Č. 9337.

Učitelstvo: I. * Je-li k přespolní škole pravidelné vlakové spojení, přísluší učiteli náboženství podíle odst. 2. čl. IV. zák. č. 251/22 toliko náhrada jízdného podle 2. věty cit. předpisu, nikoliv náhrada cestovní podle 1. věty tohoto předpisu za (vzdálenost od školy k nádraží v sídle školy a od bytu učitelova k nádraží v jeho bydlišti. — II. * Řádným bydlištěm učitele náboženství, od kterého jest měřiti vzdálenost ke škále přespolní pro stanovení náhrady cestovní podle čl. IV. odst. 2. zák. č. 251/22, rozumí se místo trvalého pobytu učitele náboženství, nikoliv budova, v níž bydlí. — III. * Předpoklad vlakového spojení ke škole ve smyslu ustanovení čl. IV. odst. 2. věty 2. zák. č. 251/22 (stran náhrady jízdného vlakem pro učitele náboženství vyučujícího na přespolní škole) není splněn již tím, že v místě, kde je škola, je nádraží; směrodatným je tu lokální vztah stanoviště školy k nádraží.
(Nález ze dne 20. června 1931 č. 9619). Věc: P. Mikuláš P. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty o čestné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l, konventuál augustiniánského kláštera v Č., který jako učitel náboženství na obecné škole s čsl. jazykem vyučovacím v J. dojížděl ve školním roce 1927/1928 vlakem z Č. do J., vznesl nárok na vyplacení náhrady cestovních výloh za vzdálenost z kláštera v Č. na nádraží a za vzdálenost z nádraží v J. do české školy tamže a zpět, kromě jízdného vlakem. Min. škol. nař. výnosem žádost zamítlo s odůvodněním, že z Č. je pravidelné spojení vlakové do J. a proto podle čl. IV. zák. č. 251/22 přísluší místo náhrady cestovní toliko jízdné.
O stížnosti uvážil nss takto:
V čl. IV. zák. č. 251/22 se v odst. 1 určuje odměna duchovenstva ve správě duchovní, jakož i světských učitelů náboženství na veřejných školách obecných a občanských. V odst. 2 téhož paragrafu se pak stanoví toto: »Náhrada cestovní při přespolních školách vzdálených nejméně 1-5 km od řádného bydliště učitele náboženství v odst. 1 zmíněného ustanovuje se na 2 Kč za každý km cesty tam a zpět vykonané. Je-li ke škole pravidelné spojení vlakové, přísluší učiteli takovému místo takové náhrady cestovní jízdné II. tř. osobního vlaku za cestu tam a zpět«.
Ze znění cit. ustanovení odst. 2. čl. IV. zák. č. 251/22 je zřejmo, že zákon ten stanoví dva způsoby náhrady a to jednak podle sazby 2 Kč za každý kilometr cesty, jednak podle jízdného drahou osobního vlaku ve II. třídě tím způsobem, že je-li ke škole pravidelné spojení vlakové, má na místo náhrady prvního způsobu podle sazby 2 Kč za kilometr nastoupiti cena jízdného vlakem. Stanoví tedy zákon každý z obou způsobů náhrady alternativně, t. j. je-li ke škole pravidelné spojení vlakové, pak přísluší náhrada jen ve výši jízdného drahou II. tř. a jakékoli vyměřování náhrady podle počtu kilometrů úplně odpadá.
Podle prvé věty cit. čl. IV. odst. 2. jest počítati vzdálenost podle kilometrů od řádného bydliště učitele náboženství k přespolní škole. St-l ve stížnosti jest toho názoru, že řádným bydlištěm rozumí zákon :byt učitele náboženství, od něhož jest pak měří ti vzdálenost k přespolní škole. V tom nemohl nss stížnosti přisvědčiti.
V § 3 odst. 3 zák. z 20. června 1872 č. 86 ř. z. o obstarávání náboženského vyučování na veř. školách obecných . . . ., ve znění zák. ze 17. června 1888 č. 99 ř. z. se stanoví, že uděluje-li se vyučování náboženství mimo bydliště (domicil) učitele náboženství, jest učiteli náboženství propůjčiti podle potřeby, hledíc k odlehlosti a jiným okolnostem místním, přiměřené povozy nebo dáti slušnou náhradu za cestu. V § 5 odst. 2 téhož zák. ponecháno zemskému zákonodárství, aby náhradu cestovní upravilo. Oprava ta stala se pak v Čechách předpisem § 7 zák. ze 14. prosince 1888 č. 69 z. z. ve znění zák. ze 16. května 1908 č. 46 z. z., podle něhož se počítá vzdálenost k přespolní škole od řádného bydliště učitele náboženství; naproti tomu ve Slezsku byla podle tamního předpisu § 44 zák. ze 6. listopadu 1901 č. 42 z. z. pro přiznáni a výměru čestného rozhodnou vzdálenost bytu učitele náboženství od stanoviště školy.
Mluví-li předpis čl. IV. odst. 2. zák. č. 251/22, který zavedl novou jednotnou úpravu náhrady čestného učitelů náboženství (s výjimkou v předpisu tom uvedenou), v prvé větě o řádném bydlišti a nikoli o bytu učitele náboženství, nutno z toho usuzovati již se zřetelem k uvedeným rozdílům dřívějšího zákonodárství, že zákonodárce úmyslně volil termín »řádné bydliště«, aby naznačil, že je rozhodnou vzdálenost bydliště, t. j. místa trvalého pobytu (obce, osady) učitele náboženství od přespolní školy a že nezáleží na vzdálenosti bytu učitele náboženství od oné školy. Je-li pak ve druhé větě čl. IV odst. 2 řeč o pravidelném spojení vlakovém ke škole, dlužno tento předpis v souhlase s první větou onoho ustanovení vyložiti tak, že pro použití druhého způsobu náhrady čestného stačí, existuje-li ke škole pravidelné vlakové spojení z řádného bydliště učitele náboženství, při čemž vzdálenost bytu učitele náboženství od nádraží v jeho bydlišti nemá žádných právních důsledků.
Cit. zákonný předpis však stanoví další předpoklad, že pravidelné vlakové spojení je ke škole. Zákon nepoužívá tu obratu — »do sídla školy«, nýbrž »ke škole«, což podle svého smyslu a z protikladu proti výrazu »řádné bydliště učitele náboženství« znamená ke stanovišti školy, k budově školní. Nestačí tedy podle zákona k tomu, aby místo náhrady čestného podle počtu kilometrů bylo přiznáno jízdné vlakem, již skutečnost, že je tu pravidelné vlakové spojení do topografického místa, kde škola má své stanoviště, nýbrž podle vůle zákona má náhrada jízdného vlakem místo jen tehdy, je-li stanoviště školy k nádraží v takovém lokálním vztahu, aby bylo lze mluviti o tom, že jest tu pravidelné vlakové spojení ke škole. Zda takový místní vztah tu jest, závisí ovšem od posouzení každého jednotlivého případu.
Žal. úřad, dovolav se ustanovení čl. IV. zák. č. 251/22 vychází patrně ze skutkového předpokladu, který stížnost v odpor nebere, že st-l patří k duchovenstvu ve správě duchovní, a přiznává st-li čestné ve formě náhrady jízdného drahou na základě zjištění, rovněž stížností nepopřeného, že z Č. do J., kde st-l vyučoval náboženství na tamní české obecné škole, je pravidelné vlakové spojení. Žal. úřad tedy vycházel z právního názoru — jak právě dovoženo nesprávného —, že čestné ve formě náhrady jízdného vlakem nastupuje podle zákona, jakmile je tu pravidelné vlakové spojení do místa, kde škola má své sídlo. Vycházeje z tohoto nesprávného právního názoru, žal. úřad nezkoumal, zda v daném případě je stanoviště české školy v J., kde st-l vyučoval, v takovém lokálním vztahu k tamnímu nádraží, že by bylo lze důvodně usouditi, že je tu vlakové spojení ke škole v J.
Poněvadž tato neúplnost zjištění skutkové podstaty byla způsobena nesprávným právním nazíráním žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 9337. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1017-1020.