Č. 9295.

Pojištění pensijní: * Pro otázku, jsou-li tu podmínky čl. VII. pensij. zákona č. 89/20, je nerozhodno, byl-li určitý zaměstnanec fakticky již před účinností tohoto zákona pensijně pojištěn.
(Nález ze dne 28. května 1931 č. 8300).
Věc: Josef P. v S. proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Přípisem ředitelství panství st-lova z 29. května 1925 byli Jakub H., lesní strážný, a Josef H., zámecký zahradník, u okr. nemoc. pojišťovny k 1. červenci 1925 odhlášeni, poněvadž jsou přihlášeni za členy u nemoc, pokladny soukr. úředníků v Praze. O otázce přípustnosti této odhlášky rozhodnuto bylo v pořadí instančním nař. rozhodnutím souhlasně s rozhodnutím nižších stolic, že je nepřípustnou. Žal. úřad dovolav se důvodů nižších stolic dodal: Josefa H. a Jakuba H. nelze považovati za osoby, jež by podle povahy svého zaměstnání podléhaly pojistné povinnosti podle zákonů předcházejících zákonu č. 89/20. Tito zaměstnanci sami vylíčili své zaměstnání tak, že je nelze považovati za převážně duševně činné, resp. nelze jejich práci dozorčí považovati za t. zv. vyšší dozor. Uvedl totiž Josef H., že jest vyučeným zahradníkem a vede zahradnictví při zámku s-ském, při čemž má dozor na 1 učně, 1 nekvalifikovaného dělníka a 3 dělnice. Již z toho jest patrno, že u něho nejde o tak zvaný dozor a že sám musí vykonávati manuelní vlastní práce zahradnické, poněvadž učeň a dělník nekvalifikovaný práce tyto prováděti nemohou. Josef H. uvedl dále, že ošetřuje skleníky 2 hodiny denně, že věnuje se rychlení zeleniny a ošetřování kultur 2 hodiny denně; park prohlíží a na práce zahradnické dohlíží 1 hodinu denně, okrasná zařízení projektuje 2 hodiny a písemné práce koná 1 hodinu denně. Z toho je zřejmo, že práce podřízené u něho převažují, takže podléhá pensijní pojistné povinnosti nanejvýš podle zák. č. 89/20. Jakub H. sám vypověděl, že rozděluje práce dělníkům při sázení lesních kultur, při kácení stromů, při vyměřování lesa a že vede příslušné záznamy. Sám uvedl, že jeho činnost počíná v 7 hodin ráno a končí (nehledě k polední přestávce) v 8 hodin večer. Dozírá na 14 dělníků a 9 poslužnic. Uvedl též, že rozdělování prací dělníkům, odhadování a vyměřování lesa trvá průměrně 2 hodiny denně. Vedení účtů a záznamů 2 hodiny denně a hájení lesa 4 hodiny. K tomu jest podotknouti, že pochůzky po lese za účelem hájení proti škůdcům lesním jakéhokoliv druhu jsou vlastně prací fysickou, jde totiž jen o chůzi po lese za účelem zjištění event. škod a závad v lese. Nelze takovouto práci považovati za práci vyššího druhu. Jestliže tedy tato služba strážní (hájenská) trvá průměrně 4 hodiny denně, právě tak jako práce ostatní, jež by nemohly býti považovány za práci fysickou, nelze říci, že práce vyššího druhu převažují a v důsledku toho nelze za to míti, že by Jakub H. podléhal pensijní pojistné povinnosti podle zákonů předcházejících zák. č. 89/20. Jest ještě připomenouti, že jest nerozhodno, podle kterého zákona zaměstnanec jest skutečně pensijně pojištěn, nýbrž záleží na tom, podle kterého zákona pensijnímu pojištění podléhá. Byla tedy odhláška shora jmenovaných právně neúčinnou, a oni zůstali nadále členy příslušné okr. nemoc. pojišťovny.
O stížnosti uvážil nss toto:
Otázka sporná, byl-li totiž st-1 oprávněn v květnu 1925 odhlásiti u okr. nemoc, pojišťovny ve S. jmenované dva zaměstnance, závisí na zodpovědění otázky, patří-li tito zaměstnanci do některé skupiny zaměstnanců, jež nově byla podrobena pojistné povinnosti pensijní teprve zákonem č. 89/20 či nikoli. Patří-li do ní, nebyl st-l vzhledem k ustanovení článku VII. zák. č. 89/20 oprávněn zaměstnance ty odhlašovati z pojištění u příslušné okr. nemoc. pojišťovny z důvodu, že ohlásil je k pojištění u nemoc. pokladny soukr. úředníků v Praze, poněvadž zaměstnanci takoví dle cit. čl. nemohou vůbec býti členy této zapsané pomocné pokladny.
Sporno bylo a je, patří-li jmenovaní zaměstnanci do skupin, jež zákonem č. 89/20 nově pensijnímu pojištění byly podrobeny. Po té stránce se žal. úřad především rozchází se st-lem v právním pojmutí ustanovení čl. VII. zák. č. 89/20. Vyslovuje totiž právní názor, že jest úplně nerozhodno, byl-li ten který zaměstnanec snad již před účinností zák. č. 89/20 fakticky pensijně pojištěn, nýbrž že záleží jedině na tom, podle kterého zákona pensijnímu pojištění podléhá. Stížnost právní nazírání to potírá a tvrdí, že zaměstnanec, který fakticky již před účinností zák. čís. 89/20 byl u některého pensijního ústavu pojištěn, spadá pod ustanovení čl. VII. zák. č. 89/20 a může proto účinně býti pojištěn nemocensky u zapsané pokladny pomocné. Poukazujíc k tomu, že podle výsledků šetření Josef H. již od roku 1909 byl pensijně pojištěn, vytýká naříkanému rozhodnutí, pokud Josefa H. se týče, nezákonnost, pokud Jakuba H. se týče, vadnost, poněvadž ohledně toho prý úřad nevyšetřil, od které doby byl pensijně pojištěn.
Nss sdílí názor žal. úřadu, že otázka faktického pojištění pensijního je irelevantní a že skutečně záleží jedině na tom, patří-li ten který zaměstnanec ke skupině zaměstnanců, jež podléhala pensijní povinnosti pojistné již před účinností zákona č. 89/20 či teprve od účinnosti tohoto zákona. To plyne ze smyslu slov čl. VII. cit. zák., kde se výslovně mluví o skupinách zaměstnanců podle tohoto zákona nově pensijní povinnosti podrobených, a kde se stanoví, že tyto skupiny zaměstnanců nemohou býti členy zapsaných pokladen pomocných. Zákon nepraví, že nemůže býti členem takové pokladny ten, kdo do účinnosti zák. č. 89/20 nebyl pensijně pojištěn, nečiní tedy faktické pojištění kriteriem. Kriteriem je jedině příslušnost ke skupině zaměstnanců a rozlišuje se mezi skupinami podléhajícími ze zákona pensijnímu pojištění již před účinností zák. č. 89/20 a skupinami tímto zákonem pojištění tomu nově podrobenými. Výkladu tomu svědčí i ta okolnost, že zákonodárce tam, kde chce, aby takové skutečné pojištění bylo respektováno, je výslovně uvádí, jako na příklad v zákoně z 1. července 1926 č. 117 Sb. (srov. nál. z 2. dubna 1929 č. 6709).1
Dovolává-li se stížnost k odůvodnění svého názoru nabytých práv zaměstnance již před účinností zák. č. 89/20 pensijně pojištěného a nál. Boh. A 6608/27, v němž vysloveno, že dozorčí úřad nesmí z moci dozorčí vylučovati z pensijního pojištění zaměstnance, který třeba nezákonně, ale přece pravoplatně byl prohlášen za podléhajícího pensijní povinnosti, tu argumentace ta pro řešení otázky dnes sporné naprosto selhává. Žal. úřad přece neruší žádné pravoplatné rozhodnutí jiné, nezasahuje do žádného práva zaměstnance nabytého dřívějším pensijním pojištěním, nýbrž zabývá se výkladem ustanovení čl. VII. zák. č. 89/20 a otázku, patří-li zaměstnanci, o které jde, do skupiny zaměstnanců, jež podrobena byla pensijní povinnosti pojistné již před účinností zák. č. 89/20, řeší jen proto, aby vyřešiti mohl otázku, zda st-l mohl ony zaměstnance od okr. nemoc. pojišťovny odhlásiti proto, poněvadž je přihlásil u zapsané pokladny pomocné.
Dospěl tedy nss k závěru, že pro posouzení zákonnosti nař. rozhodnutí je skutečně irelevatní, byli-li oba zaměstnanci, o které jde, fakticky již před účinností zák. č. 89/20 pensijně pojištěni či nikoli a shledal veškery výtky, jež stížnost, vycházejíc z opačného názoru, nař. rozhodnutí činí, bezdůvodnými.
Rozhodným je jedině, patřili-li oba zaměstnanci ke skupinám zaměstnanců, jež již před účinností zák. č. 89/20 — tedy na základě zák. č. 1/67 nebo cís. nař. 138/14 pensijní povinnosti pojistné podléhaly. —

V tomto dosud neuveřejněném nál. byl projednán spor o pojištění lesních hajných velkostatku v S. u okresní nemoc, pokladny v S., resp. u nemoc, pokladny soukr. úředníků a zřízenců v Praze; v důvodech nál. bylo mimo jiné uvedeno toto: »Stížnost vytýká nař. rozhodnutí, pokud jde o dobu od 1. července 1920, nezákonnost, namítajíc, že jmenovaní hajní nejsou osobami, které by byly podrobeny povinnosti pojistné teprve podle zák. č. 89/20, nýbrž osobami právně i fakticky podrobenými této povinnosti a platně pojištěnými již od 1. ledna 1912 podle původního zákona č. 1 z r. 1907. Mohou tedy podle náhledu stížnosti s plnou platností býti řádnými členy Nemoc. pokladny soukr. úředníků a zřízenců, ježto tato zapsaná pokladna pomocná může podle ustanovení čl. XXI č. 3 zák. č. 268/1919 tyto osoby, podrobené pensijní pojistné povinnosti již podle zák. č. 1/1907, platně pojišťovati. Námitku tuto neuznal nss důvodnou. Článek VII. zák. č. 89/20, na němž odůvodnění nař. rozhodnutí je vybudováno, stanoví, že skupiny zaměstnanců podle tohoto zákona nově podrobené pojistné povinnosti (pensijní) nemohou býti členy zapsaných pomocných pokladen, jejichž působnost jest podle čl. XXI odst. 3 zák. č. 268/19 obmezena na pojištěnce podrobené pojistné povinnosti podle zák. ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. ex 1907 neb cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.Stížnost uznává, že o takovouto pomocnou pokladnu tu jde. Nemá také námitek proti skutkovému zjištění, z něhož žal. úřad vychází ohledně služeb, jež jmenovaní zaměstnanci konali a nenapadá také závěr žal. úřadu, k němuž tento dochází, že totiž zaměstnance ony nelze považovati za orgány vyššího dozoru. Konkretisuje námitku pouze v tom směru, že hajní ti byli platně pojištěni u Všeob. pens. ústavu už od 1. ledna 1912 a jsou tam pojištěni dosud, resp. byli pojištěni až do své smrti. Tím hájí stížnost právní názor, že pro posouzení sporné otázky je rozhodujícím stav faktický, že totiž zaměstnanci oni skutečně již před účinností zák. č. 89/20 pensijně pojištěni byli. Vytýká pak stížnost nař. rozhodnutí, že k tomuto tvrzenému faktickému pojištění těchto zaměstnanců nepřihlédlo. Po té stránce uvážil nss toto: Již uvedený čl. VII zák. č. 89/20 mluví o skupinách zaměstnanců podle tohoto zák. pojistné povinnosti nově podrobených. Z této dikce je patrno, že rozhodným je, zda zaměstnání těch kterých zaměstnanců, o které jde — v daném případě tedy hajných — bylo takovým, že zakládalo jejich pojistnou povinnost pensijní již podle norem starších, či zda skupina jejich zaměstnání teprve zákonem 89/20 byla povinnosti té podrobena. Zda ten který zaměstnanec byl snad fakticky pojištěn, je podle dikce té po názoru nss-u nerozhodným. Tomu svědčí i ta okolnost, že zákonodárce tam, kde chce, aby takové skutečné pojištění bylo respektováno, je výslovně uvádí, jako na příklad v zák. z 1. července 1926 č. 117 Sb. § 1 (»i osoby u pensijních ústavů skutečně pojištěné«). Je proto námitka stížnosti, opírající se o faktické pojištění, bezdůvodnou, a není proto ani nezákonné ani vadou řízení, když úřad k ní nepřihlédl.«

Citace:

č. 9295. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 931-934.