Č. 9136.

Zaměstnanci veřejní: I. * Přídavek 4200 Kč poskytnutý z důvodu vedení dvojí domácnosti soudcům nejvyššího soudu v Brně ve smyslu usnesení vlády z 30. března 1921 není ani stálým služebním požitkem ani osobním přídavkem ve smyslu § 196 odst. 1 plat. zák. č. 103/26. — II. * Poskytuje zmíněné usnesení vlády právní nárok na přídavek ten?
(Nález ze dne 20. března 1931 č. 4458.)
Věc: Dr. Karel H. v B. proti ministerstvu spravedlnosti (vrch. odb. r. Dr. K. Vodstrčil) o převod do nových platů zákona č. 103/26 a o odnětí přídavku 4200 Kč na vedení dvojí domácnosti.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nař. rozhodnutím ze 4. října 1928 nevyhovělo min. sprav, odvolání st-le, rady nejvyššího soudu v Brně, podanému z výměru presidia nejvyššího soudu v Brně z 21. května 1927 č. 572/27 o převodu do platů podle zák. č. 103/26. Dalším nař. výnosem z 28. února 1929 nepřiznalo jmenované min. st-li v pořadí stolic přídavek ročních 4.200 Kč k úhradě výloh spojených s vedením dvojí domácnosti od 1. ledna 1926. — — — —
O stížnostech uvažoval nss takto:
Rozhodnutím ze 4. října 1928 vyslovil žal. úřad v pořadu stolic soudní administrativy, že přídavek ročních 4200 Kč, jejž st-l pobíral jako náhradu diet z titulu vedení dvojí domácnosti, nenáleží mezi dosavadní stálé služební požitky ve smyslu § 196 odst. 1 plat. zák. a že proto nemusí bytí honorován při převodu do platu podle zákona toho ke dni 1. ledna 1926. Stížnost naproti tomu snaží se dovoditi, že přídavek ten má povahu stálého služebního příjmu a to v podstatě v úvaze, že byl přídavek ten st-li pravidelně měsíčně vyplácen, vyznačován v listinách výplatních vždy jako součást služebního platu a čítán dohromady s ostatními příjmy jako celek jednotným obnosem. Tohoto charakteru stálého požitku nemohl přídavek ten pozbýti podle vývodů stížnosti ani tím, že nebyl v dekretu o jmenování st-le radou nejvyššího soudu výslovně vyhražen. Přídavek ten měl případně povahu i osobního přídavku a spadal i s tohoto hlediska pod stálé služební příjmy. — Nss neuznal stanovisko stížnosti důvodným.
Podle § 196 odst. 1 plat. zák. č. 103/26 nastupují služební příjmy tímto zákonem nově stanovené na místo všech dosavadních stálých služebních požitků a jiných na základě zákona, vládních nařízení neb usnesení vlády povolených, jakož i všech individuelně zaměstnanci udělených osobních přídavků. Zahrnuje tedy zákon pod pojem: dosavadních služebních požitků, na jejichž místo nastupují služební příjmy zákonem platovým nově stanovené, jednak stálé služební požitky, jednak jiné na základě objektivní normy, usnesení vlády nebo individuelně zaměstnanci udělené osobní přídavky. Za stálé služební požitky možno u pragmatikálních úředníků státních (soudců) vzhledem na předpis čl. I. odst. 3. a §§ 45 a 58 služ. pragm. č. 15/1914 ř. z. považovati jen takové platy, kterých se zaměstnancům těm dostává z titulu jejich služby jako ekvivalentu za tuto službu. Tím, že postavil zákonodárce v cit. 1. odst. § 196 plat. zák. vedle sebe stálé služební požitky a osobní přídavky, naznačil jasně, že má na mysli vedle »stálých služebních požitků« tam vypočtených jenom takové osobní přídavky, které zaměstnanci byly poskytnuty jako ekvivalent za vlastní pravidelnou službu a které tedy touto svou podstatou se rovnaly jeho stálým služebním požitkům. Že tomu tak, vysvítá i z 2. odst. § 196 plat. zák., který praví, že přídavky, jež se poskytují za výkony mimo okruh vlastní pravidelné služby (a vedle toho zvláštní drahotní přídavky na Slov. a Podk. Rusi) se nepokládají za požitky (přídavky) po rozumu předchozího odstavce. Nepatří-li však po zákonu k požitkům ve smyslu § 196 odst. 1 plat. zák. č. 103/26 ani přídavky, které se poskytují za výkony mimo okruh vlastní pravidelné služby, tím méně lze k nim počítati platy, které nemají vůbec povahu ekvivalentu za konané služby, nýbrž jsou náhradou za újmy, které úředníkovi vzcházejí tím, že z důvodů služebních je nucen žiti mimo svou rodinu.
Jak vysvítá ze spisů správních, byl st-li přídavek ročních 4200 Kč poskytován jako náhrada za to, že musil vésti jako rada nejvyššího soudu v Brně dvojí domácnost a má tedy přídavek ten povahu diety, a tedy příjmu, odlišného svou podstatou od stálých požitků, jak byl pojeni ten dříve podán. Leč potom nespadal uvedený přídavek mezi stálé služební požitky ve smyslu § 196 odst. 1 plat. zák. a nevzal k němu žal. úřad právem zřetele při převodu st-le do platů podle zák. č. 103/26. Na tom nemůže nic měniti ani skutečnost, že byl přídavek ten poukazován a vyplácen současně s ostatními příjmy, ježto výplata, resp. způsob její nemají žádné souvislosti s otázkou právní povahy určitého požitku. Pokud v této souvislosti poukazuje stížnost k tomu, že měl st-l nárok na přídavek ten dne 1. ledna 1926 a že proto měl býti honorován, stačí k tomu poznamenati, že pro otázku převodu je tato skutečnost irelevantní, kdyžtě se převod řidli podle požitků skutečně pobíraných a ne těch, na které měl státní zaměstnanec nárok.
Shrnuv hoření vývody, dospěl nss k právnímu názoru, že přídavek ročních 4200 Kč, poskytovaný soudcům nejvyššího soudu v Brně na základě usnesení vlády z 30. března 1921, není ani stálým služebním požitkem ani osobním přídavkem po rozumu § 196 odst. 1 plat. zák. č. 103/26. Jak dolíčeno, nepodařilo se stížnosti prokázati nezákonnost nař. výroku o převodu st-le do platů podle zák. č. 103/26 a je proto bezdůvodná.
Důvodnou neshledal nss ani druhou stížnost, která se obrací proti tomu, že žal. úřad nepřiznal st-li jmenovaný přídavek za dobu od 1. ledna 1926. Stížnost vychází v tomto směru z názoru, že st-li přísluší nárok na přídavek ten, ježto mu byl přislíben výnosem presidia nejv. soudu před jmenováním radou nejv. soudu, a jmenovacím aktem přistoupila i státní správa na nabídku st-lovu, za kterých podmínek je ochoten místo rady nejv. soudu přijati. Tím vznikla prý mezi ním a státem oboustranná úmluva, jejíž právotvornost nezávisí na obsahu jmenovacího dekretu. Propůjčení určitého služebního místa v případě takovém dlužno prý považovati podle analogie § 863 za mlčky projevené přistoupení na podmínky. — Nss nemohl následovati st-le v jeho zásadním právním hledisku.
Podle ustálené judikatury nss-u, podpořené právní vědou (sr. na př. Pražák, Rak. právo ústavní, část III., § 253 »Zřízenci státní« Mischler-Ulbrich: Oest. Staatsworterbuch, sv. IV., článek »Staatsdienst«, Gomer: Der Staatsdienst aus dem Gesichtspunkte des Rechtes .... betrachtet, O. Mayer: Deutsches Verwaltungsrecht, II. svazek §§ 42, 43 a násl. »Die offentliche Dienstpflicht, Anstellung im Staatsdienst...«) jest služební poměr pragmatikálních úředníků státních a tedy i soudců služebním poměrem veřejnoprávním a zakládá se jednostranným aktem státní moci o propůjčení určitého služebního místa. Pro služební poměr ten, který náleží vesměs v obor práva veřejného, je rozhodujícím jednak obsah onoho správního aktu, kterým byl soudce v úřad svůj dosazen, jednak objektivní právní normy, které se vztahují na služební postavení aktem tím založené. Těmito dvěma právními způsoby je vytčena ve své podstatě s jedné strany hranice služební moci státu vůči jeho zaměstnanci, s druhé strany pak hranice oněch práv, jež platný právní řád pragmatikálním státním úředníkům (soudcům) poskytuje. Z toho plyne však důsledek, že zdrojem práv státního pragmatikálního úředníka (soudce) nemohou býti v zásadě podmínky, které kladl před svým dosazením v úřad a jež nedošly výrazu v aktu jmenovacím. Předpisů o. z. o. o smlouvě služební nelze v této relaci použiti již vzhledem na vylíčenou odlišnou povahu veřejného služebního poměru soudcova od poměru, spočívajícího na soukromoprávní smlouvě služební. Z předeslaného jde, že je zásadní hledisko stížnosti mylné, a že z příslibu přídavku toho, i kdyby vyplýval z výnosu presidia nej. soudu v Brně z 13. dubna 1921 na dobu časově neobmezenou, nemohl st-l nabýti nároku na přídavek ten.
Než stížnost nemůže míti úspěch ani, pokud spatřuje v usnesení vlády z 30. března 1921 normu, která zakládá nárok na uvedený přídavek. Usnesením tím schválila vláda »Zásady pro udílení služebních přídavků pro členy nejvyššího soudu a generální prokuratury v Brně« a bylo presidium nej v. soudu zmocněno, aby od 1. dubna 1921 do 31. prosince 1921 povolilo jednotlivým členům nej v. soudu a generální prokuratury přídavky od 4800 až do 7200 Kč. Současně uvedeno v II. odstavci, že členové nej. soudu a generální prokuratury, kteří jsou nuceni vésti dvojí domácnost, obdrží po tutéž dobu další přídavek ročních 4200 Kč bez nároku na diety, jež by jim snad podle platných předpisů příslušely. Z toho je patrno, že usnesení vlády týkalo se jen doby od 1. dubna 1921 do 31. prosince 1921 a že mohlo poskytovati v nejpříznivějším případě nárok na přídavek posléz uvedený jen na tuto dobu. Že tomu tak, vysvítá i z toho, že pro příští léta, inclusive roku 1925, byly přídavky ty povolovány specielními usneseními vlády, jež byla co do své účinnosti časově omezena. Nemá proto stížnost pravdu, dovozuje-li, že byl st-lův nárok na přídavek ročních 4200 Kč založen usnesením vlády z 30. března 1921.
Z předeslaného vysvítá, že st-l neměl stihatelného nároku na přiznání uvedeného přídavku ke dni 1. ledna 1926, a nemohl se proto dotknouti žal. úřad jeho subj. práv, odepřel-li mu přídavek ten přiznati. Je proto i druhá stížnost bezpodstatnou.

Citace:

č. 9136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 580-583.