeho do výslužby nebyl sice ještě vyhlášen zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb., ale že týž nabyl po svém vyhlášení dne 16. března 1922 podle § 114 odst. 1 účinnosti zpětné od 1. ledna 1920, tedy i na dobu před st-lovým pensionováním. Podle § 97 odst. 1 cit. zák. jsou »nároky na zaopatřovací požitky a odbytné rak.-uher. (rak. neb uher.) vojenských gážistů z povolání nepřevzatých do činné služby v čsl. vojsku, upraveny zákonem z 19. března 1920 č. 194 Sb. Posléz cit. zákon upravoval však jen výměru zaopatřovacích požitků nepřevzatých, ale nedotýkal se nijak podmínek nároku na přeložení do výslužby (§ 2 cit. zák.).
Stížnost dovozuje dále in eventum, že nárok na více než 40letou započitatelnou služební dobu byl také uznán pensijním dekretem přiznavším st-li 100% pensijní základny a mimo to výslovně výnosem z 12. června 1925, takže i kdyby nároku na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti nebyl měl již ze zákona, že by mu příslušel t posléz uvedeného aktu. — Ani v tom nemá stížnost pravdu.
Stížnost přehlíží, že žal. úřad ani ve výnosu z 15. února 1922, ani v dekretu z 22. října 1924, ani konečně ve výnosu z 12. června 1925 nerozhodoval ex professo a tedy judikátně o nároku st-lově na přeložení jeho do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti a nestanovil proto těmito výnosy s účinkem právní moci schopným dobu rozhodnou pro tento nárok, ale upravoval jimi pouze nárok na zaopatřovací požitky tam vyměřené a tedy stanovil jen dobu rozhodnou pro výměru zaopatřovacích platů jednak podle zák. č. 158/1875 ř. z. včetně zvýšení podle zák. č. 48/1921 Sb., jednak podle zák. č. 288/1924 Sb. Nelze proto ze započitatelné doby v těchto výnosech uvedené nic vytěžiti pro st-lův nárok na započitatelnost doby rozhodné pro přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti.
Z toho vyplývá i bezdůvodnost námitek stížnosti, uplatňujících vadnost řízení. — — — —

Citace:

Č. 11040. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 374-379.