Č. 9125.

Vojenské věci: * Po dobu účinnosti zák. z 10. července 1922 č. 227 Sb. (zák. z 19. prosince 1923 č. 250 Sb.) je suspendován nárok obce na přeřazení do vyšší třídy vojenského činžovního tarifu podle 5. odst. § 30 ubytovacího zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z.
(Nález ze dne 16. března 1931 č. 3276.)
Věc: Městská obec M. proti ministerstvu národní obrany o zařadění do první nájemní třídy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městská obec M., zařazená podle ubytovacího zák. z 11. června 1879 č. 93 ř. z. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. do 7. třídy nájemní, obrátila se podáním z 28. listopadu 1925 na osp-ou v M., a poukazujíc k tomu, že zákonem č. 227/22, případně zákony č. 387/22 a č. 250/23 byla sice o 40% zvýšena generálně sazba, stanovená pro jednotlivé třídy nájemní vyhláškou býv. min. zem. obrany a fin. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z., nebylo však provedeno nové roztřídění obcí do nájemních tříd, vznesla žádost, aby vzhledem k tomu, že průměrné nájemné stouplo v M. proti r. 1911 o 550—600%, byla zařazena aspoň do 2. třídy nájemní, v níž se poskytuje náhrada průměrně o 240% vyšší, a aby osp zahájila o rozhodných skutečnostech šetření podle nař. býv. min. zem. obrany a fin. z 27. července 1895 č. 119 ř. z. Dalším podáním z 28. srpna 1928 předložila stěžující si městská obec osp-é v M. propočty nájemního průměru a modifikovala svoji žádost z 28. listopadu 1925 petitem, aby byla zařazena nikoli do 2., jak původně žádala, nýbrž do 1. třídy nájemní. Vyřízení své žádosti urgovala stěžující si obec podáním z 12. září 1927.
Nař. rozhodnutím zamítlo mno v dohodě s min. vnitra a min. fin. tuto žádost, poněvadž podle zákona nemá obec nárok na přeřazení z těchto důvodů: Ustanovení § 30 ubyt. zák., podle něhož bylo by mno povinno, aby v dohodě s min. fin. a nyní vzhledem k zákonu č. 218/20 též v dohodě s min. vnitra provedlo vždy po 10 letech nové zařazení obcí do činžovních tříd, o kteréž ustanovení opírá obec svou žádost, bylo změněno vydáním zákona č. 227/22. Tento zákon měl upraviti placení náhrady při trvalém ubytování vojska a nezamýšlel změniti zařazení obcí do činžovních tříd, nýbrž ponechal v platnosti dosavadní stav, zvýšiv sazby, podle nichž náhrada se platí, o 40%. Jen pro místa nově zřízených posádek připustil právě zmíněný zákon zařazení do nájemních tříd na základě řízení podle § 30 ubyt. zák. Zákon č. 227/22 platí podle zák. č. 250/23 až do další zákonné úpravy, a jak jest patrno již z jeho nadpisu, ponechává v platnosti dosavadní úpravu placení náhrady při trvalém ubytování vojska. To znamená, že dosavadní stav nemá býti až na další měněn, a jest proto mno zatím sproštěno povinnosti uložené v § 30 ubyt. zák.
Správnost tohoto výkladu potvrzuje také tendence zák. č. 250/23, ponechati totiž v platnosti dosavadní stav právní, dokud nenastanou zase normální poměry, které jedině umožňují volný vývoj činží, jaký byl v době vydání ubytovacího zákona, neboť jedině normální poměry mohou býti podkladem pro řízení podle prov. nař. k § 30 ubyt. zák. Toto řízení podle prov. nař. k § 30 ubyt. zák. politickými úřady provedené nemohlo by poskytnout! mno spolehlivý podklad pro přeřazení obcí. Nelze proto uznati právní nárok obce na přeřazení do první činžovní třídy a nutno její žádost zamítnouti.
Stížnost namítá předem, že nař. rozhodnutí nelze považovati za věcné vyřízení žádosti stěžující si městské obce, poněvadž zamítá žádost tu z důvodu, že zák. č. 227/22 a č. 250/23 byl voj. nájemní tarif až na další určen, a že proto min. není již povinno tento nájemní tarif od 10 k 10 letům měniti, ač stěžující si obec nežádala o změnu nájemního tarifu ve smyslu 2. odst. § 30 ubyt. zák., nýbrž uplatňovala nárok, opírající se o 5. odst. cit. §, aby byla zařazena do vyšší třídy nájemního tarifu. Této námitce stížnosti nelze dáti za pravdu. Nař. rozhodnutí neobsahuje důvodu, jak jej uvádí stížnost, že totiž mno není vzhledem k zák. č. 227/22 a 250/23 povinno určití od 10 k 10 letům nájemní tarif, nýbrž žal. úřad dovozuje, že uvedenými zákony bylo mno sproštěno povinnosti, aby provedlo vždy po 10 letech nové zařazení obcí do nájemních tříd, z čehož pak dovozuje žal. úřad, že není povinen ani prováděti přeřazení některé obce z nižší třídy nájemní do vyšší. Opíraje se o tuto úvahu, vyslovil pak žal. úřad v závěru, že nelze proto uznati právní nárok stěžující si obce na přeřazení do první třídy nájemní, což pak jest také v souladu s úvodní částí nař. rozhodnutí, v níž žal. úřad praví, že stěžující si obec se domáhala, aby byla zařazena na základě § 30 ubyt. zák. do první třídy vojenského činžovního tarifu, a že mno tuto žádost zamítá, poněvadž podle zákona nemá obec na přeřazení nároku. Jest tedy přes opačné tvrzení stížnosti pokládati nař. rozhodnutí za věcné vyřízení petitu, jak jej stěžující si městská obec vznesla ve své žádosti, a námitka stížnosti, tvrdící opak, jeví se proto bezdůvodnou.
Přijímajíc v ostatním obsahu hledisko, že nař. rozhodnutí vyřídilo věcně žádost stěžující si městské obce za přeřazení do první třídy nájemní, vytýká stížnost, že žal. úřad žádost tu neprávem zamítl, poněvadž zákony č. 227/22 a 250/23 stanoví jen, že sazby voj. nájemního tarifu platí až do další úpravy, nikoli však též, že nemůže býti až do další úpravy měněno zařazení jednotlivých obcí do jednotlivých tříd nájemního tarifu. Stanovisko žal. úřadu, že uvedenými zákony jest min. sproštěno povinnosti, uložené mu §em 30 ubyt. zák., jest potud správné, že min. jest sproštěno povinnosti poříditi podle 2. odst. cit. § nový nájemní tarif, nemůže však odmítnouti a limine žádost, aby podle 5. odst. cit. § byla obec zařazena do vyšší třídy nájemní. O této námitce uvážil nss:
V § 30 ubyt. zák. ve znění zák. z 25. června 1895 č. 100 ř. z. stanoví se v 1. odst., že náhradu za byty voj. gážistů, též za jiné místnosti.... dá voj. správa podle určitých tříd nájemného. V odst. 2. se praví, že ministr zem. obrany vřadí obce do těchto tříd nájemného a stanoví nájem v každé této třídě od 10 k 10 letům podle průměrného nájemného, vyšetřeného v pěti bezprostředně předcházejících létech za užívání místností, případně nábytku. Konečně určuje odst. 5., že jestliže za desetiletého sazebního období větší počet voj. gážistů, v některé stanici jsoucích, na základě § 25 odst. 2. tohoto zák. skutečně užívá od obce bytů, a většina nájemného obcí za tyto byty placeného převyšuje průměr mezi sazební náhradou obci náležející a mezi náhradou nejblíže vyšší třídy nájemní, může tato obec, je-li vřazena do nižší třídy nájemní než do první, činiti nárok na nové vřazení po uplynutí prvních pěti let sazebního období.
Z ustanovení 2. odst. § 30 ubyt. zák., jak právě byl citován, plyne, že úkolem voj. správy vždy po uplynutí 10 let jest nejen stanoviti nájemní sazbu jednotlivých nájemních tříd, nýbrž i provésti nové zařazení obcí do tříd této sazby. Obojí tento úkol proveden byl naposledy vyhláškou min. zem. obrany a fin. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z. pro desetiletí 1911—1920, načež teprve v r. 1922 vydán byl zákon č. 227/22, jenž určil v § 1, že sazby, jež byly stanoveny pro jednotlivé nájemní třídy podle § 30 ubytovacího zákona vyhláškou min. zem. obrany a fin. ze 14. února 1911 č. 28 ř. z., platí i pro rok 1921 a 1922 s tou odchylkou, že se zvyšují o 40%. Účinnost tohoto zákona byla zákonem č. 387/22 rozšířena i na rok 1923 a zákonem č. 250/25 i na dobu po 31. prosinci 1923.
Jest ovšem pravda, že předpis § 1 zák. č. 227/22 mluví jen o tom, že se příslušným zvýšením o 40% ponechávají v platnosti dosavadní sazby pro jednotlivé nájemní třídy, a že neobsahuje výslovně disposice o tom, že se ponechává v platnosti i dosavadní zařazení obcí do jednotlivých nájemních tříd, než z prosté úvahy, že šetření, nutná podle 2. odst. § 30 ubyt. zák. a předpisů k tomu vydaných prov. nař. min. zem. obrany a fin. z 27. července 1895 č. 119 ř. z. k stanovení sazeb pro jednotlivé nájemní třídy, souvisí se šetřením nutným k určení, do které nájemní třídy jest určitou věc zařaditi, možno dojiti k závěru, že ustanovení § 1 zák. č. 287/22, třeba tak výslovně nepraví, sprostilo voj. správu nejen povinnosti určovati znovu nájemní sazby v jednotlivých třídách podle 2. odst. § 30 ubytovacího zák., nýbrž i závazku provésti nové všeobecné zařazení obcí do jednotlivých tříd nájemného, jež podle cit. 2. odst. § 30 současně s určením nájemních sazeb má býti vykonáno.
Důvodem pro tuto suspensi povinnosti voj. správy stanovití nové nájemní sazby, a souvisle pak s tím i povinnosti provésti nové všeobecné zařazení obcí do nájemních tříd, bylo podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu uvedeného zákona (tisk 2107 posl. sněm. 1921), že nynější doba se pro takové vyšetření vůbec nehodí, ježto zákonem o ochraně nájemníků jest normální vývin činží uměle zadržen.
Lze-li však podle toho, co dosud řečeno, důvodně hájiti thesi, že vzhledem k ustanovení § 1 zák. č. 227/22 a ke skutečnosti, že v době poválečné neděje se vývoj činží normálně, nebylo mno povinno provésti nové všeobecné zařazení obcí do jednotlivých tříd nájemních podle 2. odst. § 30 ubyt. zák., lze dospěti logicky i k závěru, že nemá ani povinnosti provésti singulární přeřazení určité obce z nižší třídy nájemní do vyšší podle 5. odst. cit. §, když také v tomto případě přeřazení to zakládá se na výši nájemného. Stížnost, vycházející z názoru opačného, je proto bezdůvodná, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

č. 9125. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 553-556.