Č. 9075.

Jazykové právo: * Výrok nejvyššího soudu, odmítající dovolací odpověď, nevyhovující jazykovým předpisům, jest aktem soudní judikatury, rozhodnutím o této odpovědi podle civilního procesního řádu.
(Nález ze dne 17. února 1931 č. 15449/30.)
Věc: Spolek »Oberschlesischer Knappschaftsverein« v T. proti ministerstvu spravedlnosti o.jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve sporu žalující strany »Oberschlesischer Knappsohaftsverein« v T., t. č. v G., a Spoľka bracka v Tarnovických Gorách proti žal. firmě Vítkovické kamenouhelné doly v M. o náhradu škody způsobené znehodnocením nemocnice, byl rozsudek kraj. soudu v Mor. Ostravě z 24. února 1926, odsuzující žalovanou stranu, potvrzen v instančním pořadí. Nejvyšší soud v Brně rozsudkem z 12. července 1927 nevyhověl dovolání žalované strany z důvodů věcných, současně pak pod odstavcem 2. vydal usnesení, že dovolací odpověď žalujících stran se odmítá dle čl. 4 vl. nař. č. 17/26, poněvadž žalujícím stranám jako cizozemským spolkům nepřísluší právo podle § 2 zák. č. 122/20, a poněvadž jejich dovolací odpověď, podaná právním zástupcem, byla sepsána v jazyku jiném než státním.
Dozorčí stížnosti jazykové, podané spolkem »Oberschlesischer Knappschaftsverein« v T., t. č. v G., do usnesení nejvyššího soudu v Brně o odmítnutí dovolací odpovědi žalujícího spolku vyhovělo min. sprav, v pořadí instančním, zrušivši rozhodnutí presidia nejvyššího soudu v Brně, odmítající stížnost, načež presidium nejvyššího soudu v Brně rozhodnutím z 1. října 1927 vyhovělo stížnosti shora jmenovaného spolku potud, že uznalo, že nejvyšší soud v Brně byl povinen přijati od st-lky dovolací odpověď v jazyku německém; jinak však presidium stížnosti nevyhovělo z těchto důvodů: »Dohlédací stížnosti bylo částečně vyhověno a uznáno, jak uvedeno shora ve výroku, poněvadž min. sprav, rozhodnutím z 24. září 1927 uznalo v tomto případě, že podle jaz. zák. není podmínkou pro užívání jazyka menšinového, aby příslušník tohoto jazyka byl současně státním příslušníkem čsl. republiky. St-lka, o níž není pochybnosti, že je příslušníkem jazyka německé menšiny, mohla proto ve věci Cg 1 509/23 krajského soudu v M. činiti podání v jazyce německém (čl. 14, 18, 36 jaz. nař.). Nemohlo však býti vyhověno druhému návrhu dohlédací stížnosti, aby nejvyššímu soudu bylo uloženo, aby dovolací odpověď st-lčinu přijal a ji vyřídil, zejména pokud jde o útraty, v řeči německé. Tento nárok přesahuje meze dohlédací stížnosti a presidium nejvyššího soudu jako úřad dohlédací není oprávněno, aby navrhované rozhodnutí učinilo (§ 4 jur. n., § 96 odst. 1 úst. listiny, čl. 96 odst. 3 jaz. nař.).«
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. sprav, stížnosti stěžujícího si spolku do rozhodnutí presidia nejvyššího soudu v Brně v podstatě z těchto důvodů: »Podle § 7 zák. č. 122/20 mají býti spory o užití jazyka projednány a rozhodnuty jako správní věci odděleně od věci samé. Nemá tudíž spor jazykový podle tohoto ustanovení vlivu na další průběh řízení o věci, tedy zejména je nestaví, ani sám o sobě nepřerušuje. Proto také ustanovilo vl. nař. č. 17/26 v čl. 96 odst. 3., že dohlédací úřad, je-li třeba, nařídí nápravu, která je podle povahy věci ještě možná. Jakmile však věc sama je již skončena, není možná náprava, i když bylo uznáno, že bylo porušeno jazykové právo, neboť ani jaz. zákon sám ani vl. nař. k němu nemohly ustanoviti a neustanovily, že se po příznivém vyřízení jazykového sporu může obnoviti řízení ve věci samé. Min. přiklonilo se náhledu rozhodnutí v odpor vzatého, že st-lčin návrh přesahuje meze dohlédací stížnosti, dotýkaje se již rozhodnutí ve věci samé, které nabylo právní moci.«
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Otázka, zda odmítnutím dovolací odpovědi, která ve sporu vedeném stěžujícím si spolkem s firmou Vítkovické kamenouhelné doly o náhradu škody byla stěžující si stranou podána v jazyku německém, byla porušena jazyková práva strany si stěžující, byla pravoplatně vyřešena rozhodnutím presidia nejvyššího soudu v Brně z 1. října 1927 ve prospěch stěžujícího si spolku. Byloť rozhodnutím tím vysloveno, že spolek ten byl oprávněn činiti v onom sporu podání v jazyce německém a vysloveno, že nejvyšší soud byl povinen přijati odpověď dovolací v jazyku německém. Stěžující si spolek domáhal se ovšem i toho, aby nejvyššímu soudu bylo nařízeno dovolací odpověď přijati a ji vyříditi, zejména pokud jde o útraty. Tento petit byl v pořadí instancí nař. rozhodnutím zamítnut v podstatě s odůvodněním, že věc sama (t. j. spor) byla již ukončena, takže není možná již náprava, třeba jazykový spor dopadl pro stěžující si spolek příznivě. Petit strany dotýká se rozhodnutí ve věci samé a přesahuje tedy meze přípustné dohlédací stížnosti. Stížnost vytýká rozhodnutí nař. nezákonnost, uvádějíc, že dovolací odpověď nejvyšším soudem vůbec posud nebyla vyřízena s hlediska předpisů civ. řádu soud. Po názoru stížnosti vyřídil ji nejvyšší soud jen s hlediska správního, když ji posoudil jen s hlediska jazykového, a byl proto stěžující si spolek oprávněn dozorčí stížností domáhati se toho, aby nejvyššímu soudu bylo nařízeno, vyříditi ji i s hlediska civ. řádu soud. Vycházejíc z toho hlediska, dovozuje pak stížnost, že mylný je názor vyslovený v nař. rozhodnutí, že náprava není již možná. Naopak je po názoru stížnosti náprava možná, poněvadž nejvyšší soud nerozhodl o dovolací odpovědi dosud vůbec jako úřad soudní, nýbrž jen s hlediska správního, takže nešlo by o změnu soudního výroku judikátního, kterého posud vůbec nebylo a jehož se stěžující si spolek právě domáhá. — Nss neshledal námitky stížnosti důvodnými.
Celá stížnost a její námitky zbudovány jsou na myšlence, že výrok nejvyššího soudu, obsažený v rozsudku z 12. července 1927 není soudním judikátem, nýbrž jen rozhodnutím správním. Avšak v tom se právě stížnost mýlí. Nejvyšší soud, rozhoduje o dovolání strany, má a musí i zkoumati, zda dovolací odpověď podaná odpůrcem hodí se k tomu, aby byla předmětem meritorních jeho úvah. Musí tedy nejprve zkoumati odpověď tu po stránce formální, zejména, byla-li podána včas a zda je formálně bezvadnou. Dojde-li k názoru, že jejímu věcnému projednání stojí v cestě některá formelní vada, odmítne ji, t. j. věcně k ní nehledí. I tato činnost jest výkonem moci soudcovské a výrok o odmítnutí odvolací odpovědi je aktem judikatury. Nikdo nebude snad vážně pochybovati o tom, že jde o akt soudní judikatury, odmítne-li nejvyšší soud dovolací odpověď proto, poněvadž nevyhovuje předpisům § 507 odst. 3 civ. ř. s. Jaz. zákonem, který ustanovil v § 1, že jazyk čsl. jest státním oficielním jazykem republiky a jest tedy zejména jazykem, v němž s výhradou toho, co ustanovuje se v §§ 2 a 5, a s výjimkou toho, co bude podle § 6 ustanoveno pro Podk. Rus, děje se úřadování všech soudů ....., stanovena ovšem další podmínka, na níž je závislá otázka, lze-li nějaké podání strany u soudu učiněné učiniti předmětem věcných úvah. Neboť § 1 jaz. zák., mluvě o úřadování soudů, úřadů atd., má na zřeteli i jazyk, v němž se smějí na soudy a úřady obraceti strany (srv. Boh. A 3144/24, 4907/25). Ovšem stanoví § 1 jaz. zák., že spory o užití jazyka při soudech, úřadech .... vyřizují příslušné orgány státní správy odděleně od věci, ve které vzešly. Z toho plyne, že soudy, uvažujíce o tom, zda podání strany, učiněné v jiném jazyku než státním, může a má býti předmětem jejich věcné úvahy, řeší jen jako otázku prejudicielní (předchozí), když k vlastnímu jejímu řešení povolány jsou orgány správy státní. Na podkladě vyřešení této předchozí otázky pak rozhodnou, může-li podání strany býti předmětem meritorních úvah, věcného rozhodování, či, třeba-li je, jako nezpůsobilé býti podnětem k meritorním úvahám, odmítnouti. Avšak výrok o odmítnutí podání, jež nevyhovuje s hlediska jazykových předpisů, je a zůstává judikátním výrokem soudním, jehož důvodem je pro stranu nepříznivé rozřešení prejudicielní otázky jejího práva. V tomto stadiu nejde ještě o řešení jaz. sporu, který v té době ještě vůbec nevznikl. Předmětem rozhodování soudního je tu právě jen otázka, má-li podání strany býti vyřízeno v meritu, či má-li bytí odmítnuto.
Aplikuje tyto úvahy na daný případ, dospěl nss k tomuto závěru: Výrok, obsažený v rozsudku nejvyššího soudu z 12. července 1927, že dovolací odpověď se odmítá, je judikátním výrokem, jímž nejvyšší soud u výkonu své moci soudcovské ve smyslu civ. soud. řádu o odpovědi té rozhodl, uznav ji proto, že po stránce jazykové nevyhovuje zákonným předpisům, za nezpůsobilou, aby k ní věcně bylo přihlíženo. Rozhodnutí to je tedy aktem judikatury soudní a vyřídilo odpověď tu s hlediska civ. řádu soud., odmítnuvši ji jako nezpůsobilou býti předmětem věcných úvah nejvyššího soudu. Proto nemohl nss shledati důvodným stanovisko zastávané stížností, že o odvolací odpovědi bylo rozhodnuto jen s hlediska správního, nikoli s hlediska civ. řádu soud.
I další svrchu již uvedené vývody stížnosti vybudovány jsou na názoru, že nejvyšší soud o dovolací odpovědi st-lově rozhodl jen s hlediska správního. Jen z toho, že po názoru stížnosti dovolací odpověď s hlediska procesního posud vyřízena nebyla, dovozuje stížnost, že oprávněna byla žádost, aby nejvyššímu soudu bylo nařízeno dovolací odpověď věcně s hlediska procesního vyříditi a jen s toho hlediska brojí proti názoru v nař. rozhodnutí vyslovenému, že náprava není možná.
Ale dovodil-li nss svrchu, že je mylná premisa stížnosti, že o dovolací odpovědi stěžujícího si spolku nebylo s hlediska procesního rozhodnuto a že tato nebyla s hlediska toho vyřízena, padají tím i svrchu uvedené námitky stížnosti jedině o tuto mylnou premisu opřené.
Vycházeje z těchto úvah, shledal nss námitky stížnosti nedůvodnými.

Citace:

č. 9075. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 451-454.