Č. 9219.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: * V Čechách, na Moravě a ve Slezsku požívají osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí podle § 4 č. 2 dávkových pravidel č. 143/22 pouze ty převody, které se staly nejpozději do odevzdání pozůstalosti ve smyslu § 819 o. z. o.
(Nález ze dne 27. dubna 1931 č. 16.279/29.)
Věc: Albín Sch. v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou trhovou ze 4. listopadu 1927 prodal st-l 3/15 domu čís. pop. 268 a 64 v K., jež mu náležely podle odevzdací listiny okresního soudu v K. ze 3. ledna 1927, za 150000 Kč. V přiznání uplatňoval osvobození od dávky podle § 4 čís. 2 dávkových pravidel. Platebním rozkazem z 28. dubna 1928 vyměřena byla dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí. Podané odvolání uplatňující opětně osvobození podle § 4 č. 2 dávk. prav., sbor hl. města Prahy pro vyřizování stížností zamítnul v podstatě proto, že cit. předpis dávk. pravidel přiznává osvobození pouze převodům za projednání pozůstalosti, projednávání pozůstalosti končí se však vydáním odevzdací listiny, které se zde stalo 3. ledna 1927, takže převod nastalý až 4. listopadu 1927 osvobození toho již účasten není. Konečné odvolání zamítl žal. úřad z důvodů nař. rozhodnutí, k němuž dodal: »Neprávem dovolává se strana, hájíc opačný názor, stylisace § 4 č. 2 pravidel »před odevzdáním nebo převzetím pozůstalosti Tato změna stylisace neznamená meritorně změnu, nýbrž odpovídá toliko právu na Slov. platnému, kde pozůstalost se neskončuje odevzdáním, nýbrž převzetím pozůstalosti. Tato změněná stylisace byla nutná proto, poněvadž pravidla o vybírání dávky platí také na Slov., kdežto platnost předchozích dávkových řádů byla obmezena na historické země.«
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss takto:
Podle § 4 č. 2 dávkových pravidel č. 143/22 jsou od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí osvobozeny převody pozůstalostních nemovitostí na dědice ..... »za projednávání pozůstalosti, t. j. před odevzdáním neb převzetím pozůstalosti«. V daném případě jest sporný pouze třetí předpoklad pro osvobození požadovaný, totiž, zda převod se stal za projednávání pozůstalosti.
Císařský patent z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. česk. nepodroboval dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí převody pozůstalostních nemovitostí na dědice, legatáře, a na ty, kdož mají nárok na povinný podíl, za projednávání pozůstalosti (§ 4 č. 2). Prov. nař. z 31. prosince 1915 č. 3 z. z. z roku 1916, čl. 4 bylo uvedené ustanovení § 4 č. 2 dávk. řádu doplněno na konci dodatkem »t. j. před odevzdáním pozůstalosti (§819 o. z. o.)«. Dávkový řád vydaný nařízením vl. z 23. září 1920 č. 545 Sb. převzal toto znění. V dávkových pravidlech dodatek III. vl. nař. z 27. dubna 1922 č. 143 Sb. byla citace § 819 o. z. o. vynechána a připojen dodatek »nebo převzetím pozůstalosti«.
Ze srovnání dvou prvních znění § 4 č. 2 jest zřejmo, že zákonodárce projednání pozůstalosti terminoval na dobu do odevzdání pozůstalosti ve smyslu § 819 o. z. o. Jest otázkou, zda dávk. pravidly č. 143/22 tento termín byl všeobecně změněn, a jaký jiný význam má dodatek v těchto pravidlech k ustanovení § 4 č. 2 připojený. Stížnost hájí názoru prvého a míní, že projednávání pozůstalosti ve smyslu cit. předpisů končí se všeobecně až převzetím pozůstalosti, t. j. knihovním vkladem vlastnického práva na pozůstalostní nemovitosti. Nss nemohl tomuto názoru dáti za pravdu.
Podle práva platného v Čech., na Mor. a ve Slez. projednání pozůstalosti ukončuje se odevzdáním pozůstalosti, t. j. vydáním odevzdací listiny (§§ 819, 797 o. z. o., §§ 174, 177 cís. nat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.). Převzetí pozůstalosti nastává tu teprve po tomto soudním aktu odevzdání pozůstalosti. Vztahováno na oblast tohoto práva obsahovalo by ustanovení § 4 č. 2 dávk. pravidel pleonasmus, neboť mělo-li by podle toho býti rozhodným pozdější »převzetí pozůstalosti«, pak nemělo by smyslu uváděti vedle toho ještě dřívější akt »odevzdání« pozůstalosti, a zůstávalo by nejasným, zda rozhodným jest dřívější akt odevzdání či pozdější akt převzetí pozůstalosti. Tato úvaha vede nutně k závěru, že dávk. pravidla slovy »nebo převzetím pozůstalosti« dávají ustanovení samostatné, které akt převzetí koordinuje aktu odevzdání pozůstalosti a staví jej alternativně vedle něj jako akt, jenž nastupuje na místo odevzdání pozůstalosti tam, kde odevzdání pozůstalosti ve smyslu shora cit. předpisů zákonných nemá vůbec místa.
Vysvětlení podává se z genese předpisů § 4 č. 2 dávk. pravidel č. 143/22; kdežto totiž dávk. řády z r. 1915 a 1920 platily pouze v Čech., na Mor. a ve Slez., tedy v oblasti práva svrchu uvedeného, měla vl. nař. č. 143/22 vydána býti pravidla platná pro celý stát, tedy i pro oblast býv. práva uher., a bylo proto nutno dikci jejich přizpůsobiti právu platnému v oblasti posléze uvedené. Podle zák. čl. XVI:1894 převzetí pozůstalosti není ve všech případech podmíněno soudním projednáním a odevzdáním pozůstalosti (srov. § 98 sq.). V těchto případech má převzetí pozůstalosti samostatný význam, a právě tyto případy to jsou, které má na mysli ustanovení § 4 č. 2 dávk. pravidel č. 143/22, stanovíc pro tyto případy, kde by se s »odevzdáním« pozůstalosti nevystačilo, samostatný termín, jímž »projednání pozůstalosti« ve smyslu dávk. pravidel se končí.
Z uvedených úvah plyne, že v Čech., na Mor. a ve Slez. i podle dávk. pravidel č. 143/22 projednávání pozůstalosti ve smyslu § 4 č. 2 dávk. pravidel končí se odevzdáním pozůstalosti po rozumu § 819 o. z. o., a že tedy na převody pozůstalostních nemovitostí, nastalé po tomto termínu, nelze hleděti jako na převody dávce podle cit. ustanovení nepodrobené.
Poněvadž v daném případě odevzdací listina byla vydána a tedy projednávání pozůstalosti skončeno již 3. ledna 1927, kdežto sporný převod stal se teprve dne 4. listopadu 1927, není tento převod účasten osvobození od dávky podle § 4 č. 2 dávk. pravidel. Nař. rozhodnutí je tedy ve shodě se zákonem.

Citace:

č. 9219. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 765-767.