Č. 9342.

Obecní dávky. — Řízení správní: I. Ve sporech dávkových vůbec — nejen jde-li o povinnost dávkovou — končí instanční pořad u bezprostředního úřadu dohledacího. — II. * Výrobce lihových nápojů je povinen platiti obecní dávku z nápojů pouze podle ustanovení bodu 3 § 2 vzorných pravidel vl. nař. č. 143/22.
(Nález ze dne 25. června 1931 č. 6420).
Věc: Město J. (adv. Dr. Svatopluk Volf z Jičína) proti okresní správní komisi v Jičíně (za zúč. firmu Bedřicha K. syn v J., adv. Dr. Josef Kubálek z Jičína) o obecní dávku z lihu.
Výrok: Nař. rozhodnutí okresní správní komise z 23. listopadu 1927 se zrušuje pro nezákonnost; stížnost na rozhodnutí okresní správní komise z 29. listopadu 1928 se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem měst. úřadu v J. ze 17. ledna 1927 byla firma Bedřicha K. syn vyzvána, aby do 20. ledna 1927 podala podle § 10 pravidel o vybírání obecní dávky z lihu a lihovin úplný seznam zásob lihu a lihovin podle stavu 1. ledna 1927, rozdělený podle druhu, s pohrůžkou, že, nevyhoví-li, bude učiněno ohlášení finančnímu úřadu podle § 12 prav. za účelem pokutování a bude dávka vyměřena odhadem; nebude-li přiznání odpovídati pravděpodobnosti, bude sklad firmy zvláštní komisí přezkoušen. Zároveň se firma upozorňuje, že podle § 9 prav. pozbývá nároku na vrácení dávky od 1. ledna 1927 za vyvezené zboží, poněvadž neučinila zadost odhlašovací povinnosti podle § 9. Pro příště upozorněna, že je povinna z každé zásilky lihu a lihových nápojů při dovozu zaplatiti dávku ve stanovených sazbách podle § 1. Ze zásilek, které expeduje na venek v množství nejméně 10 l, obdrží při patřičném odhlášení podle § 9 u výběrčího dávky Josefa B. zaplacenou dávku z lihu zpět. Příslušnou: dávku jest firma povinna při ohlášení zaplatiti. Odvolání nemá odkládacího účinku.
Odvolání podané majitelem firmy Ing. Rudolfem K., v němž strana popírala vůbec svou povinnost platiti dávku, bylo rozhodnutím měst. zastupitelstva z 5. března 1927 zamítnuto. Dalšímu odvolání osk v J. rozhodnutím z 23. listopadu 1927 vyhověla a vyslovila, že odvolatel není vůbec povinen platiti obecní dávku z lihu a lihovin.
Zatím městský úřad v J. platebním výměrem z 27. září 1927 předepsal firmě B. K. syn na základě pravidel schválených zsv-em výnosem z 24. ledna 1923 obecní dávku nápojovou ze skladu podle stavu ke dni 1. ledna 1927 částkou 7200 Kč, ze zásilek ode dne 1. ledna až 27. září 1927 částkou 17600 Kč a 1180 Kč, a konečně plat. výměrem z 3. prosince 1927 ze zásilek v době od 1. října do 30. listopadu 1927 v částce 6516 Kč. Odvolání podaná proti těmto dvěma plat. výměrům byla rozhodnutím měst. zastupitelstva z 2. dubna 1928 zamítnuta. Dalšímu odvolání osk rozhodnutím z 29. listopadu 1928 vyhověla v podstatě z důvodu, že na rekurující stranu dopadá pouze ustanovení bodu 3 § 2 dávk. prav., a že tedy — poněvadž, jak zjištěno, lihoviny v drobném vůbec neprodává, — není povinna platiti dávku než ohledně zboží ve vlastním závodě a vlastní domácnosti spotřebovaného.
Proti oběma cit. rozhodnutím osk podává stížnost městská obec J.
O stížnostech nss uvážil:
I. o stížnosti do rozhodnutí osk z 23. listopadu 1927:
Stížnost vytýká především, že rozhodnutí to neprávem označuje se za konečné, poněvadž nejde o předpis dávky, a ustanovení § 13 dávk. prav., resp. § 44 ob. fin. nov. nemá tu tedy místa. Námitku tu neuznal nss důvodnou. Stanovil-li § 44 ob. fin. nov., že o odvolání proti předpisu dávky — pokud není jinak stanoveno — rozhoduje s konečnou platností bezprostřední úřad dohlédací, a svěřil-li tedy zákon tomuto úřadu konečné rozhodování ve sporech o dávky obecní tam, kde jde o nejdůležitější otázku, t. j. o zásadní otázku povinnosti dávkové (srov. Boh. A 4669/25), je z toho patrna vůle zákona, aby ve sporech dávkových vůbec instanční postup končil u bezprostředního úřadu dohlédacího. Právem označila tedy osk, která ostatně rozhodovala přímo o dávkové povinnosti, svoje rozhodnutí za konečné.
II. Stížnost do rozhodnutí osk 29. listopadu 1928.
Nař. rozhodnutí po stránce skutkové vychází z předpokladu, že fa B. K. syn je výrobcem lihových nápojů, po stránce právní stojí pak na stanovisku, že jako výrobce lihovin podléhá dávce pouze podle § 2 bodu 3 dávk. pravidel, a tedy jen z lihovin, které v drobném prodá nebo v závodě nebo vlastní domácnosti spotřebuje. Ježto pak — jak žal. úřad zjišťuje — firma lihovin v drobném neprodává, je podle nař. rozhodnutí povinna dávkou pouze z lihovin spotřebovaných v závodě a ve vlastní domácnosti.
Stížnost — popírajíc správnost zjištění, že fa B. K. syn neprodává lihovin v drobném, — stojí naproti tomu na stanovisku, že jmenovaná firma je povinna platiti dávku také ze zásob lihu, které za účelem výroby lihovin do obce dováží a že je povinna dávkou i podle ustanovení § 2 bodu 2. a event. bodu 4.
Nss nemohl dáti stížnosti za pravdu.
Dávka z lihu a lihovin, zavedená v obci J. podle pravidel schválených výnosem zsv-u z 24. ledna 1923, je dávkou spotřební (§ 35 ob. fin. nov.). Povaze této dávky jako dávky spotřební není na újmu — jak míní stížnost — že z důvodů berní techniky není v pravidlech provedena do nejmenších důsledků zásada § 34 odst. 2 ob. fin. nov., podle níž jí smí býti postižena jenom spotřeba v obci. Z této povahy dávky plyne, že předmětem jejím jest konsum lihovin, a vlastním subjektem dávky, povinným dávku platiti, konsument. Z důvodů berní techniky nevybírá se ovšem zpravidla přímo u konsumentů, nýbrž konsum postihuje se v některém dřívějším stadiu oběhu a předmět dávky zachycuje se zpravidla u osoby, která nápoj spotřebiteli dodává nebo s ním obchoduje. V kterém stadiu oběhu se konsum postihuje a které osoby jsou povinny dávku platiti, určují pravidla dávková. Z povahy dávky spotřební neplyne, naopak by jí odporovalo, aby dávka platila se již ze suroviny (lihu), kterou si výrobce lihových nápojů pro své účely výrobní opatřuje; měl-li by konsum býti postižen již v tomto stadiu výroby, bylo by k tomu zapotřebí docela jasného výslovného předpisu. Takového předpisu však v dávkových pravidlech není.
Jako osoby povinné platiti dávku uvádí § 2 prav. 1. hostinské a výčepníky lihových nápojů, 2. majitele skladů, obchodníky a prodavače, kteří nápoje ty kupcům, hokynářům nebo přímým konsumentům prodávají, 3. výrobce ohledně nápojů jimi vyrobených, které v drobném prodávají nebo v závodě či ve vlastní domácnosti spotřebují, a konečně 4. všechny jiné prodavače, jakož i spotřebitele ohledně nápojů, z nichž nebyla dávka zaplacena osobami uvedenými sub 1—3. Je nepochybno, že tímto výpočtem osob povinných platiti dávku má sice býti zachycen veškeren konsum v obci, ale tak, aby nedošlo nikdy k dvojímu zdanění.
Pravidla rozlišují docela přesně jednak hostinské a výčepníky, jednak obchodníky s lihovými nápoji a jednak výrobce těchto nápojů. Rozlišují-li pravidla takto přesně a vědomě, nelze výrobce, třebas na základě svého oprávnění výrobního byli oprávněni lihové nápoje také prodávati, subsumovati pod ustanovení bodu 2. nebo 4. (prodavače) § 2, nýbrž možno na ně jako na výrobce aplikovati právě jen ustanovení bodu 3, zvláště pro ně dané. Podle tohoto bodu jsou však povinni platiti dávku z nápojů jimi vyrobených, ale jenom z těch, které v drobném prodávají nebo v závodě či ve vlastní domácnosti spotřebují. Pokud se týče pojmu prodeje v drobném, sluší pak uvážiti, že ukládají-li pravidla sub 1. a 2. placení dávky z nápojů, které prodávají hostinští, výčepníci, majitelé skladu, obchodníci a prodavači, těmto osobám, nelze, nemá-li nastati dvojí zdanění, slovy »prodávají v drobném« v bodě 3. § 2 rozuměti prodej se strany výrobců těmto plátcům uvedeným v bodě 1. a 2., nýbrž jenom prodej konsumentům, jak to ostatně odpovídá také běžnému významu slova »prodej v drobném«. Tím dochází se tedy k závěru, že že výrobce je povinen platiti dávku jenom z lih. nápojů jím vyrobených, které prodává přímo konsumentům nebo v závodě svém nebo vlastní domácnosti spotřebuje, nikoli tedy z lihu, který si opatřuje za tím účelem, aby z něho lihoviny vyráběl — neboť tu nejde o »nápoje jím vyrobené«, — ani z nápojů, které prodá hostinským, výčepníkům, majitelům skladů, obchodníkům a prodavačům — neboť z těchto nápojů dávku platiti jsou povinny podle bodu 1. a 2. osoby právě uvedené samy.
Tomuto výkladu svědčí také další ustanovení dávkových pravidel. Jakožto úkon, na který se připíná povinnost platiti dávku, označují pravidla v § 4 »každý dovoz nebo výrobu (§ 2 odst. 3)«. Aby se tento poplatný úkon mohl skutečně postihnouti, ukládá § 5 každému, kdo je povinen dávku platiti, aby »každou zásilku, nebo — pokud jde o vlastního výrobce — každou výrobu nápojů k účelu v § 2 č. 3 uvedenému« ohlásil, udávaje »den, kdy (nádoby) byly přivezeny, při výrobě pak, kdy byly naplněny a kde se složí«. Ohlášení budiž podle § 6 učiněno »jakmile zásilka nápojů dávce podrobených poplatníka dávky dojde, nejdéle však před složením, jde-li o výrobce dávkou povinného, před tím, než se nápoje složí buď do sklepa nebo do jiných místností k tomu určených«.
Jestliže pravidla v těchto předpisech vedle »dovozu zásilky« na jedné straně, jako úkon, při němž vzniká povinnost platiti dávku, uvádějí na druhé straně »výrobu« resp. naplnění nádob a složení jich do sklepa, při čemž citují § 2 bod 3., nelze rozuměti tomu jinak, nežli že u výrobců lihových nápojů povinnost dávkovou nepřipínají na dovoz, zásilku na ně došlou, nýbrž na výrobu, resp. naplnění vyrobených jimi nápojů do nádob a složení jich do sklepa nebo jiné místnosti k tomu určené, při čemž ještě v souhlase s ustanovením § 2 bodu 3, jak shora vyloženo, omezují povinnost k zaplacení dávky na »výrobu lihových nápojů k účelu v § 2 bodu 3 uvedenému«.
Z toho podává se tudíž závěr, že výrobce lihových nápojů je povinen platiti dávku jenom z nápojů jím vyrobených, a to jenom z těch, které prodává v drobném, t. j. konsumentům, anebo které spotřebuje v závodě nebo ve své domácnosti. Dávku je povinen odvésti při výrobě, t. j. tehdy, když nápoje k účelům uvedeným v § 2 bodu 3 do nádob naplní a do sklepa nebo jiné místnosti k tomu určené složí; na tyto úkony omezuje se také jeho ohlašovací povinnost.
Namítá-li stížnost, že podle § 4 povinnost platiti dávku připíná se již na každý dovoz lihu nebo lihových nápojů do obce, nemá námitka ta žádné opory ve znění § 4 první věty, které mluví o dovozu vůbec a zahrnuje tedy také dovoz, zasílání uvnitř obce (srv. § 5/1: »každou zásilku« a contrario »výrobu«, § 5/3: »kdy byly přivezeny«, § 6/1: »jakmile zásilka dojde«). O dopravě do obce mluví ovšem věta 2 tohoto §, ale tu má na mysli specielní případy, kdy konsument sám dává si přímo dopravovati nápoje z pramenů mimo území obce.
Námitky stížnosti proti výroku, že dávkovou povinnost fy B. K. syn dlužno posuzovati výhradně podle ustanovení § 2 bodu 3 dávk. pravidel, jsou tedy bezdůvodny.
Stížnost ovšem namítá ještě, že žal. úřad neprávem vzal za prokázáno, že jmenovaná firma v drobném neprodává, ale činí tak jenom se svého stanoviska, podle něhož prodejem v drobném dlužno rozuměti i prodej v malých kvantech hostinským a obchodníkům. Poněvadž toto stanovisko, jak shora dolíčeno, je nesprávné, padá tím sama sebou i námitka posléze uvedená. Tím není ovšem obci zabráněno, aby, zjistila-li by, že uvedená firma prodává nápoje v drobném konsumentům, ohledně těchto nápojů dávku na ní požadovala.

Citace:

č. 9342. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1030-1033.