Č. 9108.

Pojištění nemocenské: Může se nemoc. pojišťovna vzdáti práva vymáhati nemocenské příspěvky?
(Nález ze dne 10. března 1931 č. 3868).
Věc: Firma Fritz M. v R. proti zemské správě politické v Praze o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní nemocenská pojišťovna v A. oznámila podáním z 8. února 1927 osp-é v A., že firma Fritz M. v R. proti ustanovením zák. z 30. března 1888 č. 33 ř. z. odhlásila prokuristu St., jako by 31. března 1922 vystoupil z práce, a že jej teprve na písemné vyzvání pojišťovny dne 12. února 1926 opětně přihlásila se zpětnou účinnosti od 1. ledna 1926, ač jmenovaný prokurista byl u zmíněné firmy nepřetržitě zaměstnán. Na konci pak žádala pojišťovna, aby osp vymohla nemocenské příspěvky částkou 2520 Kč dodatečně předepsané.
Osp v A. nevyhověla výměrem z 25. srpna 1927 stížnosti firmy do platebního výměru okr. nemoc. pojišťovny v A. z 24. prosince 1926, kterým firmě Fritz M. v R. byly předepsány za dobu od 11. února 1923 do 26. prosince 1925 za jejího zaměstnance Waltera St. nemocenské pojistné příspěvky částkou 2520 Kč, poněvadž konaným šetřením bylo zjištěno, že Walter St. jest u jmenované firmy v pracovním poměru nemocenskému pojištění podléhajícím a promlčení práva na příspěvky ty podle § 3 zák. z 8. února 1909 č. 80 ř. z. ještě nenastalo.
Z tohoto výměru osp-é odvolala se st-lka, uvádějíc, že společenstevní nemocenská pokladna sama zavinila, že St. byl odhlášen, neboť správce pokladny prohlásil, že St. jako prokurista nepodléhá pojištění a může býti odhlášen. Odhláška byla také nemoc. pokladnou schválena a vzata na vědomí a placení dalších příspěvků nebylo žádáno, ač pokladně bylo dobře známo, že St. je u st-lky i na dále zaměstnán. Tím vzdala se společenstevní nemoc. pokladna nároku na příspěvky. Okr. nemoc. pojišťovna v A. jako nástupkyně společenstevní nemoc. pokladny v R. nemůže pak žádati příspěvky, na něž její předchůdkyně neměla práva. Ostatně bylo by tuto právní otázku vyřešiti před řádným soudem, kdyby si politické úřady neosvojily jedině možné právní stanovisko. Též otázku promlčení proti okr. nemoc. pojišťovně jest rozhodnouti.
Zsp v Praze nař. výnosem nevyhověla odvolání a potvrdila napadený výměr z jeho správných důvodů. K vývodům odvolání pak podotkla, že konaným šetřením bylo zjištěno, že zaměstnání Waltera St. jako prokuristy u řečené firmy bylo ve zmíněné době jeho hlavním za- městnáním a hlavním pramenem výživy jeho a jeho rodiny, neboť St. nemá žádného jiného výdělku, a že jest tudíž jeho pojistná povinnost podle § 2 zák. č. 221/24 odůvodněna. O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost především namítá, že odhlášku Waltera St. zavinila sama společenstevní nemocenská pokladna, podanou odhlášku také schválila a vzala na vědomí, čímž vzdala se práva vymáhati příspěvky za Waltera St., vycházejíc zřejmě z právního názoru, že zaměstnanci vyšších kategorií nepodléhají nemoc. pojištění. Úřad však touto otázkou přes to, že byla obšírně uplatňována, vůbec se nezabýval a rovněž se nezabýval otázkou, patří-li vzdání to na pořad práva.
Aby nss mohl odpověděti na námitku vadnosti řízení, musil se nejprve zabývati otázkou, jaký význam má pro posouzení daného sporu vznesená námitka vzdání se práva vymáhati příspěvky.
Předpisy nemoc. zák. o nemoc. pojistné povinnosti jsou rázu kogentního a nelze přiznati pokladně právo, aby contra legem prohlašovala zaměstnance ex lege pojištěné za nepodléhající pojištění. I kdyby pokladna takovou enunciaci byla učinila ve formě výměru, nebyla by tím — jak stížnost míní — založena res judicata, jelikož výměry vydané pokladnami jakožto nositeli pojištění nemocenského podle zák. č. 33/1888 ř. z. a novel k němu vydaných mají jen povahu prohlášení strany. Teprve rozhodnutí dozorčího úřadu (§§ 19 a 41 nem. zák.) a dalších úřadů v instančním postupu povolaných (§ 70) zakládá mezi pokladnou a zaměstnavatelem právní poměr s účinkem právní moci (srov. Boh. A 2680/23). Pokud pak bylo by svrchu zmíněné námitce rozuměti, jakoby došlo mezi stěžující si firmou a společenstevní nemoc. pokladnou k dohodě, sluší poukázati na ustanovení § 63 nem. zák., jenž takové dohody prohlašuje za neplatné.
Než potom za tohoto právního stavu jest svrchu vznesená námitka pro posouzení daného sporu irelevantní a není tudíž podstatnou vadou řízení, jestliže se žal. úřad námitkou podanou stěžující si firmou již v odvolání nezabýval, nýbrž ji jako irelevantní mlčky zamítl. Tím ovšem padá i námitka s tím související, která byla v odvolání činěna toliko in eventum, má-li totiž otázka ta býti odkázána na pořad práva čili nic. Je tedy námitka vadnosti řízení bezdůvodná.
Konečně zbývá vypořádati se s námitkou, týkající se promlčení. Stížnost tu namítá, že zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z. (promlčení po uplynutí příspěvkového období) nevztahuje se na případ, kdy nemoc. pokladna úmyslně opomenula předepsati příspěvky. V každém případě jest tu dáno promlčení na dobu od 11. února 1923 až do doby doručení prvního platebního vyzvání, resp. výměru politického úřadu je potvrzujícího.
Stěžující si firma v odvolání vytýkala, že jest rozhodnouti i otázku promlčení. Žal. úřad, recipovav v té příčině důvod 1. instance, vyslovil, že promlčení práva na nemoc. pojistné příspěvky podle § 3 zák. z 8. února 1909 č. 29 ř. z. ještě nenastalo. Měla by tedy stěžující si firma, chtějíc zvrátiti tento výrok žal. úřadu, logicky tvrditi, že promlčení nastalo. Toho však stížnost nečiní, nýbrž namítá, že § 3 zák. č. 29/1909 ř. z. se nevztahuje na případ, kdy nemoc. pokladna úmyslně opomenula příspěvky předepsati, a staví se tak na stanovisko úřadu. I nemohl nss k námitce té přihlédnouti. Stejně nepřípustná je též druhá námitka, týkající se promlčení, že totiž v každém případě je tu dáno promlčení na dobu od 11. února 1923 až do doby doručení prvního platebního vyzvání, ježto námitku toho druhu st-lka v řízení odvolacím neuplatňovala.

Citace:

č. 9108. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 519-521.