Č. 9073.

Zaměstnanci veřejní. — železnice. — Řízeni před nss-em: Výrok ministerstva resortního, třebas vydaný v dohodě s min. železnic, odpírající určitým zaměstnancům vydání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici, není rozhodnutím správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 16. února 1931 č. 14939/29).
Prejudikatura: Boh. A 952/21, 3632/24, 3633/24, 5551/26, 7392/29.
Věc: Antonín K. a spol. v Praze proti ministerstvu financí o vydání průkazky na zlevněnou jízdu po železnici.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Výnosem pomocných úřadů 2. zem. fin. ředitelství v Praze z 27. března 1929 bylo vysloveno toto: »Vynesením z 10. ledna 1929 rozhodlo min. fin. v dohodě s min. žel., že Vám podle čl. 2. bodu 1. Předpisu o vydávání průkazek na zlevněnou jízdu po železnici nepřísluší nárok na průkazku, protože jste byl pensionován v době od 1. července 1927 do konce listopadu 1928. Vybízíme Vás proto, abyste průkazku č....., která Vám byla vydána zdejším úřadem, do 14 dnů vrátil. Zaplacené poplatky vrátí Vám zdejší úřad po vrácení průkazky«.
O stížnosti uvážil nss takto:
Podle § 2 zák. o ss může býti stížností k nss napadeno jenom »rozhodnutí nebo opatření správního úřadu«. Výraz »rozhodnutí nebo opatření« jest výrazem technickým (terminus technicus) a rozumí se jím jen takový výrok správního úřadu, kterým se konstitutivně zakládá nebo deklaratorně upravuje právní situace strany způsobem autoritativním a proto právní moci schopným.
Rozhodovati autoritativním způsobem o mimotarifních slevách a výhodách při přepravě osob na státních drahách přísluší však podle předpisů železničních (čl. 43 služ. předpisu čís. 12 o mimotarifních slevách jízdného na čsl. státních drahách, platného od 1. ledna 1924, srov. též § 5 č. 14 a § 6 č. 24 organisačního statutu pro státní správu železniční z 19. ledna 1896 č. 16 ř. z.) jedině úředům železničním, v nejvyšší stolici min. žel. Jedině výrok těchto železničních úřadů o přiznání výhod, o které se jedná, mohl by tedy míti povahu autoritativního rozhodnutí. Povahu takovou nemá však nař. výměr žal. úřadu, tedy úřadu finančního, který ve smyslu »Předpisu o sepisování a vydávání průkazek na zlevněnou jízdu po železnici pro státní zaměstnance, vojenské a četnické gážisty čsl. republiky v činné službě a ve výslužbě« (výn. min. žel. č. 32452/3/3 z r. 1920, Věstník min. fin. 1920 č. 53) je toliko oprávněn »vydávati průkazky na zlevněnou jízdu«, tedy opatřovati formálně a manipulativně vydávání těchto průkazek, který však o povolení nebo nepovolení oné výhody nemůže »rozhodovati« ani přímo, ani jménem úřadů železničních, ježto úřady železniční nemohou svoji úřední kompetenci k tomuto rozhodování na jiné úřady přenášeti.
Jestliže tedy žal. úřad odepřel nař. výnosem st-lům vydati resp. ponechati průkazky na zlevněnou jízdu, vykonával toliko onu svoji shora zmíněnou formální a manipulativní činnost při vydávání železničních průkazek, nerozhodoval však, a podle toho, co svrchu bylo řečeno, ani nemohl »rozhodovati« autoritativně o případných, st-li tvrzených nárocích jejich na vydání průkazek. Na tom nemůže nic změniti ani skutečnost, že min. fin. vydalo nař. vynesení po dohodě s min. žel., kdyžtě dohoda ta jako pouhý interní souhlas min. žel. s vyřízením zamýšleným min. fin. neodnímá nař. výnosu povahu samostatného výnosu žal. úřadu. Ostatně stížnost sama chápe nař. výnos jedině jako výrok min. fin. Nař. výnos nemá proto vůbec povahy rozhodnutí nebo opatření správního úřadu po rozumu § 2 zák. o ss, a bylo proto stížnost odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 9073. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 448-450.