Č. 9149.

Legionáři. — Zdravotnictví. — Zaměstnanci veřejní: Patří místo strojníka ve všeobecné veřejné okresní nemocnici mezi místa legionářům vyhražená?
(Nález ze dne 26. března 1931 č. 4674).
Prejudikatura: Boh. A 6655/27.
Věc: Ludvík N. v J. proti ministerstvu vnitra o obsazení místa topiče ve veřejné okresní nemocnici nelegionářem. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením osk. v J. z 30. listopadu 1927 bylo místo topiče a strojníka ve všeob. veř. okresní nemocnici v J. obsazeno nelegionářem Aloisem P. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra stížnosti, kterou do tohoto obsazení vznesl st-l, domáhající se toho, aby uvedené obsazení místa topiče bylo prohlášeno za neplatné a nařízeno nové obsazení místa podle předpisů zák. č. 462/19. — — —
Nss neuznal stížnost důvodnou, vycházeje z těchto úvah:
V § 1 zák. č. 462/19 jest stanoveno, že legionáři mají nárok žádati o udělení míst ve službě státní a veřejné, též při jiných závodech a podnicích státem podporovaných a zaručených. K tomu určuje § 3, že k uplatnění nároku v § 1 vytčeného vyhražují se legionářům: 1. některá místa služební výhradně; 2. přednost před spolužadateli při obsazováni jiných míst. Na to předpisuje § 4: »Místa služební legionářům vyhražená jsou: a) všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad nebo část nákladu nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných, b) místa sluhů u železnic, paroplavby a u jiných závodů a podniků státem podporovaných a zaručených Všech výše jmenovaných míst vyhražuje se pro legionáře 50% «
Praví-li se v § 3, že k uplatnění nároku v § 1 vytčeného vyhražují se legionářům určitá místa, a stanoví-li na to § 4, která to jsou místa, jež se legionářům vyhražují, nemůže býti ustanovení § 1, jež určuje obecně, že legionáři mají nárok žádati za udělení míst v určitých službách, chápáno jinak než jako norma, jež stanoví jen povšechnou zásadu, jejíž skutečné obsahové provedení je dáno teprve dalšími ustanoveními, jimiž se determinují místa (a jejich rozsah) ve službě státní a veřejné, též při jiných závodech a podnicích, o něž mají legionáři právo žádati. Skutečně tedy ustanovením § 4 ve spojení s §em 3 byl obsah § 1 omezen, nebo lépe řečeno vymezen a vykonkretisován. Jest to jasno již z toho, že § 1 praví, že legionáři mají nárok žádati za udělení míst ve službě státní zcela všeobecně, bez jakéhokoliv omezení, kdežto § 4 vyhražuje legionářům u státních úřadů jen místa sluhů a dohlížitelů.
Právě tak jest tomu s nárokem legionářů na místa, jak se zákon v § 1 vyjadřuje, ve službě veřejné. Tento široký pojem jest pro účel tohoto zákona vymezen právě v dalších jeho ustanoveních, zejména v § 4 lit. a) tím, že se legionářům vyhražují místa sluhů a dohlížitelů u ústavů, na které stát buď celý náklad nebo část nákladů nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných. Tímto ustanovením jest tedy určena nejen legionářům vyhražená kategorie služebních míst ve službě veřejné, nýbrž sám pojem veřejné služby, v níž zákon chtěl určitá místa legionářům vyhraditi. Podle toho není tedy zákonem dán legionářům nárok na určitá místa v každé službě veřejné, nýbrž jen v oné, kterou zákon, jak právě uvedeno, v dalších svých ustanoveních za veřejnou kvalifikuje.
Podle ustanovení § 4 lit. a) sluší za místa v takové veřejné službě pokládati místa sluhů a dohlížitelů ve službách zemských, okresních a obecních úřadů, tedy pokud jde o okres nikoli místa v kterékoli službě okresní, nýbrž jen místa v službách okresních úřadů, právě tak jako při obci nikoli místa v kterékoli službě obecní, nýbrž jen místa ve službách obecního úřadu.
Otázkou, co sluší rozuměti místem ve službách obecních úřadů, zabýval se nss již v nál. Boh. A 6655/27 a dospěl zde k závěru, že místy těmi jest rozuměti jen místa při správě všeobecných záležitostí obecních, která není organisačně odloučena a jest lokalisována v obecním úřadě, tedy místa při této ústřední správě, právě s vyloučením míst u obecních ústavů, u nichž místa sluhů a dohlížitelů jsou legionářům vyhražena jenom potud, pokud jest dán předpoklad § 4 lit. a), že totiž stát nese celý náklad na ústavy ty, nebo aspoň jeho část. S téhož hlediska jest ovšem pozírati i na místa ve službách okresních úřadů, případně okresních ústavů. Lze proto podle § 44 jedn. ř. poukázati na důvody cit. nálezu, na jehož právním názoru nahoře podaném nss trvá i v tomto sporu.
Jak patrno ze znění zák. z 5. března 1888 č. 19. z. z. čes., a vyhlášky místodr. z 12. března 1890 č. 33 z. z. čes. jsou okresní veř. nemocnice samostatné právnické osoby s vlastní správou, odlišnou od správy okresní a nelze je proto ztotožňovati s okr. úřady ve smyslu shora uvedeném. Je-li však všeob. veř. okr. nemocnice v J. okr. ústavem, potom mohl míti st-l na místo topiče a strojníka u ústavu toho nárok toliko za za předpokladů § 4 lit. a) cit. zák., t. j. nese-li stát aspoň část nákladu nemocnice té. Že by tento předpoklad byl splněn, stížnost netvrdí. Je proto odpověděti na otázku, porušil-li žal. úřad zákon tím, že nevyhověl stížnosti, v níž se st-l domáhal, aby bylo zrušeno usnesení osk v J. z 30. února 1927 o propůjčení místa topiče a strojníka ve všeob. veř. okr. nemocnici nelegionářem, záporně.
Na správnosti této záporné odpovědi nic nemůže měniti námitka, stížností rovněž uváděná, že legionář přijatý do služeb veř. okr. nemocnice měl by nárok na trojnásobné započtení služby v legiích do služby i výslužby podle 2. odst. § 1 téhož zák. č. 462/19, neboť i kdyby tomu tak bylo, neplynulo by z toho, že místo sluhy nebo dohlížitele v nemocnici jest místem u okr. úřadu legionářům vyhrazeným.
Žal. úřad posuzoval věc dnešního sporu v podstatě s téhož hlediska. Stížnost, hájící názor opačný, jest proto bezdůvodná.

Citace:

č. 9149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 613-615.