Č. 9339.

Zaměstnanci veřejní: * Má-li vojenský gážista, který byl dán do výslužby před 1. lednem 1926, vedle státních odpočivných požitků jiný výdělečný příjem, jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmu, sluší určití při krácení jeho státních odpočivných požitků ve smyslu § 18 zák. č. 286/24 půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivného požitku státního zaměstnance nejvyšší hodnostní třídy i za účinnosti plat. zák. č. 103/26 podle pensijní základny, odpovídající požitkům II. hod. tř. 2. stupně zák. č. 394/22.
(Nález ze dne 23. června 1931 č. 8704).
Věc: František P. v P. proti ministerstvu národní obrany o krácení zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se dílem odmítá jako nepřípustná, dílem zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl výnosem mno z 21. února 1924 propuštěn dnem 1. dubna 1924 z dočasné činné služby, kterou konal od 1. února 1923 za remuneraci. Zároveň bylo týmž výnosem vojenské pensijní likvidatúře uloženo, aby poukázala st-li zákonné zaopatřovací požitky, t. j.. výslužné 24210 Kč od 1. dubna 1924. Podáním z 20. února 1929 oznámil st-l vojenské pensijní likvidatuře v Praze ve smyslu §§ 18 a 19 zák. č. 286/24, že jeho výdělečný příjem, který jest podkladem pro vyměření daně z příjmu, činil v roce 1928 101790 Kč. Kromě toho podáním z 10. května 1929 sdělil, že mu dne 6. května 1929 zemřela manželka.
Na to rozhodlo mno nař. výnosem takto: »Místo voj. zaopatřovacích požitků přiznaných výnosem z 21. února 1924 přiznávají se vojenské zaopatřovací platy upravené podle § 18 zák. č. 286/24 a to ročně: a) od 1. ledna 1928 do 31. května 1929 výslužné 12105 Kč, jednotný drahotní přídavek 1680 Kč, přídavek na dítě 750 Kč, b) od 1. do 30. června 1929 výslužné 12105 Kč, jednotný drahotní přídavek 1680 Kč, c) od 1. července 1929 výslužné 12105 Kč, jednotný drahotní přídavek 960 Kč. Zároveň připojilo mno k tomuto rozhodnutí podrobnější výpočet krácení a to na podkladě půldruhanásobku odpočivných požitků státního zaměstnance II. hodn. tř. 2. stupně a jednotného drahotního přídavku podle III. rod. třídy, resp. přídavku na děti ve výši stanovené zák. č. 394/22. Konečně poznamenalo mno, že pro rok 1929 a další léta bude toto rozhodnutí změněno, jakmile bude zjištěno, že st-lovy příjmy v roce 1929 a dalších klesly pod hranici § 18 zák. č. 286/24, a že zaopatřovací platy vyúčtuje voj. pensijní likvidatura v Praze, a st-l že jest povinen přeplatek zaopatřovacích platů vojenské správě vrátiti podle ustanovení § 26 odst. 2 zák. č. 288/24.
Maje přezkoumati v rámci stížnosti zákonitost nař. rozhodnutí, musel nss především konstatovati, že st-l prohlásil v podání de praes. 28. května 1931, že pokládá svou stížnost, pokud směřuje proti výroku žal. úřadu o snížení zaopatřovacích požitků za rok 1929 (odst. III. stížnosti), za bezpředmětnou, ježto bylo v tom směru jeho petitu vyhověno. Odpadla proto pro nss příčina, aby se obíral nař. rozhodnutím v uvedeném směru.
Pokud jde o rok 1928, spatřuje stížnost nezákonnost nař. výroku v tom, že žal. úřad nevzal za základ při výpočtu půldruhanásobku nejvyšší výměry odpočivného požitku státního zaměstnance nejvyšší hodnostní třídy ve smyslu § 18 zák. č. 286/24 výměru stanovenou platovým zákonem č. 103/26. Tuto svou základní thesi opírá st-l především o to, že § 18, stanoviv jako měřítko výše přípustného výdělečného příjmu půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivného požitku státního zaměstnance nejvyšší hodnostní třídy, nemluví o »nynější« nejvyšší výměře odpočivného požitku, kdežto v případě, že měřítkem tím je trojnásobek aktivních stálých požitků, jest podle znění zákona rozhodným trojnásobek »posledních« aktivních stálých požitků. Tato různost dikce vede prý k závěru, že při prvé eventualitě sluší při výpočtu nejvyšších odpočivných požitků přihlédnouti k odpočivným požitkům, jež vyplývají z nejvyšší platové stupnice platového systému zák. č. 103/26. Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Jak patrno ze znění § 18 zák. č. 286/24, postihuje předpis ten krácením státní odpočivné požitky pro ten případ, že má státní zaměstnanec ve výslužbě jiný výdělečný příjem, jenž je podkladem pro vyměření daně z příjmu a stanoví k cíli zjištění výše srážky odpočivných požitků zvláštní matematickou pomůcku, která záleží v tom, že se krácení odpočivných požitků provede částkou, která jest rozdílem mezi trojnásobkem posledních aktivních stálých požitků, je-li tento trojnásobek nižší než půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivného požitku státního zaměstnance nejvyšší hodnostní třídy, a výdělečným příjmem dotčeného státního pensisty. Není-li tento předpoklad splněn, krátí se odpočivné požitky částkou, která je rozdílem mezi posléz řečeným půldruhanásobkem a výdělečným příjmem dotčeného pensisty. V obou případech musí zůstati aspoň polovina odpočivného požitku nezkrácena (§ 18 odst. 3. cit. zák.). Podle toho má býti v prvé řadě měřítkem pro zjištění přípustné výše srážky odpočivných požitků trojnásobek posledních stálých aktivních požitků výdělečně činného státního zaměstnance ve výslužbě a teprve v druhé řadě půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivných požitků nejlépe honorovaného státního zaměstnance. Oběma eventualitám je společným, že se použije při výpočtu částky, o kterou se mají státní odpočivné požitky krátiti, jako jedné složky požitků určitého státního zaměstnance. V prvé eventualitě jsou to poslední aktivní stálé požitky zaměstnance, jehož odpočivné požitky se mají krátiti, v eventualitě druhé odpočivné požitky nejlépe .honorovaného státního zaměstnance. V době, kdy nabyl účinnosti zák. č. 286/24, platil ještě požitkový systém hodn. tříd a řídila se tímto systémem i výměra odpočivných požitků. Již z toho plyne jasně, že zákonodárce měl na mysli v obou případech požitky tohoto systému, a že i když při půldruhanásobku nejvýše dosažitelných odpočivných požitků nemluví výslovně o »nynější« nejvyšší výměře jejich, přece jinou výměru na zřeteli neměl a míti ani nemohl. Vede k tomu i úvaha, že by se určovalo při opačném stanovisku měřítko přípustné hranice při krácení odpočivných požitků požitky různých platových resp. pensijních systémů a že by tedy zákon sám zaváděl nesrovnalost do základního svého principu. Tento důsledek však předpokládati nelze, zejména proto ne, že při obou eventualitách má se docíliti podle intence zákona co možno největšího snížení odpočivných požitků ve prospěch státní pokladny, tento účinek by však nenastal, kdyby půldruhanásobek nejvyšší výměry odpočivných požitků se vypočítával z pensijní základny určené platovou soustavou zák. č. 103/26, která zvýšila v zásadě služební příjmy státních zaměstnanců a tím ovšem i pensijní základny jejich.
Nelze proto z rozdílu dikce § 18 při určování měřítka přípustné hranice odpočivných požitků půldruhanásobkem resp. trojnásobkem požitků tam blíže uvedených nic vytěžiti pro stanovisko stížnosti a jest opačný názor její právně mylný.
Na tom nemůže nic změniti ani další argument stížnosti, která, poukazujíc na § 152 plat. zák., spatřuje podporu pro svůj názor v tom, že podle zákona toho nejsou již vyměřovány ani služné, ani odpočivné požitky podle hodn. tříd, nýbrž podle platových stupnic. Jak patrno z §§ 196, 198 cit. zák. (srov. nál. Boh. A 7979/29, 8319/29), platí zákon ten především pro státní zaměstnance, kteří byli k 1. lednu 1926 v činné službě a nahražuje pro tyto dosavadní systém platový, vybudovaný na hodn. třídách novou soustavou. Toliko tito státní zaměstnanci dostávají od 1. ledna 1926 služební příjmy resp. odpočivné požitky vyměřované podle platových stupnic a jen pro tyto neplatí již systém hodn. tříd. Všichni ostatní státní zaměstnanci, kteří nebyli v den 1. ledna 1926 v činné službě, resp. jimž nebylo propůjčeno služební místo ve státní službě či nebyli reaktivováni za účinnosti zák. č. 103/26, nestali se účastnými nové platové úpravy a řídí se jejich služební příjem dále dřívějším platovým systémem (arg. §§ 198, 153 ve spojení s § 154 plat. zák.). Sem patří i státní zaměstnanci, jejichž aktivní služební poměr byl před 1. lednem 1926 změněn v poměr výslužnický a kteří se tedy nedočkali účinnosti plat. zák. v činné službě. Nedopadá proto shora uvedená argumentace stížnosti o všeobecném odstranění požitkového systému podle hodn. tříd a nemůže býti podporou zásadního hlediska st-lova.
Ani dovolání se § 152 plat. zák. nemůže zdůvodniti správnost názoru st-lova. Uvedený předpis stanoví poměr služebních míst systemisovaných podle platových stupnic, resp. mimo platové stupnice k bývalým hodnostním třídám a určuje — pokud se ze zákona jinak nepodává, — které hodn. třídě jmenované v dosavadních předpisech odpovídá služební místo systemisované v té které platové stupnici. Nestanoví však opaku v tom směru, že všichni zaměstnanci, kteří před platovým zákonem nabyli určité hodn. třídy, a odešli do výslužby před účinností platového zákona, mají býti posuzováni tak, jakoby byli bývali na místech systemisovaných v platové stupnici odpovídající jejich hodn. třídě podle schématu § 152. Rovněž neurčuje, že by ve všech předpisech dosavadních, které týkajíce se státních zaměstnanců pensionovaných před 1. lednem 1926, obsahují ustanovení o hodn. třídách, měl býti pojem hodn. třídy od účinnosti platového zákona nahrazen pojmem platové stupnice, která s onou hodn. třídou podle § 152 plat. zák. koresponduje. Selhává proto i argumentace čerpaná z ustanovení § 152 leg. cit. a nemůže zvrátiti zákonitost nař. výroku.
Nezákonnost výroku toho nemohou však prokázati ani další vývody stížnosti, které tvrdí, že § 18 zák. č. 286/24 nemůže platiti jinak pro pensisty odešedší do výslužby před 1. lednem 1926, a jinak pro pensisty, kteří odešli do výslužby po této době. U těchto lze prý při výpočtu srážky podle § 18 cit. zák. rozuměti jak posledním aktivním požitkem, tak odpočivným požitkem jenom požitky podle platových stupnic, zavedených zák. č. 103/26, ježto by prý jinak vznikly nesrovnalosti, jichž příklad stížnost uvádí.
Nss nemůže se zabývati otázkou, jak sluší vykládati předpis § 18 zák. č. 286/24, pokud jde o krácení odpočivných požitků pensistů, kteří odešli do výslužby teprve po účinnosti platového zákona, protože otázka ta nebyla řešena nař. rozhodnutím a st-l sám k této skupině pensistů nepatří, byv dán na odpočinek již od 1. dubna 1924, tedy před účinností platového zákona. Ale i kdyby bylo správným tvrzení st-lovo, že u pensistů odešedších do výslužby po 1. lednu 1926 dlužno výpočet půldruhanásobku nejvyšší výměry odpočivných požitků ve smyslu § 18 zák. č. 286/24 založiti na platových stupnicích podle plat. zákona, neplyne z toho, že by totéž muselo platiti i pro pensisty z dřívější doby, kteří úpravy platové podle platového zákona účastni nebyli vůbec.
Že by platový zákon nebo některý jiný pozdější zákon výslovně stanovil rovnost obou skupin pensistů v relaci k cit. § 18, ani stížnost netvrdí a pouhý poukaz na možné nesrovnalosti k tomu nestačí. Vždyť také § 153 plat. zák. posuzuje jinak pensisty, odešedší do výslužby za jeho účinnosti na rozdíl od pensistů dřívějších a také ustanovením § 162 plat. zák. založen byl rozdíl mezi pensisty, kterým byly pensijní požitky zkráceny podle § 17 zák. č. 286/24 před účinností plat. zákona, ač při odchodu do výslužby měli již nárok na přeložení do výslužby bez průkazu nezpůsobilosti, a mezi pensisty, kteří takový nárok sice měli, ale odešli do výslužby teprve po účinnosti plat. zákona. U těchto již krácení podle § 17 zák. č. 286/24 nenastalo.
Nesrovnalosti, o nichž mluví stížnost, mohou býti důvodem k nové úpravě zákonné, jak byla provedena na př. v příčině odpočivných požitků zákonem č. 70/30, nebo v příčině použití § 162 plat. zák. ustanovením § 9 zák. č. 80/28. Nesrovnalosti ty nemohou však ospravedlniti faktické vyrovnání jich bez výslovného předpisu zákona, ani býti důkazem, že žal. úřad v daném případě nepostupoval podle zákona.
Stížnost dovozuje konečně rovnost pensistů obou skupin také ze smyslu § 18 zák. č. 286/24 a má v tom směru za to, že zákon chtěl stanoviti fixně minimum odpočivných požitků zaměstnancových, které mají zůstati nezkrácené, má-li vedle výslužného ještě nějaký výdělečný příjem. Toto minimum bylo prý stanoveno se zřetelem na celkové drahotní a hospodářské poměry, které jsou pro životní potřeby každého pensisty totožný bez ohledu na to, kdy odešel do výslužby. Ani tyto vývody neshledal nss přiléhavými.
Jest jisto, že zákon v § 18 odst. 3 vyslovil, že aspoň polovina odpočivného požitku musí zůstati nezkrácena, a že ustanovení to platí pro všechny pensisty bez rozdílu, kdy odešli do výslužby. Z toho však nijak neplyne, že by byl zákonodárce zamýšlel stanoviti vzhledem k drahotním a hospodářským poměrům, stejným pro všechny státní zaměstnance ve výslužbě, společné měřítko podle zvýšeného odpočivného požitku vyměřeného nejvyšší výměrou úředníka nejvyšší platové stupnice, resp. mimo platové stupnice plat. zákona. Takový výklad nesrovnával by se s úspornými úmysly zákonodárcovými, které byly rozhodný jak pro vydání zák. č. 286/24, tak i zákona platového.
Z předeslaných úvah vyplývá, že postup žal. úřadu, pokud při krácení odpočivných požitků st-lových použil se zřetelem na jeho výdělečný příjem půldruhanásobku nejvyšší výměry odpočivného požitku zaměstnance státního II. hodn. třídy 2. stupně, je ve shodě se zákonem. Jest proto stížnost v tomto směru bezdůvodnou.

Citace:

č. 9339. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1022-1026.