Č. 9056.

Jazykové právo. — Matriky. — Církevní věci: O povaze náboženských společností jakožto veřejnoprávních korporací ve smyslu jaz. zákona a o jazyku zápisů do církevních matrik — věty jako při Boh. A 9055/31.
(Nález ze dne 10. února 1931 č. 18176/30.)
Prejudikatura: jako při Boh. A 9055/31.
Věc: Evangelický farní úřad a presbyterstvo evangelické obce a. v. ve V. (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu vnitra (vrch. kom. Dr. Václ. Chalupný) o zápis do matriky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zsp v Praze nařídila výnosem z 27. září 1926, aby v matrice sňatků evangelického farního úřadu ve V. při zápisu sňatku Karla a Lydie Š., oddaných dne 13. března 1920 ve V., doslovně bylo poznamenáno toto: »Krajský soud v Táboře prohlásil pravoplatným usnesením z 24. srpna 1926 toto manželství, jež soudně od stolu a lože bylo rozvedeno, dle zák. č. 320/19 pro nepřekonatelný odpor za rozloučené. Das Kreisgericht in Tábor hat mít dem Beschlusse vom 24. August 1926 diese Ehe, welche von Tisch und Bett gerichtlich geschieden wurde, nach dem Gesetze Nr. 320/19 wegen unuberwindlicher Abneigung fiir getrennt erklart.«
Evang. farní úřad ve V. podáním ze 13. října 1926 prohlásil, že jest ochoten provésti onen zápis v jazyce německém, že však odmítá zápisy v jakémkoliv jiném jazyce, poněvadž evang. matriky nejsou knihami státními, nýbrž církevními, a § 3 základních ustanovení církve a § 1 círk. ústavy (vyhláška min. škol. ze dne 7. srpna 1924 č. 87457) výslovně ustanovují jazyk německý jako jediný jazyk úřední. Když pak osp ve V. poukázala farní úřad na čl. 56 odst. 2 jaz. nař. a dotázala se, zda farní úřad na svém odporu setrvává, žádal farní úřad, aby jeho podání, na kterém setrvává, bylo předloženo dále jako stížnost.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra stížnosti evang. farního úřadu ve V. ohledně zápisu poznámky rozluky manželství Karla a Lydie Š., jelikož nař. příkaz, aby farní úřad zapsal poznámku tu v matrice sňatků v jazyku státním na prvním místě, odpovídá předpisu čl. 56 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, vydanému na základě § 8 odst. 1 zák. č. 122/20, kterým byla státní moc výkonná zmocněna, aby v duchu tohoto zákona upravila také užívání jazyků pro veř. korporace. Do rámce toho zmocnění spadá také úprava užívání jazyků při dodatečných zápisech, které nařizuje příslušný státní úřad v církevních matrikách. K námitce, že podle § 3 základních ustanovení pro něm. církev evang. a podle § 1 jejího církevního zřízení je jazyk německý jediným úředním jazykem jejím, min. vnitra poznamenává, že podle cit. ustanovení je jazyk německý jejím církevním a vyučovacím jazykem jen v mezích všeobecných zákonů a nařízení resp. předpisů a že namítaná okolnost není důvodem, pro který by nebylo přípustno, uložiti matričnímu úřadu povinnost, jaká jest ustanovena v čl. 56 odst. 2 jaz. nař.
Do tohoto rozhodnutí jest podána stížnost, o níž nss uvážil takto:
1. Stížnost především vytýká, že církevní obec a farní úřad nejsou veřejnou korporací ve smyslu § 8 jaz. zák., který se může vztahovati jenom na korporace státní. Námitka tato není důvodnou.
§ 3 jaz. zák., mluvě v odst. 1. o »samosprávných úřadech, zastupitelských sborech a veškerých veřejných korporacích ve státě«, nepodává definice pojmů zde uvedených; avšak již z toho, že mluví o » veřejných korporacích ve státě« a z protikladu mezi § 3 a § 1, pojednávajícím o »soudech, úřadech, ústavech, podnicích a orgánech republiky«. a § 2, jednajícím o »soudech, úřadech a orgánech republiky«, jest zřejmo, že § 3 odst. 1 nemíní pojmem »veřejné korporace ve státě« — jak mylně za to má stížnost — »korporace státní«. Naopak nutno pojem veř. korporace podle § 3 a stejně také podle § 8 odst. 1 zák. jazyk. bráti v obvyklém smyslu; tu pak rozumí se podle panujících názorů »veřejnou korporací« taková »korporace«, t. j. sdružení osob za účelem sledování určitého účelu v té formě, že takovým sdružením vznikne samostatný právní subjekt, »jemuž přísluší právo na účast ve veřejné správě« (srov. Slovník veř. práva čsl., svazek 2. seš. 16. str. 370 a násl. a literaturu tam uvedenou).
Tyto pojmové znaky však jsou dány u náboženských společností státem uznaných a zejména také u Něm. evangelické církve v Čech., na Mor. a ve Slez., resp. u dílčích organisací jejích — jakými jsou farní obce, jejichž orgány jsou presbyterstvo a farář, resp. farní úřad (srov. cís. patent z 8. dubna 1861 č. 41 ř. z., základní ustanovení jmenované církve č. 79/23 Sb. a církevní zřízení této církve č. 209/24 Sb.). Ostatně i panující názor projevený v literatuře uznává všeobecně církve a náboženské společnosti za korporace veřejnoprávní (srov. Slovník veř. práva, svazek 2. str. 377, dále týž Slovník svazek 1. str. 545 a n.).
2. Dále vytýká stížnost, že matriky farních úřadů Něm. evang. církve v Čech., na Mor. a ve Slez. nemají charakter veř. knih, nýbrž jsou církevními knihami této náboženské společnosti, že vliv státní správy na vedení matrik od doby cís. patentu z 20. února 1784 se pohyboval vždy za stálého uznávání zásady, že náboženské obce vedou matriky ve svém jazyce a v tomto jazyce vydávají též duplikáty a výpisy z nich a že, poněvadž církevní ústava Něm. evang. církve v Čech., na Mor. a ve Slez. stanoví jako jediný církevní a jednací jazyk v mezích všeobecných zákonů a nařízení výlučně jazyk německý, vedou farní úřady této církve církevní knihy toliko v jazyce německém a nemohou v tomto svém právu, které jest zároveň jejich povinnosti, býti omezeny jinak než zákonem nebo nařízením, majícím zákonnou moc. Takového zákona nebo předpisu jemu rovnocenného však není.
Pokud především jde o poslední tvrzení této námitky, stačí poukázati na to, že právě vl. nař. č. 17/26 omezuje v čl. 56 odst. 2 způsobem tam uvedeným tvrzené právo evang. církve vésti matriky jazykem německým; vl. nař. je vydáno na základě § 8 jaz. zák.; že předpis čl. 56 odst. 2 cit. nař. není v rozporu se zákonem, bude v mezích námitek stížnosti dovoženo doleji.
V této souvislosti neměl nss příčiny zkoumati, zda matriky evang. církve jsou »knihami církevními« nebo »knihami veřejnými«, po případě, jsou-li knihami obojí povahy, ani zda a pokud státní správa dříve zasahovala také do jazykové stránky vedení těchto matrik, poněvadž tu rozhoduje nynější úprava této věci — jak se právě stala na základě jaz. zákona vl. nařízením č. 17/26.
Cíle se míjí také odkaz na ustanovení § 1 odst. 2 Církevního zřízení Něm. evang. církve (č. 209/24 Sb.), poněvadž cit. ustanovením se stanoví řeč německá církevním a vyučovacím jazykem výslovně »v mezích všeobecných zákonů a předpisů«, takovým zákonem resp. předpisem je však také zákon jazykový a vl. nař. č. 17/26.
3. V dalších svých vývodech uvádí stížnost, že též jaz. zákon z roku 1920 ponechává nedotčeným právo autonomních úřadů, zastupitelských sborů a veř. korporací upravovati si užívání jazyka ve vnitřním styku samostatně, a že v souhlasu s tím uznává také jaz. nařízení v úvodě článku 56 právo církevních úřadů a náboženských společností vésti matriky ve svém jazyce a vydávati z nich výpisy v témže jazyce. S tímto výslovným uznáním jest prý v rozporu obsah 2. odstavce téhož článku, podle něhož dodatečné zápisy do matriky je zapisovati v jazyce matrik a jazyce českém. Toto nařízení jest hlubokým zásahem do práv církve a jejích obcí na samostatnou úpravu užívání jazyka ve vnitřním styku úředním, jelikož netoliko vnucuje funkcionářům církve užívati jazyka jim zpravidla neznámého a požaduje tedy na nich něco, za co nemohou nésti zodpovědnost, a jelikož také úplně vylučuje církevní a úřední jazyk dle ústavy stanovený.
K námitce této jest především odkázati k tomu, že — jak nss na základě usnesení svého adm. plena z 21. a 23. května 1929 ustáleně judikuje — jazykový zákon neponechal samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejnoprávním korporacím neomezené právo, aby si upravovaly samostatně užívání jazyka ve vnitřním styku, naopak jednak sám v § 3 vydal pro zmíněné úřady etc. určité předpisy o užívání jazyka, jednak v § 8 odst. 1 zmocnil státní moc výkonnou, aby upravila — ovšem v duchu jaz. zák. — užívání jazyků pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace, kteréhožto úkolu se vláda zhostila vydáním vl. nař. č. 17/26; toto nař. pak sice — jak patrno z četných jeho ustanovení — zmíněným útvarům v zásadě dává právo, určití si svůj jednací jazyk, avšak podrobuje toto právo celé řadě omezení, která ovšem podle znění § 8 odst. 1 jaz. zák. budou kryta zákonem zejména tehdy, pohybují-li se »v duchu« zákona jazykového. O významu tohoto výrazu bude pojednáno doleji sub 4.
V důsledku tohoto nazírání nelze také shledat! vytýkaný rozpor v tom, že čl. 56 vl. nař. č. 17/26 v odst. 1. větě 1. stanoví, že »matriky vedené úřady církví nebo náboženských společností se píší jazykem těchto úřadů«, že však zároveň v odstavci 2. nařizuje zápisy .... v jazyku státním ....; neboť předpis čl. 56 odst. 1. věty 1. přivádí právě jednací jazyk církevních úřadů v zásadě k platnosti, odst. 2. však stanoví výjimky z této zásady, které vláda uznala nutnými. Předpis tento jest ovšem zásahem do jazykové autonomie církve, je však podle cit. již § 1 odst. 2. církevního zřízení v zásadě přípustný, s výhradou již shora uvedenou, že totiž se pohybuje v duchu jaz. zákona; o tom, zda tomu tak jest, bude jednáno sub 4.
Opatřením tím není také — jak stížnost omylně tvrdí — zcela vyloučena církevní a úřední řeč církve, naopak, jak čl. 56 odst. 2 jaz. nař. tak i nař. rozhodnutí, o něj se opírající, připouští zápis v jazyku církve a žádá jen kromě toho také zápis v jazyce státním. Reflexy, které předpis čl. 56 odst. 2. jaz. nař. po případě má na otázku jazykové kvalifikace příslušných orgánů církve, nemohou ovšem ustanovení toto činiti nepřípustným.
4. Písemná stížnost dále uvádí, že předpis čl. 56 odst. 2 vl. nař. č. 17/26 vybočuje z rámce nařizovacího práva, poněvadž podle § 8 jaz. zák. jest výkonná moc povolána a zmocněna upravovati užívání jazyků veř. korporací toliko v duchu jaz. zák. Toto zmocnění však má prý hranici v tom, že jaz. zákon sám nikde nevyslovuje a z jeho obsahu nelze vyvoditi, že by zákon zamýšlel a chtěl odejmouti autonomním korporacím nedotčené právo na samostatnou úpravu vnitřního jazyka úředního a jednacího nebo toto jejich právo omezovati. Čl. 56 odst. 2 jaz. nař. postrádá tedy zákonného podkladu.
Po této stránce však judikuje nss ustáleně na základě usnesení svého adm. plena Boh. A 365/29, že »duchem jaz. zákona« jest rozuměti zásady, které lze z jaz. zákona získati abstrakcí, dále že takovou zásadou je též zásada preponderance státního jazyka a že jest ve shodě se zákonem opatření jaz. nařízení, které má zajistiti příslušníku státního jazyka za všech okolností vyřízení jeho podání v jazyce státním. Co do bližšího odůvodnění těchto právních názorů poukazuje nss zejména na svoje nál. Boh. A 8070/29, 8072/29, 8073/29, 8074/29 a 8076/29. Všeobecné vývody uvedených nálezů platí — ač byly vydány ve věci užívání jazyka politickými obcemi — v zásadě také stran užívání jazyka u veřejnoprávních korporací vůbec, poněvadž — jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 8382/30 — postavení veřejnoprávních korporací (tedy též evang. církve) a jejich orgánů jest zásadně pro obor práva jazykového podle §§ 3 a § 8 odst. 1 zák. jaz. stejné jako postavení samosprávných úřadů a zastupitelských sborů.
Za tohoto stavu práva — jak byl vyložen cit. usneseními resp. nálezy — nelze ovšem shledati správným výklad, který stížnost dává výrazu »duch zákona jazykového« a nejsou správnými pak ani závěry, které stížnost po té stránce činí.
V mezích vývodů písemné stížnosti (§ 18 zák. o ss) neshledal tudíž nss, že by se nepohybovalo v duchu zákona jazykového a že by proto nebylo kryto zmocněním § 8 odst. 1. zák. jaz. ustanovení čl. 56 odst. 2 vl. nař. č. 17/26, kterým se nařizuje, aby dodatečné zápisy do církevní matriky, prováděné z uložení příslušného úřadu státního, byly vykonány (také) v jazyce státním.
Pokud zástupce stížnosti při veř. ústním líčení poukazoval na to, že církve a náboženské společnosti nepodléhají min. vnitra, ale min. škol., že však vl. nař. č. 17/26 není vydáno pro obor působnosti min. škol. a že uvedený předpis čl. 56 odst. 2 cit. vl. nař. z toho důvodu není ve shodě se zákonem, stačí poukázati na příslušné vývody nálezu Boh. A 9055/31, týkajícího se stížnosti farního úřadu sloučené evangelické obce německé v Praze.

Citace:

č. 9056. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 393-397.