Č. 9072.

Jazykové právo. — Řízení správní: 1. Konkrétní rozhodnutí o sporu jazykovém nebo pouhá generelní vyhláška? — 2. K výkladu předpisů zákona z 12. května 1896 č. 101 ř. z. stran nedostatku právního poučení.
(Nález ze dne 16. února 1931 č. 8915/29).
Prejudikatura: Ad 1: Boh. A 4910/25, ad 2: Boh. A 1472/22, 3218/24.
Věc: Městys M. proti ministerstvu vnitra o včasnost opravného prostředku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp ve F. zaslala všem městským, pokud se týče obecním radám svého okrsku oběžník ze 3. listopadu 1926 tohoto znění: »Dle čl. 82 odst. 1. prov. nař. k jaz. zákonu jest budovu, v níž se nalézá obecní úřad, vždy také označiti jazykem čsl., nápisem stejných rozměrů a stejné úpravy. Povinnost k označení tomuto vztahuje se i na případy, kdy obecní úřad doposud vůbec nebyl označen«.
Zsp v Opavě rozhodnutím z 24. ledna 1927 zamítla odvolání obce M. proti výměru hořejšímu, poněvadž nebylo podáno ve lhůtě 14denní. Výměr doručen byl obci dne 9. listopadu 1926 a teprve dne 2. prosince 1926 podala proti němu obec M. odvolání. Opomenul-li úřad politický v tomto případě připojiti ke svému rozhodnutí právní poučení ve smyslu odst. 1. § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., může se strana domáhati odklizení této vady po rozumu posledního odstavce téhož § s úspěchem jen rekursem, jenž vyhovuje náležitostem v § 1 zák. toho vytknutým, zejména jest podán v zákonné lhůtě tam ustanovené. Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra další stížnosti obce, ježto nař. výměr osp-é ve F. ze 3. listopadu 1926 byl doručen obci podle jejího vlastního záznamu na spisu dne 9. listopadu 1926, kdežto stížnost do něho podaná byla dána na poštu podle poštovního razítka na obálce teprve dne 3. prosince 1926, tedy po uplynutí 15denní lhůty stížnostní podle čl. 96 odst. 2. jaz. nař. č. 17/26. K vývodům stížnosti se podotýká, že v zákoně z 12. května 1896 č. 101 ř. z. není nikde ustanoveno, že předpis § 1 odst. 1. nevztahuje se na opravné prostředky, podané proti rozhodnutím a opatřením, neobsahujícím právní poučení o lhůtě rekursní, nebo na zvláštní opravný prostředek vyznačený v § 3 odst. 4. cit. zák.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Vycházejíc z předpokladu žal. úřadu, že stížnost podaná na oběžník osp-é ze 3. listopadu 1926 byla vznesena opožděně po uplynutí 15denní lhůty stížnostní, stanovené v čl. 96 odst. 2. jaz. nař. č. 17/26, vytýká stížnost v podstatě, že nař. rozhodnutí je zbudováno na mylném předpokladu, jako by šlo o spor jazykový, ač o takovém vůbec nemůže býti řeči, a že proto je vadným celé řízení, vycházející z tohoto mylného předpokladu, takže nutno prý z toho důvodu nař. rozhodnutí zrušiti. K tomuto důsledku dochází stížnost z následujících úvah): Opatření politického úřadu ve F., které zavdalo příčinu k zahájení řízení administrativního, jest jako cirkulární výnos vyhláškou politického úřadu, není však konkrétním rozhodnutím v jazykové otázce, poněvadž předem ještě se nemůže říci, jak zúčastněné obce na výnos budou reagovati, zda v něm vůbec budou spatřovati zásah do svých práv. Nebylo proto tu ještě sporu jazykového. Teprve podáním z 2. prosince 1926 upozornila obec, že pokládá opatření to nezákonným a žádala za vydání individuelního příkazu, opatřeného klausulí rekursní, aby příkaz takový mohla napadati. Teprve vydáním takového individuelního výměru byl by vznikl spor jazykový dle § 7 jaz. zák. Dosud bylo tu opatření politického úřadu ve smyslu zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., který pro nedostatek poučení o opravných prostředcích byl podstatně vadným. Z toho vyvozuje pak stížnost, že nebyl tu vůbec jazykový spor po rozumu jaz. zákona a je proto celé řízení, které vrcholí konečně v nař. rozhodnutí, vybudováno na nesprávném základě.
Základní myšlenka, ze které prýští další vývody stížnosti, že totiž oběžník politického úřadu ve F. ze 3. listopadu 1926 nelze pokládati za konkrétní opatření správního úřadu, nýbrž za pouhou vyhlášku, spočívá na nepochopení pravé podstaty zmíněného výnosu. Tento úřední výnos byl ovšem vydán jako oběžník všem obcím politického okresu. Tato povaha jeho jako aktu generelního nevadí však tomu, aby, byv individuelně doručen každé jednotlivé obci, působil proti ní jako opatření konkrétní. Mohl-li míti takový účinek, závisí ovšem na jeho obsahu. Vzhledem k jeho znění, dle něhož se obce poukazují na ustanovení čl. 82 odst. 1. jaz. nař., že sluší budovu, v níž se nalézá obecní úřad, vždy také označiti jazykem čsl., nápisem stejných rozměrů a stejné úpravy a že povinnost k označení tomuto vztahuje se i na případy, kdy obecní úřad doposud vůbec nebyl označen, nelze mu zajisté rozuměti jinak, než že se v něm obcím ukládá za povinnost, aby označily budovu, v níž se nalézá obecní úřad, vždy také jazykem čsl. a to způsobem v cit. předpisu vytčeným a i tenkráte, není-li obecní úřad doposud vůbec označen. Že ostatně sama obec pokládala zmíněný oběžník za konkrétní správní akt, kterým se jí ukládají určité povinnosti a zasahuje se jím do její právní sféry, svědčí i skutečnost, že obec podala proti němu stížnost ve věci samé, snažíc se dovoditi, že uložená jí povinnost není odůvodněna cit. normou jaz. nař.
Nss měl již příležitost zabývati se analogickým případem (týkajícím se pořízení místních tabulek dle vl. nař. č. 324/21) a vyslovil v nál. Boh. A 4910/25 právní názor, že okolnost, že určitý výměr osp-é byl vydán jako »oběžník«, svědčící všem obcím politického okresu, nezbavuje jej povahy konkrétního správního aktu právní moci schopného.
Podle toho nelze pochybovati o tom, že oběžník, vydaný v daném případě osp-ou a doručený individuelně stěžující si obci, byl konkrétním opatřením adm. a nikoli pouhou vyhláškou. Stížnosti sluší jen na tolik dáti za pravdu, že vydáním tohoto oběžníku nebyl řešen nějaký jazykový spor po rozumu § 7 jaz. zák. Naproti tomu dlužno zdůrazniti proti vývodům stížnosti, že takový spor jazykový vznikl a byl zahájen již stížností obce, podanou do tohoto výměru úředního, v níž tato snažila se prokázati, že bylo porušeno její subj. právo. Plyne-li z hořejších úvah, že oběžník politického úřadu, spočívající na normě jazykoprávní, byl způsobilým zasáhnouti do právní sféry stěžující si obce v oboru práva jazykového, které upravuje zevní označení obecních úřadů jednak v § 3 odst. 3. zák., jednak v čl. 82 jaz. nař., vyplývá z toho další důsledek, že podáním stížnosti obcí proti tomuto oběžníku vznikl spor jazykový dle § 7 jaz. zák., resp. dle čl. 96 odst. 2. jaz. nař., jehož se dovolává žal. úřad. Existenci jazykového sporu nemůže býti pak ani na závadu, že příslušné státní orgány dohlédací neřešily spor jazykový meritorně, nýbrž jen po stránce formální, zabývajíce se otázkou včasnosti vznesené stížnosti (která má povahu stížnosti jazykové). Neobstojí proto námitka stěžující si obce, že spor jazykový by byl vznikl teprve vydáním individuelního výměru ke zvláštní žádosti obce, obsažené v podání (stížnosti) z 2. prosince 1926.
Stížnost namítá dále, že oběžník politického úřadu, postrádající poučení o opravných prostředcích, byl podstatně vadným, a brojí dále i proti názoru žal. úřadu, projevenému shodně s rozhodnutím zsp-é, že i výměry, neobsahující takového poučení, spadají do okruhu výměrů, uvedených v § 1 odst. 1. zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., a že nepodáním Včasné stížnosti nabývá výměr takový právní moci. K vývodům stížnosti po této tránce vzneseným poznamenává nss, že bylo již v nál. Boh. A 1472/22 vysloveno a podrobně odůvodněno, že, opomene-li politický úřad připojiti ke svému rozhodnutí nebo opatření právní poučení podle prvého odstavce § 3 zák. z 12. května 1896 č. 101 ř. z., může se strana domáhati odklizení této vady podle posledního odstavce téhož §u úspěšně jen rekursem, jenž vyhovuje náležitostem v § 1 tohoto zák. vytčeným, zejména, je-li podán v zákonné lhůtě tam stanovené. V odůvodnění tohoto nál. bylo zejména také zdůrazněno a blíže motivováno, že se všeobecné znění § 1 odst. 1. zák. č. 101/96 ř. z. vztahuje i na výměry, postrádající vůbec klausule o opravných prostředcích, a byl tam vysvětlen i rozdíl mezi odstavci 2. a 3. § 3, kde běží o uvedení strany v omyl nesprávnými údaji úřadu, týkajícími se podání opravných prostředků s jedné strany, a odstavcem 4. téhož §u, který normuje případy opomenutí klausule o opravných prostředcích, se strany druhé. Také v dalším nál. Boh. A 3218/24 vyslovil nss právní názor, že nedostatek právního poučení v rozhodnutí úřadu politického opravňuje stranu k tomu, aby se zvláštním rekursem domáhala odstranění této závady, nezbavuje však výrok úřadu takovou vadou trpící jeho povahy a účinku, jaké mu jinak podle jeho obsahu i formy příslušejí.
Aplikujeme-li hořejší úvahy na daný případ, vyplývají z nich tyto důsledky:
Není o tom sporu, že cit. shora oběžník politického úřadu ze 3. listopadu 1926 byl stěžující si obci doručen dne 9. listopadu 1926 a že obec vznesla proti němu stížnost teprve podáním z 2. prosince 1926, které dáno bylo na poštu dne 3. prosince 1926, tedy až 24. den. Sluší-li dle hořejších úvah pokládati oběžník za konkrétní akt správní, pokud se týče za výměr úřadu po rozumu § 1 odst. 1. zák. č. 101/96 ř. z., způsobilý zasahovati do právní sféry stěžující si strany v oboru jazykového práva, a vznikl-li jazykový spor tím, že obec vznesla proti tomuto aktu správnímu stížnost, pro jejíž podání stanoví čl. 96 odst. 2. jaz. nař. lhůtu 15denní, — a byla-li stížnost tato, jak je nesporno, podána na poštu teprve 24. dne po doručení oběžníku, nutno usuzovati, že stížnost byla podána opožděně, aniž tomuto důsledku může brániti skutečnost, že výměr politického úřadu nebyl opatřen poučením o opravných prostředcích.
Z úvah těchto plyne bezpodstatnost námitky vadnosti řízení, sestrojené na mylném předpokladu, že tu není jazykového sporu. Tím padají ovšem také veškeré vývody, přimykající se k vytýkané vadnosti po této stránce. Ostatně se podotýká, že kdyby i se vycházelo ze stanoviska, že není tu jaz. sporu po rozumu § 7 jaz. zák., neměnilo by to nic na správnosti úsudku žal. úřadu, že stížnost byla podána proti opatření politického úřadu opožděně a že proto sluší stížnost odmítnouti z toho důvodu jako nepřípustnou. Nepřicházel-li by v úvahu po této stránce čl. 96 odst. 2. jaz. nař., nýbrž všeobecný předpis § 1 odst. 1. zák. č. 101/96 ř. z. o lhůtě 14denní, byla by stížnost, vznesená teprve 24. den, tím spíše podána opožděně.

Citace:

č. 9072. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 445-448.