Č. 9255.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. * Ustanovení 2. věty odst. 1 § 239 zák. o sociálním pojištění č. 221/24 o instanční příslušnosti min. soc. péče bylo derogováno čl. 8, odst. 2 zák. o organisaci politické správy č. 125/27. — 2. * Závazek zaměstnavatelův platiti nemocenské, invalidní a starobní pojistné podle zák. o sociálním pojištění č. 221/24 za nepřihlášeného pojištěnce trvá až do zániku pojistného poměru a nikoli až do odhlášení u pojišťovny — neplatí tedy v případě tom ustanovení § 160 odst. 1 lit. b) cit. zák.
(Nález ze dne 9. května 1931 č. 7220.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v H. proti zemskému úřadu v Užhorodě o nemocenské, invalidní a starobní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okr. nemoc. pojišťovna v H. předepsala Kainu Z. za jeho zaměstnance Jana J. pojistné za dobu od 1. ledna 1926 do 22. února 1928 v částce 676 Kč 04 h. Stížnosti, kterou zaměstnavatel do tohoto platebního výměru podal, hlavnoslužnovský úřad v Hustu rozhodnutím z 22. června 1928 nevyhověl z toho důvodu, že J. byl přihlášen k pojištění dne 22. února 1928 s datem vstupu do práce 1. ledna 1926 jako sluha, a přihláška, vyplněná kontrolním orgánem nemoc. pojišťovny při kontrole zaměstnanců, jest zaměstnavatelem vlastnoručně podepsána. Tento zaměstnanec byl odhlášen dne 22. února 1928 s datem výstupu 1. ledna 1927, takže pojistné bylo ve smyslu § 160 lit. b) zák. č. 221/24 vyměřeno až do dne skutečného dojití odhlášky k pojišťovně, a pojišťovna nesla po dobu přihlášení pojišťovací risiko.
Další stížnosti zaměstnavatelově zemský úřad v Užhorodě nař. rozhodnutím částečně vyhověl, onu část v odpor vzatého rozhodnutí, týkající se předpisu pojistného za dobu od 1. ledna 1927 do 22. února 1928, zrušil a ponechal v platnosti pouze předpis pojistného za dobu od 1. ledna 1926 do 1. ledna 1927. Své rozhodnutí odůvodnil takto: Zaměstnanec st-lův podléhal pojištění. Poněvadž byl kontrolním orgánem pojišťovny přihlášen opožděně, rozumí se samo sebou, že i odhláška musila přijíti opožděně, neboť nemohl býti dříve odhlášen než byl přihlášen. Znění § 160 zák. č. 221/24 nutno vykládati tak, že pojistné platiti jest do dne dojití odhlášky, ovšem za předpokladu, že zaměstnanec byl ještě před výstupem ze služby nebo práce přihlášen. K tomuto rozhodnutí připojeno bylo právní poučení, že proti němu není podle ustanovení čl. 8 zák. č. 125/27 přípustné další odvolání.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Po stránce formální vytýká stížnost především jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí obsahuje nesprávné poučení o opravných prostředcích, prohlašuje-li, že jest konečné, poněvadž poučení to jest prý v rozporu s ustanovením § 239 zák. č. 221/24, které připouští v řízení odvolacím jako třetí instanci min. soc. péče, vyjímajíc případy souhlasných rozhodnutí dvou stolic, takže proti nař. rozhodnutí jest další opravný prostředek přípustný. Ustanovení to nebylo prý změněno ani čl. 8 zák. č. 125/27 ani novelou č. 184/28.
Námitka tato jest bezdůvodná. Jest arci pravda, že podle § 239 odst. 1 zák. č. 221/24 náleží rozhodovati o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění (§ 189) — o jaký v daném případě nesporně jde — politickým úřadům, pokud rozhodování není přikázáno soudům, a že v poslední stolici jest příslušné min. soc. péče, není-li opravný prostředek vyloučen podle 2. odst. cit. § 239 v případě konformních rozhodnutí obou nižších stolic. Leč poslední věta 1. odst. § 239, týkající se kompetence min. soc. péče jako třetí stolice, byla změněna článkem 8. zák. o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb., jenž ve 2. odstavci ustanovil zcela všeobecně a generelně, že z rozhodnutí zem. úřadu jako úřadu odvolacího není další odvolání přípustné, čímž vyloučil kompetenci min. jako třetí stolice vůbec, a tedy i v těch případech, kdy podle § 239 zák. č. 221/24 min. soc. péče bylo příslušné rozhodovati, totiž nebyla-li rozhodnutí obou nižších stolic souhlasná. Zákon č. 125/27 upravil jako zákon organisační s hledisek zjednodušení, urychlení a sjednocení politické správy, jimiž jest ovládán (srov. čl. 10), správní řízení a omezil všeobecně pořad instancí zásadně na dvě stolice (srov. odst. 1 a 2 čl. 8, a výjimku v odst. 3 téhož článku), kteréžto omezení platilo již dříve v mnoha zákonech. Zákon č. 125/27 jest zákonem pozdějším než zák. č. 221/24. Byl-li vydán zákon nový, který upravuje určitou otázku jinak, než jak byla upravena v některém zákoně starším, pak podle zásady »Lex posterior derogat priori« nastupuje na místo zákona dřívějšího s výhradnou platností zákon nový, a zákon starší jest v těch mezích, v nichž táž otázka jest novým zákonem jinak řešena, mlčky zbaven působnosti a účinnosti. Nastává tu tak řečená derogatio tacita.
Kromě toho nutno však poukázati také ještě k tomu, že ve 2. hlavě, v bodě 3. zák. č. 125/27 jest ustanoveno, že všeobecné právní předpisy jakož i právní předpisy v jednotlivých zemích nebo župách zůstávají v platnosti, pokud tomuto zákonu nebo vládním nařízením na jeho základě vydaným neodporují. Z ustanovení toho plyne a contrario, že předpisy zákonu č. 125/27 odporující dnem jeho účinnosti platnosti pozbyly. Ježto předpis § 239 odst. 1 věty druhé zák. č. 221/24 odporuje ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 zák. č. 125/27, jest z toho nutno logicky usouditi, že onen předpis byl tímto ustanovením derogován, a nelze proto souhlasiti s míněním stížnosti, že článkem 8 zák. č. 125/27 nebylo změněno ustanovení § 239 zák. č. 221/24, pokud se týče kompetence min. soc. péče jako poslední opravné stolice při rozhodování o opravných prostředcích proti výměrům nositelů pojištění. O použití přechodného ustanovení obsaženého ve 4. odst. čl. 8 cit. zák. pak v daném případě jíti nemůže, ježto naříkané rozhodnutí bylo vydáno dne 5. prosince 1928, tedy již po účinnosti zák. č. 125/27, který v zemi Slovenské nabyl účinnosti dne 1. července 1928 (hlava druhá, odst. 1). Poměrem zák. č. 125/27 k zákonu č. 184/28, na který stížnost také poukazuje, netřeba se zabývati, neboť zákon tento, pokud jde o ustanovení, jež bylo by uvážiti, v době vydání nař. rozhodnutí nebyl ještě účinným; nabylť účinnosti teprve dnem 1. ledna 1929 (§ 138 zák. č. 184/28). Podle toho poučení, obsažené v nař. rozhodnutí, že proti němu není dalšího opravného prostředku, jest správné a odpovídá zákonu.
In merito jest předmětem sporu výklad ustanovení § 160 lit. b) zák. č. 221/24, který ustanovuje, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr zakládající pojistnou povinnost. Žal. úřad vykládá ustanovení toto tak, že podle něho dlužno pojistné platiti sice do dne dojití odhlášky, arci za předpokladu, že pojištěnec byl ještě před výstupem ze služby nebo práce přihlášen. Nebyl-li přihlášen, nemohl býti dříve odhlášen, takže došla-li přihláška opožděně, musila přirozeně dojíti opožděně i odhláška.
Stížnost pokládá tento výklad za nezákonný a dovolávajíc se doslovu § 160 lit. b) cit. zák., dovozuje, že podle něho pojistné nutno platiti až do dne dojití opožděné odhlášky u pojišťovny, neboť bez odhlášky zaniká povinnost platiti pojistné jen, zanikl-li pojistný poměr vznikem pojistného případu, nebo byl-li pojištěnec přihlášen jiným zaměstnavatelem, jinak při opožděné odhlášce přestává prý povinnost platiti pojistné teprve dnem, kdy pojišťovna odhlášku obdržela. Okolnost, že odhláška musila dojíti opožděně, nebyl-li pojištěnec před tím přihlášen, nelze považovati za polehčující, a ze současné společné přihlášky a odhlášky nelze konstruovati závěr, v nař. rozhodnutí učiněný, ježto prý se příčí jasnému ustanovení § 160 cit. zák.
Stížnosti nelze však dáti za pravdu. Nutno arci připustiti, že § 160 lit. b) zák. č. 221/24 ustanovuje zcela všeobecně, aniž stanoví výslovně nějakou výjimku, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost. Leč tomuto ustanovení nelze připisovati právní povahu trestního ustanovení pro případ, že byly přestoupeny předpisy § 17">§ 17 cit. zák., ukládající zaměstnavateli za povinnost přihlásiti u příslušné nemoc. pojišťovny osoby u něho zaměstnané, podléhající pojistné povinnosti a je odhlásiti ve lhůtě tam určené, neboť trestní sankce na takový přestupek, jehož se dopustil zaměstnavatel nedbáním uložené mu zákonem odhlašovací povinnosti, stanovena jest výhradně jen v § 260. Předpis § 160 lit. b) má toliko povahu ustanovení pořádkového. Opomenutí pořádkové odhlašovací povinnosti, normované v § 17, může se však zaměstnavatel podle přirozené povahy věci dopustiti toliko v příčině těch pojištěnců, kteří u pojišťovny byli přihlášeni, ježto odhláška předpokládá přihlášku, t. j. zprávu učiněnou pojišťovně o pojistném poměru dotčeného pojištěnce. Logicky nelze odhlašovati někoho, kdo ještě nebyl ani přihlášen. Vystoupil-li nepřihlášený pojištěnec ze smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského dříve, než vyšlo najevo opominutí jeho přihlášky, tu přihláška ve smyslu § 17 zák. č. 221/24 není vlastně již ani možná, ježto pojistný poměr, vzniklý z jeho pracovního, služebního neb učňovského poměru již neexistuje. Přihláška není však ani účelná, poněvadž jejím účelem jest, aby umožnila pojišťovně evidenci jejích členů v zájmu řádného hospodaření. Stejně jest účelem odhlášky, aby pojišťovna byla zpravena o pravém stavu svých členů. Doví-li se tedy pojišťovna v okamžiku, kdy bylo jí oznámeno, že bylo opominuto pojištěnce u ní přihlásiti, zároveň také, že a kdy zatajený pojistný poměr byl již zrušen, tu účelu odhlášky bylo vyhověno (srov. také nál. Budw. 9107/95 a 9485/96).
Poukazuje-li stížnost také k tomu, že výklad, jaký dává žal. úřad spornému ustanovení, byl by nelogický, uváží-li se, že zaměstnavatel, nepřihlásivší přes svou zákonnou povinnost svého zaměstnance, zbavil by se povinnosti platiti pojistné za opožděně odhlášeného zaměstnance, a nevznikly by mu z jeho nezákonného postupu žádné následky, kdežto zaměstnavatele, splnivšího řádně přihlašovací povinnost, který jen z nedopatření opominul učiniti odhlášku, by tyto zákonné následky stihly, dlužno proti tomu uvésti, že povinnost zaměstnavatelova platiti pojistné za pojištěnce řádně přihlášeného, ale včas neodhlášeného, jest zákonem stanoveným důsledkem pořádkové odhlašovací povinnosti, mající účel evidenční. Při nepřihlášení pojištěnce po jeho vystoupení z pojistného poměru však není již třeba odhlášky jako evidenčního prostředku, a proto důsledek z nesplnění odhlašovací povinnosti po zákonu již nenastává. Zaměstnavatel, nesplnivší své přihlašovací povinnosti, neuniká však zcela zákonným následkům tohoto opominutí, neboť stihá ho jednak povinnost náhradní podle § 20 zák. č. 221/24, jednak jest odpovědný trestně podle §§ 260 a násl. Okolnost, že není povinen platiti pojistné po vystoupení pojištěnce z pojistného poměru, jest pak důsledkem toho, že předpoklad pojistné povinnosti ve smyslu § 2 zanikl dříve, než došlo k přihlášce podle § 17. Nějaké nelogičnosti výkladu, jaký žal. úřad dal § 160 lit. b), shledati nelze, ježto jde o různé zákonné důsledky, jaké mají různé skutkové podstaty. Z těchto úvah plyne, že závazek zaměstnavatelův, platiti nemocenské, invalidní a starobní pojistné podle zák. č. 221/24 za nepřihlášeného pojištěnce trvá až do zániku pojistného poměru a nikoli až do odhlášení u pojišťovny.
V daném případě došlo stěžující si pojišťovně dne 22. února 1928 současně oznámení, že Jan J. vstoupil do pojistného poměru ke K. Z. dne 1. ledna 1926 a že vystoupil z něho dne 1. ledna 1927. Podle hořejších úvah přihláška nebyla již možná, neboť předpoklad její podle § 2 zák. č. 221/24, t. j. trvání smluveného pracovního, služebního neb učňovského poměru, dne 22. února 1928 již neexistoval, ježto poměr ten zanikl již dne 1. ledna 1927. Nemohl-li J. k pojištění býti v té době již přihlášen, pak nemohl býti logicky ani odhlášen. Proto nebylo třeba ani zvláštní odhlášky, a o nějaké opožděné odhlášce nemůže tedy býti řeči. Důsledkem toho není dán ani zákonný předpoklad pro povinnost zaměstnavatelovu platiti pojistné za dobu po zrušení poměru zakládajícího pojistnou povinnost podle § 160 lit. b) zák. č. 221/24. Vycházel-li žal. úřad v nař. rozhodnutí z téhož právního názoru, nelze názor ten uznati za nezákonný, pročež stížnost byla zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 9255. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 839-843.