Č. 9059.

Policejní řízení trestní (Slovensko):* V policejním řízení trestním nelze navzájem rušiti náklady, jež vznikly jednak obviněnému, jednak poškozené straně, jedině proto, že obviněný byl částečně osvobozen.
(Nález ze dne 10. února 1931 č. 1990).
Věc: Krupinská okresní nemocenská pojišťovna v Š. proti župnímu úřadu ve Zvolenu o náklady trestního řízení.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se ve výroku o útratách trestního řízení pro nezákonnost.
Důvody: Stěžující si pojišťovna učinila dne 13. srpna 1927 trestní oznámení na Edmunda S. v S., že nepřihlásil 34 ženců k pojištění ve smyslu § 17 zák. č. 221/24. Během trestního řízení pak žádala, aby jí proti obžalovanému byly přisouzeny útraty vzniklé jí vysláním zástupce částkou 98 Kč.
Župní úřad ve Zvolenu nař. rozhodnutím uznal Edmunda S. vinným přestupkem § 260 bodu a) zák. č. 221/24, jehož se dopustil tím, že celkem 30 ženců, jež zaměstnával o žních 1927, k povinnému pojištění nepřihlásil, a odsoudil jej podle § 262 zák. č. 221/24 k peněžité pokutě 20 Kč, v případě nedobytnosti k 1 dennímu trestu vězení. Od obžaloby z nepřihlášení dalších 4 ženců jej dle § 155 pol. trest. řádu osvobodil, dále vyslovil žal. úřad, že útraty řízení se mezi stranami, t. j. mezi obviněným Edmundem S. a mezi okr. nemoc, pojišťovnou, učinivší soukromý návrh, na základě § 213 polic. trest. ř. navzájem ruší, t. j. každá strana si svoje útraty nese sama.
V důvodech se praví, že u shora jmenovaných čtyř ženců bylo konaným šetřením zjištěno, že u obviněného konali práci jen jako vedlejší zaměstnání, kdežto u ostatních 30 ženců bylo uznáno v souhlase s rozsudkem úřadu 1. stolice, že skutková podstata přestupku shora uvedeného jest dána. Obviněnému byl však trest snížen vzhledem k tomu, že je Zachovalý a nejednal úmyslně, ale přestupku se dopustil nesprávným interpretováním zákona. V důvodech se praví dále: »Útraty řízení musely se mezi stranami navzájem zrušiti, poněvadž útraty ty obě strany způsobily, jmenovitě i okr. nemoc, pojišťovna se sídlem v Š. tím, že obviněného udala i pro nepřihlášení Rozalie M. a tří společníků, jež obviněný přihlásiti povinen nebyl, tedy nepřihlášením jich přestupek nespáchal; obviněný se může opírati o to, že by záležitost před způsobením útrat byl vyrovnal, kdyby právě tyto, jeho stanovisko jasně dokazující čtyři případy, do soukromého návrhu nebyly zahrnuty«.
Okr. nemoc, pojišťovna v Š. podala stížnost proti tomuto rozhodnutí, avšak jen pokud obsahuje výrok o útratách trestního řízení. O stížnosti uvážil nss toto:
Zákon z 9. října 1924 č. 221 Sb. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří přikazuje přestupky tohoto zákona do kompetence politických (policejních) úřadů (administrativních policejních vrchností). Pokud zákon tento trestní řízení zvláště neupravuje, tedy i pokud nemá ustanovení o nákladech trestního řízení, jest na řízení to, jakožto řízení policejně trestní, použíti pro oblast Slov. ustanovení Uher. polic. trest. řádu, vydaného nař. býv. uher. min. vnitra a býv. uher. min. sprav. pod č. 65000 z roku 1909, R. T. č. 136 ex 1909 (§ 282 tohoto tr. ř.). Tohoto právního pramene se též žal. úřad dovolává a opírá svůj výrok o nákladech trestního řízení o § 213 cit. pol. tr. řádu. Tomuto výroku vytýká stížnost právem nezákonnost.
Žal. úřad náklady trestního řízení mezi stranami, t. j. obviněným a stěžující si pojišťovnou, navzájem zrušil, odvolávaje se na cit. § 213. Tento paragraf stanoví, že náklady řízeni dlužno v trestním rozsudku přisouditi k tíži obžalovaného, a uvádí v dalších dvou odstavcích, jakým způsobem jest postupovati, zemřel-li obžalovaný, nebo je-li tu obžalovaných několik. Nemá tudíž cit. § 213 takového ustanovení, jak je do něho vkládá nař. rozhodnutí, t. j., že při částečném odsouzení obžalovaného lze útraty jeho a zúčastněné strany navzájem zrušiti. Jiného předpisu se nař. rozhodnutí nedovolává a nss také neshledal, že by argumentace úřadu, jak shora byla reprodukována, přiléhala k některému jinému z paragrafů polic, trest. řádu, jednajících o nákladech trestního řízení. Musil proto výrok stížností naříkaný býti zrušen podle § 7 zák. o ss.
Hájíc se ve stížnosti tím, že neučinila udání z hrubé nedbalosti, dohaduje se st-lka zřejmě, že žal. úřad měl na mysli § 215 cit. pol. tr. ř., jenž stanoví: »K náhradě oněch nákladů, které vznikly řízením zahájeným k udání vědomě falešnému nebo nápadně lehkomyslnému, počítajíc k nim i nutná hotová vydání obviněnému způsobená, budiž odsouzen udavač po předchozím vyslechnutí«. Než nss nemohl seznati, že by žal. úřad tohoto předpisu byl použil, ježto se § 215 nedovolává a neopírá nař. výrok o zjištění, že by trestní udání učiněné pojišťovnou bylo vědomě falešné nebo nápadně lehkomyslné. Nebylo proto nss-u možno přezkoumati nař. rozhodnutí s tohoto hlediska.

Citace:

č. 9059. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 418-419.