Č. 11034.

Občanství státní:* Vyhláška ministra vnitra z 15. prosince 1926 č. 225 Sb. o průkazu o státním občanství republiky československé a vyhláška ministra vnitra z 1. července 1928 č. 108 Sb., jíž se mění vyhláška ministra vnitra č. 225/1926 Sb., není všeobecně závaznou právní normou, schopnou založiti právní nárok strany a stanoviti rozhodovací kompetenci úřadů.
(Nález ze dne 31. ledna 1934 č. 1873.)
Prejudikatura: opačně srov. Boh. A 8255/29, 9974/32.
Věc: Lambert M. v Cs. proti zemskému úřadu v Bratislavě o osvědčení o státním občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l žádal dne 9. ledna 1929 okr. úřad v Galantě o vydání osvědčení o čsl. státním občanství. Okr. úřad výměrem z 27. listopadu 1930 žádosti té nevyhověl podstatně z důvodu, že žadatel ztratil podle § 31 zák. čl. L:1879 čsl. státní občanství. Odvolání do tohoto výměru žal. zem. úřad v Bratislavě nař. rozhodnutím zamítl.
O stížnosti uvážil nss toto:
Není sporu, že jde tu o vydání osvědčení o čsl. státním občanství a že řízení se dělo podle ustanovení vyhlášky min. vnitra z 15. prosince 1926 č. 225 Sb. St-l cítí se býti stižen odepřením tohoto osvědčení a domáhá se podle § 2 zák. o ss ochrany u tohoto soudu. Nutno tedy předem zkoumati, zda úřad zasáhl do subj. práv st-le resp. zda cit. vyhláška (a změna její č. 108/28 Sb.) zakládá pro žadatele právní nárok stihatelný před nss.
A tu nss na základě úvah níže uvedených dochází k náhledu — opíraje se o usnesení svého odborného plena z 29. ledna 1934 č. 1413/32 pres. —, že výše uvedená vyhláška není všeobecně závaznou právní normou, schopnou založiti právní nárok strany a stanovití rozhodovací kompetenci úřadu.
Prvotním pramenem práva může býti jedině zákon (§§ 6 a násl., §§ 49 a násl. úst. listiny; resp opatření Stálého výboru podle § 54 úst. list.) nebo druhotná norma všeobecně závazná, vydaná za předpokladů, které pro platnost její stanoví předpisy ústavní. Vyhláška č. 225/26 Sb. není zákonem (ani opatřením Stálého výboru), jest tedy zkoumati je všeobecně závaznou normou podle předpisů ústavních.
Podle úst. listiny (§ 64 odst. 2, § 80, § 81 lit. a], § 84) mohou po názoru nss-u (srov. též — Hoetzel, heslo »nařízení«, ve Slovníku veř. práva, svazek II., str. 800) ústředními úřady platné právní normy, nadané všeobecnou závazností, býti vydávány jenom jako nařízení vládní, vázaná jednak na materielní předpis § 55 úst. list., jednak na formální požadavky stanovené v § 81 lit. a) a § 84 úst. listiny, jakož i § 2 lit. c) zák. č. 139/1919 Sb.
Zmíněná vyhláška však není nařízením vládním již s hlediska formálního; neboť není označena jako nařízení, není vydána celou vládou, není opatřena potřebným počtem podpisů členů vlády, nebyla jako nařízení vládní publikována ve Sbírce zák. a nař. a nedovolává se také určitého zákona, k jehož provedení by byla vydána (§§ 55, 81, 84 a j. úst. listiny a § 2 zák. č. 139/1919 Sb.).
Avšak i kdyby se připustilo, že nařizovací moc jako taková, totiž pravomoc vydávati všeobecně závazné normy, tvořící pramen práv občanů a zakládající kompetenci úřadů k rozhodování o těchto právech, není monopolem vlády jako kolektivního orgánu, nýbrž že i jednotlivé ústřední úřady (resp. jednotlivý člen vlády) mohou za určitých okolností nařízení v tomto smyslu vydávati, nešlo by o pravomoc plynoucí již pojmově z povahy příslušnosti těchto úřadů (jednotlivého člena vlády), nýbrž pravomoc ta musela by býti založena výslovným předpisem specielního zákona, který by určitému úřadu (resp. jednotlivému členu vlády) výslovně takovouto nařizovací moc v určitém směru uděloval.
Vyhláška min. vnitra, o kterou jde, nedovolává se však vůbec žádného zmocnění nějakého zákona a nss také neshledal zákona, který by min. vnitra výslovně zmocňoval, aby všeobecně závazným způsobem upravil otázku vydávání osvědčení o čsl. státním občanství.
Z uvedených úvah lze tudíž na cit. vyhlášku pohlížeti toliko jako na předpis instrukcionelní, jako na pouhý návod pro podřízené úřady, které a jak si při žádostech o vydání osvědčení mají počínati; instrukce ta hledí vyhověti praktické potřebě občanů, aby si mohli vhodným způsobem opatřiti úřední listinu o svém státním občanství, které v mnohých případech potřebují, která však nemá nic společného s judikátním a právní moci schopným rozhodnutím příslušného úřadu o tom, že určitá osoba státním občanem je nebo není. Vydání osvědčení o státním občanství určité straně nebrání tedy úřadu k tomu příslušnému, aby o existenci státního občanství osoby té rozhodl judikátně, třeba záporně, stejně jako odepření tohoto osvědčení nepřekáží straně, aby se domáhala judikátního výroku příslušného úřadu (t. j. v zemi české a moravskoslezské úřadu zemského a v postupu instancí min. vnitra, v zemi slovenské a podkarpatoruské v prvé a jediné stolici min. vnitra) o existencí svého státního občanství (uznání jeho, po případě jeho přiznání nebo udělení).
Na této pouze instrukcionelní povaze cit. vyhlášky nemění nic okolnost, že se v jejím § 1 praví, že »každý státní občan má právo žádati, aby mu jako průkaz o státním občanství bylo vydáno osvědčení «, neboť toto pouhé právo »žádati« za vydání osvědčení neposkytuje ještě ani materielní ani formelní, stihatelný a vynutitelný" nárok na vydání osvědčení toho, tím méně, když není na případné porušení tohoto »práva žádati« stanovena sankce ani vyhrazen opravný prostředek.
Dále stanoví se sice v § 2 cit. vyhlášky resp. ve vyhlášce č. 108/1928 Sb., které úřady jsou povolány žádané osvědčení vydávati; leč v tomto ustanovení nelze spatřovati předpis o kompetenci úřadů k činnosti pravotvorné resp. judikující, již proto, poněvadž ani tu se nedostává zákonného podkladu pro stanovení kompetence úřední.
Není-li však vyhláška č. 225/26 Sb. (a č. 108/28) všeobecně závaznou právní normou, schopnou založiti právní nárok strany a stanovití rozhodovací kompetenci úřadů, pak nemůže se také výrok úřadu, odpírající straně ať z jakýchkoliv důvodů vydání žádaného osvědčení o státním občanství, dotknouti subj. práv strany.
Nemohl tudíž ani v daném případě žal. úřad nař. svým výměrem zasáhnouti rušivě do subj. práv st-le. Pak ovšem není stížnost s hlediska § 2 zák. o ss důvodnou a bylo ji proto zamítnouti.
Tím ovšem nebyla a není meritornč řešena otázka státního občanství st-lova, kterou řešiti může jedině kompetentní úřad, t. j. na Slov. min. vnitra, a zůstává straně volno domáhati se judikátního výroku o svém státním občanství u min. vnitra.

Citace:

Č. 11034. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 361-363.