Č. 9257.

Cesty. — Železnice (Slovensko): * Pouhá skutečnost, že veřejnou příjezdní silnici železniční na Slov. udržovaly po 50 let státní dráhy, nezakládá sama o sobě pro ně právní závazek, udržovati silnici tu trvale.
(Nález ze dne 11. května 1931 č. 9422/30.)
Věc: Československý železniční erár proti župnímu úřadu ve Zvolenu o udržování příjezdní cesty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje dílem pro vady řízení, dílem pro nezákonnost.
Důvody: Ke stanici L. na trati státní dráhy Lučenec—Vrútky vede od župní silnice Lučenec—Zvolen v délce asi 350 m územím obcí L. a D. příjezdní silnice, jež byla zřízena při stavbě uvedené trati v létech 1870—1872 a jest majetkem dráhy. Na této příjezdní silnici jsou dva dřevěné mosty a to v obvodu obce L. přes mlýnský náhon a v katastru obce D. přes potok K. Když v roce 1925 nastala potřeba opravy těchto mostů, ježto byly porouchány, vyslovil župní úřad ve Zvolenu na základě § 30 zák. čl. I:1890 rozhodnutím z 11. listopadu 1927, že příjezdní cestu ke stanici L. a mosty na ní jsou povinny udržovati státní železnice.
O stížnosti čsl. železničního eráru, vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost a řízení vadnost, uvážil nss takto:
V řízení adm. stěžující si strana tvrdila, že udržovati příjezdní silnici ke stanici L. náleží obcím L. a D., každé v jejím katastru a na doklad tohoto svého tvrzení předložila výpis z ústřední železniční knihy pozemkové, podle něhož jmenované obce mají právo služebnosti užívání oné cesty s povinností ji udržovati. Žal. župní úřad nepřiznal tomuto knihovnímu výpisu průkazní moci a to proto, že v něm není uvedeno rozhodnutí kompetentní adm. vrchnosti, kterým by povinnost ta byla stanovena. Po názoru župního úřadu stal se příslušný zápis v železniční knize pravděpodobně »jednostranným způsobem ředitelstvím uher. státních drah«, čemuž nasvědčuje fakt, že příjezdní silnici od jejího zřízení před 50 léty nepřetržitě udržovaly státní železnice a obce k tomu nikdy ničím nepřispívaly.
Nss nemohl uznati, že by okolnosti uváděné žal. úřadem opravňovaly k závěru, že stěžující stranou tvrzený udržovací závazek obcí nebyl řádně založen, a že proto po právu nepozůstává.
Ústřední pozemková kniha železniční na Slov. spočívala až do vydání zák. č. 132/30 na zák. článku I:1868, pozměněném a doplněném zák. článkem LXI:1881. V § 28 prve uvedeného zák. článku bylo stanoveno, že ohledně založení a vedení knihy železniční platí, pokud zákon ten nestanoví odchylek, předpisy o pozemkových knihách vůbec, t. j. v Uhrách tehdy platná nař. min. sprav. z 18. dubna 1853 č. 65 ř. z. a z 15. prosince 1855 č. 222 ř. z. Podle těchto předpisů mohly býti knihovní zápisy provedeny jen k žádosti stran neb úřadů toliko s povolením knihovního úřadu na základě originálních listin, soukromých neb veřejných, které co do zevní formy i obsahu vyhovovaly předepsaným náležitostem a jež zůstaly uloženy ve sbírce listin u knihovního úřadu (§ 60, §§ 67 a násl. a § 169 min. nař. č. 222/1855).
Již z této positivní zákonné úpravy institutu pozemkové knihy železniční na Slov. se podává neodůvodněnost předpokladu, ze kterého žal. úřad vychází, že totiž zápis služebnosti užívání příjezdní silnice, o niž jde, ve prospěch obcí L. a D. s povinností těchto obcí silnici tu udržovati se stal v železniční knize »jednostranným způsobem ředitelstvím uh. státních drah«, neboť podle cit. předpisů mohla dráha — jako kterákoli jiná strana — o zápis ten pouze žádati, skutečné jeho provedení musil však povoliti knihovní úřad. Že pro onen mylný předpoklad nesvědčí, jak dále míní župní úřad, ani fakt, že příjezdní silnici od jejího zřízení udržovala dráha sama, plyne z toho, že tato později nastalá skutečnost pro vznik tvrzeného udržovacího závazku obcí je právně nerozhodna.
Rovněž z pouhé okolnosti, že v předloženém knihovním výpisu se neuvádí rozhodnutí adm. vrchnosti, na němž sporná povinnost obcí L. a D. spočívá, nelze s bezpečností usuzovati na neexistenci závazku toho, když, jak nahoře řečeno, příslušný zápis v železniční knize mohl se státi jen na podkladě listinném nehledě ani k tomu, že závazek ten nemusí spočívati právě na rozhodnutí úřadu administrativního, nýbrž mohl vzejíti také ze vzájemného ujednání mezi dráhou a dotčenými obcemi, čemuž — aspoň pokud jde o obec L. — nasvědčuje ve správních spisech založený protokol o předání resp. převzetí příjezdní silnice z 2. září 1872, který dráha kromě výpisu ze železniční knihy předložila.
Za tohoto stavu věci neměl župní úřad průvodnost výpisu ze železniční knihy, stěžující si stranou produkovaného, pro jeho neúplnost, ať domnělou či skutečnou, prostě odmítnouti, nýbrž bylo jeho povinností, aby o tvrzeném udržovacím závazku obcí provedl další vhodné šetření, zejména aby si vyžádal, ať prostřednictvím dráhy anebo cestou úřední doplnění knihovního výpisu, po případě opis listiny, na základě které se příslušný zápis v železniční knize stal (§ 171 cit. min. nař. č. 222/1855). Neučinil-li tak žal. úřad, neměl pro svůj úsudek o neexistenci udržovací povinnosti obcí, stěžující si stranou tvrzené, dostatečného podkladu, neboť okolnosti, o které úsudek ten opřel, nejsou — jak svrchu bylo ukázáno — s to, aby jej ospravedlnily. Nedostatek ten, dotýkaje se jádra sporu, zakládá podstatnou vadu řízení.
Žal. úřad však — nehledě k neuznanému jím závazku obcí — opřel svůj výrok o povinnosti státních drah k udržování předmětné příjezdní silnice o zjištění, že ji od jejího zřízení před 50 lety nepřetržitě udržovala dráha, takže již tento padesátiletý skutečný stav stačí, aby dráha byla uznána povinnou udržovati ji i nadále. Leč tu úřad přehlíží, že péče o veřejné silnice — a o takovou silnici zde nepochybně jde — jest záležitostí práva veřejného, kde neplatí soukromoprávní instituty promlčení a vydržení, a že tudíž právní závazek k udržování nějaké veřejné silnice, jakožto povinnost veřejnoprávní nemůže býti založen pouhým — sebe déle trvajícím — stavem skutečným, který, není-li výslovného ustanovení opačného, v oboru veř. práva účinků pravotvorných vůbec nemá, nýbrž že závazek takový může spočívati jedině na nařízení zákona, na pravoplatném rozhodnutí nebo na dohodě, příslušnými předpisy za přípustnou uznávané.
Uložil-li tedy župní úřad ve Zvolenu povinnost udržovati příjezdní cestu ke stanici L. a mosty na ní státním železnicím pouze proto, že tak tyto fakticky dosud činily, nemá výrok ten v zákoně opory, a slušelo jej zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9257. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 845-847.