Č. 9225.

Zaměstnanci veřejní. — Řízení před nss-em: I. * Kancelářský oficiant nestane se pomocným kancelářským úředníkem ve veřejnoprávním poměru podle § 88 vl. nař. č. 113/26 ipso iure splněním podmínek tak uvedených, nýbrž teprve výrokem příslušného úřadu, který splnění těchto podmínek deklaruje. — II. * Výrok služebního úřadu, jímž se vyslovuje, že kancelářský oficiant se nestal pomocným kancelářským úředníkem ve veřejnoprávním poměru podle § 68 vl. nař. č. 113/26, je rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss. — III. * »Uspokojivou« desetiletou službou ve smyslu § 88 vl. nař. č. 113/26 o státních zaměstnancích v pomocné službě kancelářské, jest jen taková služba, jejíž každá část může býti uznána uspokojivou.
(Nález ze dne 27. dubna 1931 č. 3356.)
Prejudikatura ad I.: Boh. A 8775/30.
Věc: František J. v B. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (odb. r. Dr. Jan Řípa) o výpověď ze služebního poměru a o povahu služebního poměru.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: St-l byl výnosem žal. úřadu z 29. března 1920 ustanoven kancelářským pomocníkem ve smyslu min. nař. č. 21/1914 ř. z. u zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně; službu tu nastoupil dne 1. května 1920. Výnosem žal. úřadu z 28. května 1923 byl ustanoven u téhož úřadu kancelářským oficiantem v I. třídě služebního stáří s požitky od 1. června 1923. Výměrem žal. úřadu z 18. června 1923 bylo mu ke dni 28. května 1923 započteno podle vl. nař. č. 165/22 úhrnem 7 roků 10 měsíců a to 3 roky 9 měsíců 27 dnů státní služby nepragmatikální a 4 roky 3 dny služby vojenské, a byly st-li poukázány od 1. června 1923 požitky III. třídy služ. stáří kanc. oficiantů s tím, že postoupí do vyšší třídy služ. stáří dnem 28. července 1924.
Dekretem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Brně z 22. července 1926 byl st-l převeden do nových platů podle vl. nař. č. 113/26 a zařaděn ke dni 1. ledna 1926 do 3. stupně II. platové stupnice oficiantské. Dalším dekretem téhož úřadu z 2. června 1927 byl mu od 1. července 1927 poukázán plat podle 4. stupně II. plat. stupnice. Dekret tento byl však st-li opět odebrán a zvýšení služného odloženo až do provedení kvalifikace. Žádosti jeho o zvýšení služného nevyhověl žal. úřad výnosem z 19. července 1927 vzhledem k ustanovení bodu 1 odst. 2 § 28 vl. nař. č. 113/26. Ježto kvalifikace st-lova za roky 1926 a 1927 vyzněia na »dobrou«, bylo mu výměrem zem. úřadu pro péči o vál. poškozence v Brně z 11. května 1928 povoleno dodatečně zvýšení služného od 1. července 1927 na 4. stupeň II. plat. stupnice.
Na to byla st-li výnosem žal. úřadu z 27. června 1928 dána ke dni 1. července 1928 tříměsíční výpověď podle § 43 vl. nař. č. 113/26 s tím, že jeho služ. poměr končí dnem 30. září 1928. Proti tomu podal st-l stížnost k žal. úřadu ze 4. července 1928, v níž uplatňoval, že vykazuje pro postup do vyšších platů dne 1. července 1928 plných 13 let a do pense 14 let, takže se stal kane. oficiantem ve veřejnoprávním poměru a nemůže býti vypověděn.
Žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl stížnosti z těchto důvodů: »Změna služebního poměru kanc. oficianta ve služební poměr veřejnoprávní nastává podle § 88 vl. nař. č. 113/26 po uspokojivé nepřerušené desítileté službě započítatelné ve vlastnosti kane. oficianta. Předpoklad ten byl by u Vás splněn dne 28. července 1928, kdyby byla bývala celá Vaše služba ve vlastnosti kane. oficianta ztrávená, uspokojivou. Službu tu však nelze uznati za uspokojivou v létech 1924 a 1925, kdy jedině z ohledu na Vaše rodinné poměry nebyl Váš služební poměr výpovědí zrušen, ač jste byl navržen k restrikci podle zák. č. 286/24. V důsledku toho nelze uvedená léta 1924 a 1925 počítati do desetileté služby § 88 vl. nař. č. 113/26 předepsané, i nenastává tudíž změna služ. poměru v cit. vl. nař. uvedená, dnem 28. července 1928, nýbrž nastala by teprve dne 28. července 1930 v případě, že by Vaše kvalifikace za další léta 1928, 1929 a dobu od 1. ledna do 28. července 1930 byla uznána za uspokojivou. V důsledku toho zůstává výpověď daná Vám dekretem 27. června 1928 v platnosti.«
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost, o níž nss uvážil toto:
Žal. úřad v odv. spise namítá především, že stížnost je nepřípustná, poněvadž jde o poměr soukromoprávní. — Je ovšem pravda, že služební poměr kane. oficiantů je poměrem soukromoprávním a že proto také výrok žal. úřadu, kterým byla st-li dána výpověď, je pouhým prohlášením soukromoprávní strany smluvní, které nemůže býti nss-em přezkoumáno. Leč předmětem nař. výnosu není výpověď st-le ze soukromoprávního služebního poměru; naopak rozhodl žal. úřad nař. výnosem (záporně) o nároku vzneseném st-lem podáním z 4. července 1928, že se totiž splněním podmínek § 88 vl. nař. č. 113/26 stal pomocným kancelářským úředníkem ve veřejnoprávním poměru. Že nař. rozhodnutí má tento obsah, je patrno z jeho znění; výnos se totiž v prvé části zabývá výslovně otázkou, zda byly splněny podmínky § 88 vl. nař. č. 113/26, a dospěv k výsledku negativnímu pak praví, že v důsledku toho zůstává v platnosti výpověď, daná st-li dekretem z 27. června 1928. K výroku, zda byly dány podmínky § 88 cit. vl. nař. a zda se stal st-l pomocným kancelářským úředníkem ve veřejnoprávním poměru, jest však žal. úřad nesporně příslušným.
Již v této souvislosti nutno poukázati na to, že není správným názor stížnosti, jakoby se kane. oficiant pouhým splněním podmínek uvedených v § 88 vl. nař. č. 113/26 stal ipso facto pomocným kane. úředníkem ve veřejnoprávním poměru; naopak jde ze znění § 88, že vyžaduje se tu zvláštního výroku příslušného úřadu, který deklaruje splnění podmínek v § 88 uvedených (srov. Boh. A 8775/30).
Za vylíčeného stavu věci nutno ovšem nař. výnos pokládati za autoritativní výrok úřadu správního o otázce, zda se st-l stal pomocným kane. úředníkem ve veřejnoprávním poměru; je tedy nař. výnos rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss, proti němuž je stížnost k nss-u přípustná.
Ve věci samé vycházel nss z těchto úvah:
Podle § 88 vl. nař. č. 113/26 stávají se kane. oficianti resp. vrchní kane. oficianti, kteří nebyli podle § 7 odst. 7 plat. zák. ustanoveni kanc. úředníky, po uspokojivé nepřerušené l0leté službě započítatelné ve vlastnosti oficianta pomocnými kanc. úředníky ve veřejnoprávním poměru.
Jak plyne z nař. rozhodnutí, odepřel žal. úřad st-li charakter pomocného kane. úředníka ve veřejnoprávním poměru jedině z toho důvodu, že celá služba jeho ztrávená ve vlastnosti kane. oficianta nebyla uspokojivou, ježto v letech 1924 a 1925 službu tu nelze uznati za uspokojivou. Předmětem sporu před nss-em může býti tedy jen 1. otázka, zda předpis § 88 vl. nař. č. 113/26 vyžaduje, aby celá desetiletá služba tam blíže označená byla uspokojivou, a při kladné odpovědi 2. zda v konkrétním případě služba st-lova v letech 1924 a 1925 byla uspokojivou. Jinými otázkami nemůže se nss vzhledem k předpisu § 5 zák. o ss zabývati, a nemůže proto býti předmětem jeho úvah ani námitka žal. úřadu, obsažená v jeho odvodním spise, že při provádění § 88 cit. vlád. nař. by měla v úvahu přicházeti toliko doba ve vlastnosti kane. oficianta skutečně ztrávená a nikoliv i doba pro platový postup započítatelná nebo započtená. O tento důvod nař. rozhodnutí opřeno nebylo a nemůže se jím proto nss vůbec zabývati.
Stížnost namítá, že při zkoumání, zda desetiletá služba jest uspokojivou či nikoliv, nelze postupovati tím způsobem, že se jednotlivé roky posuzují zvláště a že se ony roky, v nichž snad úředník vykazoval službu méně uspokojivou, prostě odečtou, nýbrž že nutno přihlédnouti k průměru celé desetileté služby a zkoumati, zda období neuspokojivá nejsou vyvážena více než třeba ostatními obdobími uspokojivými. — Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Cit. předpis stanoví jako jeden z předpokladů pro uznání charakteru pomocného kane. úředníka ve veřejnoprávním poměru požadavek desetileté uspokojivé služby. Musí tedy desetiletá služba býti uspokojivou, a uspokojivou jest jedině tenkráte, jestliže každá část její může býti uznána uspokojivou. Není-li uspokojivou jedna její komponenta, pak nelze ani celkovou službu uznati uspokojivou. Pro zjišťování nějakého průměru uspokojivosti služební doby není v cit. nař. nižádné opory a nemůže se také stížnost v tomto směru dovolávati s úspěchem § 80 služ. pragmatiky z r. 1914, ježto předpis tento upravuje zcela jiné služ. poměry se skutkovou podstatou zcela odlišnou.
Zbývá tedy ještě otázka, zda st-lova služba v letech 1924 a 1925 byla uspokojivou. Ani zákon platový v § 210 odst. 2 ani vl. nař. č. 113/26 v § 88 ani jinde nestanoví definici, kterou službu pokládá za uspokojivou; zejména neshoduje se výraz tento s výrazy, které zavádí § 15 vl. nař. č. 113/26 pro posudky kvalifikační. Sluší tedy pojem »uspokojivosti« služby vykládati ve vlastním slova toho smyslu a jest tedy uspokojivou službou rozuměti službu, která byla konána ke spokojenosti úřadu. Zda pak určitá služba byla uspokojivou, není již otázkou právní, nýbrž jest qaestio facti, tedy otázkou skutkovou. Z toho plyne jednak, že nss nemůže vzhledem k předpisu § 6 zák. o ss otázku tu zkoumati ve věci samé, nýbrž toliko s hledisek formální správnosti, vytčených v § 6 odst. 2 zák. o ss, jednak že úsudek úřadu o tom, zda určitá služba jest uspokojivou, musí míti dostatečný podklad ve spisech správních a musí zejména býti opřen o skutečnosti bezvadným způsobem zjištěné. K bezvadnému zjištění skutečností, z nichž úřad svůj úsudek o uspokojivosti služby svého zaměstnance čerpá, náleží pak podle všeobecných zásad, řízení správní ovládajících, i požadavek, aby straně, jíž se věc týká, skutečnosti ty byly sděleny, aby k nim mohla zaujmouti své stanovisko.
Zásadám těmto žal. úřad v daném případě neučinil zadost, ježto se v nař. rozhodnutí spokojil prostým tvrzením, že »služba st-lova v létech 1924 a 1925 nebyla uspokojivá, kdy jedině z ohledů na rodinné poměry st-lovy nebyl služební poměr jeho výpovědí zrušen, ač byl navržen k restrikci podle zák. č. 286/24« — aniž však uvedl ony skutečnosti a průvody, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že služba st-lova v létech 1924 a 1925 nebyla uspokojivá.
Nedostatek ten nemůže odstraniti poukaz nař. rozhodnutí na restrikční zákon č. 286/24 a k tomu, že již v létech 1924 a 1925 bylo zamýšleno služební poměr st-lův výpovědí zrušiti. Nehledě k tomu, že zákon restrikční č. 286/24 nabyl účinnosti až 1. lednem 1925 a v roce 1924 vůbec neplatil, neopravňuje pouhá okolnost, že určitý zaměstnanec byl navržen k restrikci, ex lege k závěru, že se tak stalo z důvodů neuspokojivé služby, kdyžtě pro výběr osob, jež by bylo restringovati, podle směrnic § 14 zák. č. 286/24 přicházely v úvahu mimo ohledy služební i poměry zdravotní, rodinné, hospodářské, zaopatření atd.; ostatně st-li okolnost, že byl k restrikci navržen, jakož i důvody pro tento návrh, v řízení správním a ani v nař. rozhodnutí sděleny nebyly. Mimo to usnesla se restrikční komise při žal. úřadě v sezení dne 27. května 1925 odbývaném jednomyslně na tom, aby st-l nebyl restringován, kteréž usnesení bylo také respektováno a st-l skutečně restringován nebyl. Pokud pak se týče zamýšlené výpovědi, tu úmysl takový a skutkové podklady pro toto zamýšlené opatření v řízení správním st-li podle správních spisů taktéž nikdy sděleny nebyly a skutkové premisy pro výpověď kdysi zamýšlenou mu nebyly oznámeny ani v nař. rozhodnutí.
Tím vším však byla nejen st-li ztížena podstatně obrana proti nař. rozhodnutí, nýbrž bylo i nss-u znemožněno, aby spornou věc mohl přezkoumati. Nezbývalo proto, než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss pro vady řízení.

Citace:

č. 9225. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 776-779.