Č. 9285.


Učitelstvo. Může správce obecné školy bydleti v jiné obci mimo sídlo školy?
(Nález ze dne 26. května 1931 č. 6539/29.)
Věc: Arnošt Sch. v Č. proti ministerstvu školství a národní osvěty o bydlení mimo služební působiště.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 18. března 1928 oznámil st-1, zatímní správce školy v Č., ošv-u v T. na základě § 35 odst. 1 služební pragmatiky učitelské, že jeho trvalé bydliště jest T. a že tím netrpí jeho služební výkon, neboť má k disposici kryté auto, motocykl, autobus trati T.-Ž., jehož zastávka jest vzdálena 7 minut od školy, a železnici, jejíž nádraží St. jest vzdáleno 7 minut, resp. nádraží K. 20 minut od školy; silniční vzdálenost jeho trvalého bydliště v T. od sídla školy v Č. činí 7 km a při jízdě silostrojem, jehož pravidelně užívá, vyžaduje doby 10 až 12 minut.
Ošv v T. vyřídil podání výměrem ze 3. dubna 1928 takto: Podle předpisu § 17 zák. č. 104/26 uvádějí se zásadně v platnost ustanovení služební pragmatiky učitelské (zák. č. 319/1917 ř. z.) pro učitelstvo obecných a měšťanských škol. Vzhledem k zvláštnímu služebnímu poměru podatele jakožto správce školy jest v zájmu výchovy a vyučování, aby bydlil ve svém působišti, i nařizuje mu ošv ve smyslu § 35 zák. č. 319/1917 ř. zák. s použitím 4. odstavce tohoto §, aby bezpodmínečně bydlil v místě svého působiště, t. j. v Č. Příkaz tento se opírá o výše zmíněné ustanovení zákonité, jakož i o výnos zšr-y z 28. března 1928.
Odvolání, kteréž vznesl st-1 z tohoto výroku, zamítla zšr mor. výnosem z 20. dubna 1928 z důvodu, že služební pragmatika učitelská v § 35 spolu s §em 42 stanoví povinnost učitele, bydliti v místě svého působiště, a není důvodů pro stanovení výjimky, a to tím méně, ježto jest odvolatel zatímním správcem školy v Č. a podle zprávy ošv-u v T. má tam k disposici přiměřený byt a v obci mimo to jest také možnost řádného stravování.
V odvolání st-l namítal mezi jiným, že prvý odstavec § 35 služ. pragmatiky nepřikazuje bydlení v místě působiště, pokud učitel řádně vykonává své služební povinnosti. To st-l činil, což jest zřejmo z jeho velmi dobré kvalifikace a z výsledku inspekce ze 7. března 1928, podle níž jest škola v pořádku a výsledky ve výchově a vyučování jsou také dobré. Čtvrtý odstavec § 35 nemá vůbec na mysli bydlení v určitém místě, dává jen úřadu možnost, omeziti právo zaměstnance, vzdáliti se z místa působiště, a to jen za určitých podmínek, kteréž úřad nevyslovil. Paragraf 42 podle svého obsahu nejedná o bydlení učitelstva. Bydlením v T. u rodičů, 7 km od školy, a dojížděním do školy vyhověl st-l jednak potřebě školy, jednak i potřebě svého od matky opuštěného dítka, jež měl v T. a tam za ním po vykonaných všech svých povinnostech školních dojížděl.
Min. škol. zamítlo odvolání z důvodů rozhodnutí jím napadeného nař. výnosem.
Rozhoduje o stížnosti, vycházel nss z těchto úvah:
Druhá stolice opřela napadený výrok jedině o důvody vlastní, nerecipujíc odůvodnění, vyslovené stolicí prvou. Tím vyhnula se nutnosti reagovati na st-lovo odvolání, jež brojilo proti výroku prvé stolice, zejména po stránce odůvodnění příkazu zvláštním postavením st-le v učitelském povolání a plynoucí prý z něho výjimečnou nutností, aby bydlil stále v místě svého působiště. Žal. třetí instance pak recipovala jen odůvodnění druhé stolice. Žal. úřad takto tedy opřel svůj výrok jedině o to, že stěžující si správce obecné školy jest podle předpisu §§ 35 a 42 služ. pragmatiky učitelské z 28. července 1917 č. 319 ř. z. povinen bydliti v místě svého působiště, a to zejména vzhledem k tomu, že není důvodů pro výjimku z uvedené zásadní povinnosti, zejména když st-l jakožto správce školy má k disposici byt a má st-l též možnost stravovati se ve svém působišti.
Vydávaje nař. rozhodnutí z 23. října 1928, opřel žal. úřad svůj výrok o předpisy služební pragmatiky státních učitelů z 28. července 1917 č. 319 ř. z., dovolávané §em 17 učit. zák. č. 104/26 i pro poměry učitelů veřejných škol národních; učinil tak, ačkoli vl. nař. ze 14. září 1928 č. 162 Sb., obsahující vlastní služební pragmatiku učitelů veř. škol národních, platilo zpětně již ode dne 1. ledna 1926, jak zřejmo z článku III. této služ. pragmatiky. Avšak předpisy §§ 35 a 42 služ. pragmatiky státních učitelů v podstatě zcela se kryjí s předpisy pragmatiky učitelů škol národních, týkajících se těchže poměrů a obsažených v §§ 32 a 37; neshledal tedy nss příčiny, aby se blíže zabýval otázkou, zda žal. úřad právem se opřel o cit. ustanovení služ. pragmatiky z r. 1917 a nikoli o ustanovení služ. pragmatiky z r. 1928.
Pokud jde o ustanovení § 35 zák. č. 319/1917, jedině prvý jeho odstavec obsahuje přímý předpis o předmětu věci zde sporné, že učitel totiž jest zavázán, zvoliti své stálé bydliště tak, aby mohl přesně dostáti všem služebním povinnostem. Naproti tomu ani z dalších odstavců § 35 ani z § 42 vůbec nelze nic vyčisti, v čemž by mohlo býti spatřováno nějaké povšechné zákonné omezení učitele co do volby jeho domicilu. Především druhý odstavec § 35 má na zřeteli případ, že pobývá učitel přechodně mimo své stálé bydliště, jsa dovoleně nepřítomen ve službě, třetí odstavec pak, pokud jde o aktivního učitele, případ, že někdo, jsa na dovolené, rovněž jest přechodně mimo svůj domicil. Čtvrtý odstavec § 35 mluví sice o možných individuálních obmezeních učitele v tom, aby se i mimo vyučovací hodiny vzdaloval ze svého služebního místa; taková individuální omezení by ovšem mohla míti i za následek, že učitel by musil ve svém stanovišti bydliti, avšak musila by býti předepsána pro určitý případ nebo pro určité případy, jak řečeno v služební pragmatice, zvláštním nařízením služebního úřadu, a to »s ohledem na zvláštní služební poměry«; o takový případ tu nejde, neboť žalovaný úřad, resp. zšr ve svém rozhodnutí nepraví, že by bylo takové nařízení vydáno, zejména nedovolává se po té stránce výměru ošv-u ze 3. dubna 1928. Pokud pak jde o § 42, obsahuje již podle nadpisu části, v níž jest umístěn, toliko ustanovení o »prázdninách a dovolenécc, netýká se tedy již proto trvalého bydliště (domicilu) učitelova; ale ani z vlastního obsahu § 42 nelze dospěti k závěru, že by tu bylo obsaženo nějaké obmezení učitele ve volbě jeho domicilu, zejména že by musil, ať jest učitelem či správcem školy, bydliti ve svém služebním místě, nýbrž § 42 upravuje jen případy vzdálení učitelova ze služby po dobu školních prázdnin, kteréž jsou za určitých modalit jeho dovolenou, tedy případy, že jest touto jeho dovolenou vyloučeno konání služby vůbec, a třetí odstavec tohoto § ve příčině ředitelů, resp. správců škol jen onu dovolenou vylučuje, káží-li zvláštní ohledy, aby byl i v prázdninách pohotově k službě, pak ovšem ve svém místě služebním; tím však není vyslovena povinnost ředitele, resp. správce školy, aby vůbec a vždy měl svůj domicil právě v místě služby.
Lze tudíž otázku spornou, jak byla svrchu vytčena, posuzovati toliko podle prvního odstavce cit. § 35, který jedině obsahuje ustanovení jí se týkající. Tu pak jest zřejmo z jasné jeho textace, že učitel jest toliko povinen, voliti svůj domicil tak, aby mohl přesně plniti všechny své služební povinnosti, že se však v rámci tohoto předpisu ponechává volba bydliště zaměstnanci samému, takže pak není ani povšechné povinnosti, aby právě bydlil v témž místě, kdež jest jeho škola. Když však není vysloveno, že by učitel zásadně musil bydliti v místě svého působiště, nelze na něm po zákonu ještě požadovati, aby ospravedlňoval svou — zásadně volnou — volbu bydliště sám nějakou výjimkou, kteráž by snad dokazovala jeho zájem na tom, aby nemusil bydliti právě ve svém služebním stanovišti. Nelze také z předpisu prvého odstavce § 35 vyčísti, že by okolnost, že příslušný učitel jest ve služebním postavení správce školy, sama o sobě byla již zákonným důvodem, aby bydlil tam, kde jest škola, a to důvodem takovým, jenž vylučuje připuštění nějaké výjimky z domnělé zásady bydlení v místě působnosti. Jedině jest třeba, aby zvolený domicil mu individuálně umožňoval, dostáti všem služebním povinnostem.
Z uvedeného plyne, že jest stížnost důvodnou, pokud namítá, že úřad svůj výrok neprávem opřel o předpis § 42 služ. prag. stát. učitelů, neboť v tomto předpisu není obsaženo nic, co by se týkalo sporné otázky. Také třeba stížnosti dáti za pravdu, pokud vytýká, že úřad vycházel proti § 35 z názoru, jakoby zásadně byla stanovena povinnost učitele, bydliti v místě působnosti, a že úřad požadoval pro eventuální úchylku od této zásadní povinnosti nějakých výjimečných okolností — jichž existenci pak popřel — a že posléze soudil, že pro správce školy nelze povolovati výjimečné bydlení mimo služební působiště.
Stanovisko, jež úřad v napadeném výroku zaujal, jest tudíž v rozporu se zákonem, neboť bydlení st-lovo, jak rovněž právem stížnost namítá, mimo služební působiště bylo by v základě svrchu uvedených vývodů nepřípustno jen, kdyby bylo tím stěžovateli konkrétně znemožněno, dostáti všem služebním povinnostem, anebo kdyby povinnost bydleti v sídle školy plynula ze zvláštního příkazu, uděleného učiteli podle ustanovení 4. odstavce § 35; to však úřad netvrdí, resp. příkazu takového se nedovolává.
Citace:
č. 9285. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 910-913.