Č. 9143.

Pojištění pensijní: I* »Jinými podniky« ve smyslu § 1 odst. 2 lit. b) zák. o pensijním pojištění č. 89/20 dlužno rozuměti jakékoli podniky, nehledíc k tomu, zda se na ně vztahuje zákon o obchodních pomocnících č. 20/1910 ř. z., anebo živn. řád. — II. Podléhá vrchní lampář důlního podniku pojistné povinnosti pensijní?
(Nález ze dne 24. března 1931 č. 4640).
Prejudikatura: Boh. A 3403/23, 3447/24, 3817/24, 6470/27.
Věc: Báňská a hutní společnost v Brně (adv. Dr. Frant. Pauk z Brna) proti ministerstvu sociální péče (za zúč. Antonína Z. v K. adv. Dr. Egon Schwelb z Prahy) o pensijní pojištění.
Výrok: Nař. rozhodnutí v části týkající se pojistné povinnosti Antonína Z. od 1. července 1920, se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Rozhodnutím zsp-é v Opavě z 1. června 1926 byl zrušen výměr Pensijního ústavu Báňské a hutní společnosti v Brně o pojistné povinnosti Antonína Z., a bylo vysloveno, že Antonín Z. v zaměstnání u této společnosti jako vrchní lampář na jámě »Gabriela« v K. od 1. ledna 1909 nepodléhal pensijnímu pojištění. Odvolání, jež podal z tohoto rozhodnutí Antonína Z., min. soc. péče nař. rozhodnutím částečně vyhovělo a vyslovilo, že Ant. Z. nepodléhal pensijnímu pojištění pouze v době od 1. května 1909 do 30. června 1920, že však naproti tomu v době od 1. ledna 1909 do 30. dubna 1909 a dále od 1. července 1920 pensijnímu pojištění podléhal. Nař. rozhodnutí odůvodněno bylo takto: Pojistná povinnost Ant. Z. v době od 1. ledna 1909 do 30. dubna 1909 byla již před tím výměrem Zem. úřadovny všeob. pens. ústavu v Opavě z 10. července 1911 uznána a stala; se pravoplatnou, ježto opravné prostředky, proti výměru tomu firmou podané, byly instanční cestou zamítnuty. V době od 1. května 1909 do 30. června 1920 nepodléhal Ant. Z. pojistné povinnosti, ježto neměl ani charakteru úřednického ani nevykonával výhradně nebo převážně prací duševních ve smyslu § 1 zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907, pokud se týče v době od platnosti cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. nekonal pravidelně převážně duševních prací (§ 1 č. 3 cit. cís. nař.). Dozor, který mu příslušel k pracím přidělených mu pěti lampářů, nelze kvalifikovati jako »vyšší« dozor ve smyslu § 1 odst. 3 lit. e) cit. cis. nař. Vedení různých jednoduchých záznamů, jež podle vlastního udání Ant. Z. vyžadovalo asi 2—3 hodiny denně bylo významu časově podřadného a nemění proto nic na celkovém rázu jeho pracovního výkonu. V době od 1. července 1920 podléhal Ant. Z. pensijnímu pojištění, ježto práce, jak je jmenovaný sám popsal ve svém odvolání, a jak je uvádějí svědkové Fr. S., Josef Sz., Fr. P. a Ludvík K., možno kvalifikovati jakožto vyšší služby nekupecké ve smyslu zák. ze 16. ledna 1910 č. 20. ř. z. Práce ty zakládají podle § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. č. 89/20 pojistnou povinnost.
O stížnosti, podané do tohoto rozhodnutí, pokud bylo v něm vysloveno, že Antonín Z. podléhal v době od 1. července 1920 pensijnímu pojištění, uvážil nss toto: — — —
Předmětem sporu jest toliko otázka pensijní pojistné povinnosti Antonína Z. v jeho zaměstnání u stěžující si společnosti v době od 1. července 1920, kdy nabyl účinnosti zákon o pens. pojištění z 5. února 1920 č. 89 Sb. Otázku tu zodpověděl žal. úřad kladně a opřel svůj výrok, vyslovující pojistnou povinnost Ant. Z. v uvedené době, výhradně jen o ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) cit. zák. Podle něho jsou pojištěním povinni zaměstnanci v kancelářích, písárnách, obchodech, skladech, dopravních a jiných podnicích, ať výdělečných, ať nevýdělečných, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší sluby ve smyslu zák. ze 16. ledna 1910 č. 20. ř. z. o obchodních pomocnících.
Stížnost proti tomu namítá především, že ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. nelze na případ Ant. Z. zásadně vůbec použiti, poněvadž Z., jsa zaměstnán v podniku důlním, vůbec podle § 2 č. 1 zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. a čl. V lit. b) úvoz. pat. k živn. řádu zákonu o obchodních pomocnících nepodléhá, a proto ani služby ve smyslu tohoto zákona vykonávati nemůže. Jeho pojistnou povinnost lze prý posuzovati pouze s hlediska § 1 odst. 2 lit. a), nikdy však s hlediska § 1 odst. 2 lit. b) zák. o pens. pojištění. K odůvodnění této námitky poukazuje stížnost k tomu, že gramatický výklad obsažených zde slov »v jiných podnicích« nepřipouští možnosti, aby byl význam jejich ztotožňován s výrazem »ve všech ostatních podnicích« nebo »ve všech podnicích vůbec«. Jen osoby zaměstnané v podnicích uvedených v §§ 1 a 2 cit. zák. o obch. pomocnících, které jsou obchodními pomocníky ve smyslu tohoto zák., mohou vykonávati kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu tohoto zák., takže jen na ně se vztahuje ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák., které mluví výslovně o osobách, které vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zák. č. 20/1910 ř. z. K témuž závěru vede po názoru stížnosti také logická interpretace cit. ustanovení pens. zákona. Zákon č. 20/1910 ř. z. pojmu kupeckých nebo jiných vyšších služeb nikde nestanoví. Naproti tomu uvádí přesně podniky, jejichž zaměstnanci tomuto zákonu jsou podrobeni. Mluví-li tedy pens. zákon o zaměstnancích, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zák. č. 20/1910 ř. z., nelze v něm spatřovati odkaz na definici těchto služeb, které v něm není, nýbrž pouze odkaz na okruh osob, o kterých zákon jedná, a jež mu podléhají. Podle 1. odst. § 1 pens. zák. jsou z pojistné povinnosti vyloučeny osoby, vykonávající práce takové, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle § 1 odst. 2 zák. o obch. pomocnících. Pokud se týká osob, vykonávajících služby nekupecké, jest důvod vylučující v tomto zákoně slovně shodný s vylučujícím důvodem zákona pensijního. V obou zákonech vylučují se osoby vykonávající převážnou měrou práce podřízené. Z toho jest patrno, že citace zákona o obch. pomocnících v 1. odst. § 1 pens. zák. má na mysli pouze první kategorii osob uvedených v § 1 odst. 2 zák. o obch. pomocnících, totiž osob konajících práce kupecké toliko výjimečně, neboť druhá kategorie (osoby konající práce převážnou měrou podřízené) jest vyloučena již podle doslovu pens. zákona samého. Nemůže však býti míněno vyloučení všech osob, jež nelze považovati za obchodní pomocníky podle zák. č. 20/10 ř. z. Důlní, lezci, šafáři, poklasní a hajní vykonávají práce, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky. Poněvadž však zákon osoby tyto uznává výslovně za pojištěním povinné, jest patrno, že okruh osob podle § 1 odst. 2 pens. zák. z pojistné povinnosti vyloučených z toho důvodu, že nelze je považovati za obchodní pomocníky, obmezuje se na zaměstnance těch podniků, pro něž platí zákon o obch. pomocnících. Kdyby byl pens. zákon v § 1 odst. 2 lit. b) mínil jiný okruh osob, byl by to musil docela zřetelně vyjádřiti. Jako v 1. odstavci § 1 tohoto zákona měl zákon na mysli vyloučení z pojistné povinnosti osob konajících práce kupecké jen výjimečně, tak ve 2. odst. pod písmenou b) chtěl jen zdůrazniti, že pravidelné vykonávání kupeckých služieb nelze považovati za služby převážnou měrou podřízené a zajistiti tedy osobám takovéto služby pravidelně konajícím výhody pensijního pojištění. Zásadní vymezení pojistné povinnosti jest obsaženo pouze v § 1 odst. 1, kdežto výpočet v odstavci 2. téhož § jest jen exemplifikativní, takže má význam jen podřadný. Kdyby byl zákon měl na mysli kriterium, rozhodné pro vlastnost určité osoby jako obchodního pomocníka, učiniti též kriteriem pojistné povinnosti ve všech podnicích, nehledíc k tomu, zda zaměstnanci jejich podléhají zákonu o obchodních pomocnících či nikoli, byla by celá stylisace § 1 zák. pens. vypadla mnohem jednodušeji, neboť nemělo by pak smyslu rozeznávati mezi obchodními pomocníky a ostatními kategoriemi zaměstnanců. Z toho, že zákon takto rozeznává, plyne po názoru stížnosti, že zákon nechtěl obě kategorie směšovati, a nelze proto vztahovati beze všeho ustanovení platná pro kategorii jednu též na druhou kategorii pojištěnců. K odůvodnění správnosti toho svého stanoviska dovolává se stížnost také nál. Boh. A 3403/24 a 3447/24.
Leč s omezujícím výkladem ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák., jaký stížnost snaží se mu dáti řečenou svou námitkou, a s vývody, o něž ji opírá, souhlasiti nelze. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 89/20 jest pensijním pojištěním povinen každý, kdo překročiv 16. rok věku svého, jest v čsl. republice v poměru služebním, pokud není činným jako dělník či učeň nebo nevykonává převážnou měrou prací podřízených, jako službu čeledínskou, nádenickou nebo takových, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. (§ 1 odst. 2). Za obchodní pomocníky podle tohoto předpisu se nepovažují osoby, ustanovené u kupce, kterých se používá pouze výjimečně ke kupeckým službám, jakož i osoby, které vykonávají převážně podřízené úkony. Zásadní vymezení rozsahu pojistné povinnosti osob, jsoucích ve služebním poměru, obsaženo jest, jak stížnost sama uznává, toliko v 1. odst. § 1 pens. zák. Ve 2. odst. tohoto § vypočítává zákon jen demonstrativně (arg. slovo »zejména) jednotlivé druhy zaměstnanců, podléhajících pensijnímu pojištění. Pojištěnce ty dělí pak ve dvě hlavní skupiny, a to pod písmenou a) ve skupinu osob, činných služebně v podnicích, které slouží výrobě a získávání statků v nejširším slova smyslu vůbec, a pod písm. b) ve skupinu osob zaměstnaných v podnicích, obstarávajících distribuci a směnu statků, výrobou vytěžených, zejména podniků obchodních. V této skupině uvádí zákon příkladmo jako osoby pensijním pojištěním povinné také zaměstnance v kancelářích, písárnách, obchodech, skladech, dopravních a jiných podnicích, ať výdělečných či nevýdělečných, omezuje však pojistnou povinnost těchto zaměstnanců na takové, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z.
Podle obecně uznaných zásad interpretačních, vyslovených positivně také v § 6 o. z. o., nesmí býti zákonu při jeho výkladu dáván jiný smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti. Vypočítává-li pens. zákon v § 1 odst. 2 pod písm. b) jako osoby pensijním pojištěním povinné, příikladmo zaměstnance v jednotlivých podnicích, které výslovně vyjmenovává, a praví-li pak dále všeobecně »v jiných podnicích, ať výdělečných či nevýdělečných«, aniž činí při těchto jiných podnicích nějaký rozdíl a nějak blíže je kvalifikuje, pak již gramatický výklad tohoto zákonem použitého obratu vede nutně k úsudku, že řečeným obratem zahrnuje zákon zaměstnance v jakémkoli podniku, a nikoli jen zaměstnance v podnicích, uvedených v §§ 1 a 2 zák. o obch. pomocnících, kteří jsou obchodními pomocníky ve smyslu tohoto zákona, jak stížnost snaží se to dovoditi. Pro takovýto výklad nelze shledati oporu v doslovu cit. zákonného ustanovení, a výklad ten příčí se také obecnému vykládacímu pravidlu, vyjádřenému již paroemií římského práva: Ubi lex non distinguit, nec nostrum est distinguere.
Pro pojistnou povinnost zaměstnanců podle § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. není rozhodné, v jakém podniku služby se konají, zejména nikoli, zda na podnik ten vztahují se předpisy zákona o obch. pomocnících či živn. řádu, neboť zákon v té příčině žádného požadavku neklade, nýbrž rozhodnou jest výhradně jen kvalita zaměstnancem vykonávaných prací, totiž zda jde o kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona o obch. pomocnících. Nelze ani nalézti důvod, proč by takto kvalifikované služby nemohly býti konány v žádném jiném podniku než v takovém, na který se vztahuje zákon o obch. pomocnících. Z toho, že podnik stěžující si společnosti nepodléhá ani tomuto zákonu ani živn. řádu, neplyne tedy závěr, že by již proto zásadně nebylo lze uznati jejího zaměstnance za povinného pojištěním podle § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. Ani pokus stížnosti, obhájiti opačný svůj názor logickou interpretací tohoto předpisu, čerpanou ze souvislosti jeho s ustanovením zákona o obch. pomocnících, nemůže se setkati s úspěchem.
Jest pravda, že zákon o obch. pomocnících nepodává definice ani služeb kupeckých ani vyšších služeb nekupeckých a že uvádí jen podniky, jejichž zaměstnanci zákonu tomu podléhají. Leč z toho a z té okolnosti, že pens. zákon mluví v § 1 odst. 2 lit. b) o zaměstnancích, kteří vykonávají kupecké nebo jiné vyšší služby ve smyslu zákona o obch. pomocnících, neplyne — jak se stížnost domnívá —, že v tom nelze spatřovati odkaz na definici takových služeb, které v zákoně tom není, nýbrž pouze odkaz na okruh osob, o kterých zákon ten jedná, a jež jsou mu podrobeny. Správnost této argumentace vyvrací jednak úvaha, opřená o doslov zákona, který zdůrazňuje jen povahu služeb zaměstnance a nemluví o okruhu osob, podléhajících zákonu o obch. pomocnících, jednak úvaha, že kdyby byl zákonodárce chtěl učiniti tento moment rozhodným kriteriem pro pojistnou povinnost oněch zaměstnanců, byl by to také jasně vyjádřil, zvláště když v I. odst. § 1 pens. zák. mluví výslovně o osobách, které se nepovažují za obchodní pomocníky podle § 1 odst. 2 zák. č. 20/10 ř. z. Bylo by to snazší a přirozenější, než mluviti o kupeckých a jiných vyšších službách, které v zákoně o obch. pomocnících definovány nejsou, což zákonodárci musilo býti známo. Ale právě z toho, že zákon zvolil tuto dikci, nutno usuzovati, že neměl v úmyslu prohlásiti za pojištěním povinné jen osoby zaměstnané v podnicích, podrobených zákonu o obch. pomocnících, nýbrž i v podnicích jiných, konají-li v nich služby, které podle své podstaty jsou službami kupeckými nebo jinými vyššími, jaké má na mysli zákon o obch. pomocnících, což stylisací § 1 odst. 2 lit. b) jest také zřetelně vyjádřeno. Ze srovnání odst. 1. s odst. 2. lit. b) § 1 pens. zák. není možno usuzovati, jak to činí stížnost, jakoby zákon citací § 1 odst. 2 zák. o obch. pomocnících v 1. odst. § 1 pens. zák. měl na mysli vyloučení z povinnosti pojistné osob, vykonávajících práce kupecké jen výjimečně a jakoby byl ve 2. odst. téhož § pod písm. b) chtěl jen zdůrazniti, že pravidelné vykonávání kupeckých služeb nelze považovati za služby převážnou měrou podřízené, a zajistit osobám takové služby konajícím výhody pensijního pojištění. Stížnost přehlíží při tomto svém výkladu především, že zákon ve 2. odst. § 1 pod písm. b) nemluví jen o službách kupeckých, ale také o jiných vyšších službách a dále, že předpis ten vztahuje se na všechny zaměstnance takové služby vykonávající, ať je konají i v jiném podniku než kupeckém.
Z těchto úvah vyplývá bezdůvodnost uvedené námitky stížnosti, že ustanovení § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák. při posuzování pojistné povinnosti Antonína Z. zásadně vůbec použiti nelze.
Jiná jest arci otázka, zda služby, které Z. v zaměstnání stěžující si společnosti vykonává, lze kvalifikovati jako vyšší služby nekupecké, za jaké je prohlásil žal. úřad v nař. rozhodnutí, či zda výkony jeho jsou rázu převážně podřízeného, jak to dovozuje stížnost.
Definici »vyších služeb nekupeckých« ani služeb podřízených neuvádí ani zákon o obch. pomocnících ani zákon pensijní. Podle právního názoru, vysloveného již v nál. Boh. A 6470/27, nutno při řešení otázky, jakou činnost lze považovati za »vyšší služby«, přihlížeti k tomu, že zákonodárce podrobil zákonu o obch. pomocnících všechny zaměstnance, kteří vykonávají služby kupecké. Nelze proto předpokládati, že by z dobrodiní zákona toho chtěl vyloučiti ty zaměstnance, kteří nekonají služeb kupeckých, kteří však potřebují k výkonu svých služeb nekupeckých vyšší kvalifikace, mají větší odpovědnost a konají práce pro podnik důležitější a význačnější, než osoba vykonávající sebe podřízenější práce kupecké. Naopak nelze pak přehlédnouti, že zákon na rozdíl od služeb kupeckých při službách nekupeckých rozeznává »vyšší služby« a »služby podřízeného rázu« a že jen vykonavatele vyšších služeb činí účastnými dobrodiní z něho vyplývajících. Z těchto úvah vyplývá, jak to bylo také již vysloveno v nál. Boh. A 3817/24, že zákon o obch. pomocnících vztahuje se vedle zaměstnanců, konajících práce kupecké, jen na takové zaměstnance, kteří konají takové služby, jež vzhledem na požadavky určité kvalifikace zaměstnané osoby a vzhledem na význam a důležitost jejich výkonů pro podnik, vybočují z mezí prací obyčejných, rázu podřízeného.
Na otázku, zda činnost toho kterého zaměstnance je »vyšší službou« či »službou rázu podřízeného«, lze dáti odpověď jen, hodnotí-li se práce jím konané vzhledem k zvláštním schopnostem a vlastnostem vykonavatele prací těch, vzhledem k jejich významu a důležitosti pro závod, vzhledem k odpovědnosti vykonavatelů oněch prací a jejich postavení v celkovém rámci organisace zaměstnanců dotčeného závodu.
V daném případě skládala se činnost Antonína Z., vykonávaná v zaměstnání u stěžující si společnosti, z několika složek. Podle vlastního vylíčení své činnosti, potvrzené výpovědmi svědků, které žal. úřad v nař. rozhodnutí uvádí, dozíral Antonín Z. jako vrchní lampář na to, aby benzinové lampy, vydávané dělníkům na dole Gabriela, byly v bezvadném stavu, dobře zamčené, zkoušel je stlačeným vzduchem, což záleželo v odepnutí kohoutku, spojeného s hadicí, v níž proudil stlačený vzduch, a vyžadovalo času 1 hodiny za směny, dohlížel asi 1/2 hodiny denně při vydávání lamp asi 5—6 dělníků jemu podřízených, kteří lampy vydávali a zase přijímali, a bděl nad ostatními jejich pracovními výkony při čistění lamp. Dále zapisoval vydané a přijaté lampy do zvláštní záznamní knihy, psal poukázky na materiál, potřebný k naplňování a cídění lamp, pro skladiště, který po jeho přinesení přijal a pak dělníkům vydával, a zapisoval do knihy lampy, které vyžadovaly opravy. Tyto písemné práce vyžadovaly denně 2—3 hodiny. Lamp sám pravidelně nevydával, ani nepřijímal, jen tu a tam při tom příležitostně vypomohl. Také materiál ve skladišti jen někdy sám vyzvedl. Těmto skutkovým zjištěním stížnost neodporuje, namítá však, že vylíčenou činnost Antonína Z. nelze pokládali za vyšší služby, a dovolávajíc se judikatury nss-u, soudů řádných i živnostenských, dovozuje, že práce Z.-ovy jsou jen rázu podřízeného.
Po této stránce dlužno dáti stížnosti za pravdu. Hodnotí-li se s hledisek svrchu vytčených služební výkony Z-ovy, jak byly právě uvedeny, nelze shledali, že by byly žal. úřadem právem hodnoceny jako služby vyšší. Neboť žádnou ze složek ze kterých se činnost Z.-ova skládala, nelze považovati za takovou, jež by vyžadovala nějaké zvláštní kvalifikace osoby činnost tu konající, ani nelze o ní tvrditi, že by svým významem a důležitostí vybočovala z mezí prací obyčejných, rázu podřízeného. Tak zkoušení lamp stlačeným vzduchem jest ve své podstatě jen jednoduchou manipulací, manuelní prací, kterou může obstarávati každý obyčejný dělník bez zvláštní kvalifikace a způsobilosti. Rovněž tak prohlížení lamp, dozor na to, aby používané lampy byly v pořádku, naplněny, vycíděny, dobře zamčeny, správně dělníkům vydávány, od nich přijímány a na místo uloženy, nevyžaduje řečených vlastností. Stejně jest také obyčejnou prací poznati, zda ta která lampa jest vadná a potřebuje opravy, neboť ani tato rozpoznávací činnost nevybočuje z mezí práce obyčejné, jakou jest s to konati prostý dělník. Konečně ani jednoduché písemné práce, které vykonával Z., jako vedení seznamu vydaných a přijatých lamp, seznamu lamp daných k opravě, a po opravě přijatých, napsání poukázek na materiál ze skladiště (benzin, kartáče, hadry a podobné věci k cídění lamp potřebné) podle své povahy nejsou takového druhu, aby vykonávání jich mohlo vtisknouti službě Z.-ově ráz vyšší služby nekupecké ve smyslu zák. o obch. pomocnících, ježto práce tyto vyžadují toliko obyčejné pozornosti a znalosti čtení a psaní, nikoli však nějaké zvláštní kvalifikace nebo způsobilosti osoby, která je koná právě tak jako prostý dozor na lampáře, zaměstnané přijímáním a vydáváním lamp dělníkům, cíděním a udržováním jich v řádném stavu, při němž moment zvláštní odpovědnosti a disposiční moci není podle povahy věci nijak význačný. Poněvadž žádná z činností, vykonávaných Antonínem Z., nemůže býti podle toho, co bylo řečeno, uznána za službu vyšší, nelze ani souhrn jich ve svém celku uznati za vyšší služby, jež by svým významem a důležitostí pro podnik, v němž jsou konány, vybočovaly z mezí prací obyčejných, rázu podřízeného. Jestliže žal. úřad v nař. rozhodnutí hodnotil činnost Z.-ovu v době od 1. července 1920 jako vyšší služby nekupecké a vyslovil, že podléhá proto pensijní pojistné povinnosti podle § 1 odst. 2 lit. b) pens. zák., není tento jeho výrok ve shodě se zákonem.
Otázkou, zda dozorčí činnost Antonína Z. v době od 1. července 1920 mohla by zakládati jeho pensijní povinnost podle § 1 odst. 2 lit. a) pens. zák., se nss zabývati nemůže, ježto žal. úřad ji s hlediska tohoto zákonného předpisu neposuzoval, a svůj výrok o něj neopřel.

Citace:

č. 9143. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 594-601.