Č. 9216.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. Státní úřad dozorčí, když judikuje o stížnosti člena obecního zastupitelstva pro porušení jeho jaz. práva nesprávným vyhotovením pozvánky do schůze obecního zastupitelstva, není obmezen na pouhé konstatování, že porušení takové nastalo, ale jest oprávněn vysloviti, že obec je napříště povinna zachovávati při zvaní členů do schůzí obecního zastupitelstva postup, jaký úřad uznal za zákonný. — II. Předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař. č. 17/26, že obce, v jejichž zastupitelstvu jest členem příslušník jazyka čsl. ...., jsou povinny vydati stranám, o nichž je obecnímu úřadu známo, že jsou příslušníky jazyka státního, vyřízení v tomto jazyku, je ve shodě s jaz. zákonem. — III. Po zákonu je příkaz politického úřadu daný obci, aby zvala české členy obec. zastupitelstva, rady a komisí ke schůzím pozvánkami v jaz. státním.
(Nález ze dne 25. dubna 1931 č. 6334.)
Prejudikatura: Boh. A 8072/29, 8076/29, 8134/29, 8475/30.
Věc: Obec K. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Tomáš Z. a další tři členové obecního zastupitelstva v K. podali dne 4. března 1928 u osp-é ve St. stížnost proti usnesení obecního zastupitelstva v K. z 21. února 1928, jímž zamítnuta byla jejich žádost svědčící obecnímu úřadu v K., aby zváni byli do schůzí obecního zastupitelstva oběžníkem sepsaným v jazyku českém. Osp ve St. zrušila výměrem z 29. března 1928 podle § 102 obec. zřízení toto usnesení obecního zastupitelstva v K. z 21. února 1928, poněvadž se příčí ustanovením zák. 122/20. Současně vyslovila osp na základě ustanovení čl. 96 vl. nař. č. 17/26, že jest obecní úřad v K. povinen české členy obecního zastupitelstva, obecní rady a komisí zváti ke schůzím pozvánkami sepsanými v jazyku státním.
Stížnosti, jež obec proti tomuto výměru podala, byly postupem instančním zamítnuty, posléz nař. rozhodnutím. — — — —
Pojednávaje o stížnosti do rozhodnutí tohoto podané, vycházel nss z těchto úvah:
Žal. úřad opřel svůj instanční výrok o tom, že stěžující si obec jest povinna české členy obecního zastupitelstva, rady a komisí zváti ke schůzím pozvánkami sepsanými v jazyku státním, o ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., podle něhož jsou obce, v jejichž zastupitelstvu jest členem příslušník jazyka čsl., jakož i obce, v nichž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních příslušníků čsl. jazyka, povinny, i bez předchozího podání vydati stranám, o nichž je obecnímu úřadu známo, že jsou příslušníky jazyka státního, vyřízení v tomto jazyku.
Stížnost namítá in formali, že jest protizákonným všeobecný příkaz vydávati v budoucnosti českým příslušníkům obecního zastupitelstva, rady a komisí pozvánky ke schůzím také v jazyku českém; příkaz takový nebyl prý judikátním výrokem v konkrétní jazykové věci po rozumu § 7 jaz. zák., nýbrž všeobecným nařízením k provádění jaz. zák., a politický úřad nebyl oprávněn vydávati takové jazykové příkazy všeobecného rázu, ježto může tak činiti pouze státní moc výkonná (vláda). Námitce této nelze dáti za pravdu. Jak nss vyslovil již v nál. Boh. A 8076/29, vydaném v obdobné věci, není státní úřad dozorčí, judikuje-li o stížnosti podané členem obecního zastupitelstva pro porušení jeho jazykového práva nesprávným vyhotovením pozvánky do schůze obecního zastupitelstva, obmezen na pouhé konstatování, že porušení takové skutečně nastalo, nýbrž jest oprávněn vyhověti také konkrétnímu požadavku st-le a vysloviti judikátně, že obec je na příště povinna zachovati při vyhotovování pozvánek st-li postup takový, jaký úřad uznal za zákonný. Výrok tohoto obsahu tvoří tedy součást judikátu vydaného v jazykovém sporu a nelze jej kvalifikovati jako nějaký samostatný akt nařizovací. Stížnost dále namítá, že ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař., o něž jest opřen výrok žal. úřadu, není kryto jazykovým zákonem a je tedy podle § 55 úst. listiny neplatným. Usuzuje tak vycházejíc z předpokladu, že podle § 3 odst. 1 jaz. zák. jsou samosprávné úřady toliko povinny přijímati ústní i písemná podání učiněná v jazyku čsl. a je vyřizovati, že však není tam předepsáno, že vyřízení musí se státi v jazyku čsl. Dovolává se při tom nál. Boh. A 7173/28, v němž bylo uznáno, že pro obor samosprávy neplatí podobné právo přednostní čsl. jazyka, jaké jest mu vyhraženo pro obor státní správy, nýbrž že § 3 jaz. zák. stanoví nejvyšší míru obmezení sebeurčovacího práva obcí a že každé tuto míru překročující obmezování práva sebeurčovacího nařízením provádějícím jazykový zákon je v rozporu s § 55 úst. listiny a s § 8 jaz. zák. Ze sebeurčovacího práva obcí plyne i jejich právo ustanoviti si jednací jazyk a používati ho ve všech jiných případech, pro které není používání jiného jazyka výslovně předepsáno. Tvrzení min. vnitra, že obmezení jazykového práva obcí nejsou v § 3 taxativně vypočtena, je v rozporu se zmíněným názorem nss-u.
K námitkám těmto poznamenává nss, že od zásadního právního hlediska, vysloveného v cit. právě nálezu, z něhož vychází i stížnost, upustil později, opíraje se o usnesení odborného plena ze 17. prosince 1928 i adm. plena z 21. května 1929, jimiž bylo vysloveno, že vláda, upravujíc v duchu jaz. zák. podle odstavce prvého § 8 jaz. zák. užívání jazyků, pro úřady samosprávné, zastupitelské sbory a veřejné korporace, může jíti nad positivní obmezení, které jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Stalo se tak již v nál. Boh. A 8072/29. V témže nálezu bylo zejména také vysloveno, že samosprávné úřady nemají ex lege právo, aby svého jednacího jazyka užívaly výlučně, že jazyk čsl. i u samosprávných úřadů s jiným jazykem než čsl. nemá a nesmí býti vyloučen a že činí-li státní moc výkonná při stanovení jednacího jazyka výhrady ve prospěch státního jazyka, jsou samosprávné úřady zásadně povinny dbáti těchto výhrad.
Že ani citace § 3 v § 8 jaz. zák. nemá toho významu, jaký jí stížnost přikládá, že by totiž citací tou chtěl jazykový zákon vysloviti, že úprava užívání jazyků pro samosprávné útvary státní mocí výkonnou může se pohybovati pouze v rámci positivní normy § 3 jaz. zák., vyslovil nss také již nál. Boh. A 8475/30.
Z vývodů těch vyplývá, že ustanovila-li vláda, provádějíc § 8 odst. 1 jaz. zák. v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., že jsou obce, v jejichž zastupitelstvu jest členem příslušník jazyka čsl., jakož i obce, v nichž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20% státních příslušníků čsl. jazyka, povinny i bez předchozího podání vydati stranám, o nichž je obecnímu úřadu známo, že jsou příslušníky jazyka státního, vyřízení v tomto jazyku a obmezila-li tak obce ve výhradném užívání jejich jednacího jazyka ve prospěch jazyka státního, nevybočila tím z hranic, které jí § 8 odst. 1 jaz. zák. vytkl, neboť učinila tak jen opatření, které má zajistiti příslušníku jazyka státního za předpokladů v čl. 72 odst. 2 jaz. nař. vytčených vyřízení v jazyce státním, což je ve shodě s jazykovým zákonem a v jeho duchu (srov. Boh. A 8134/29).
Stížnosti sluší jen potud dáti za pravdu, že i jazykové nařízení jest prov. nařízením podle § 55 úst. listiny. Stížnost však přezírá, že — jak vyslovil a podrobně odůvodnil již nss v nál. Boh. A 8072/29 — mezemi ve smyslu § 55 úst. listiny sluší rozuměti tu ducha jazykového zákona a že opatření učiněné ve prospěch jazyka státního v čl. 72 odst. 2 jaz. nař., jak vysloveno v nál. Boh. A 8134/29, stalo se ve shodě s jazykovým zákonem a v jeho duchu, uváží-li se zejména také, že v duchu jazykového zákona jest každé opatření ovládané také zásadou preponderance státního jazyka — kterou stížnost popírá — jak také bylo vysloveno a podrobně odůvodněno v cit. nál. Boh. A 8072/29 v souladu s usnesením adm. plena z 21. května 1929. Při tom podotýká nss, že žal. úřad výslovně uznal, že ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. nebrání obci, aby ve vyřízení použila také svého jazyka jednacího vedle jazyka státního. — Tím odbyta jest prvá námitka stížnosti vytýkající neplatnost ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař.
Stížnost namítá dále, že žal. úřad neprávem se dovolává k odůvodnění svého výroku právě cit. předpisu jaz. nařízení, které prý na daný případ se nehodí.
Stížnost sice nepopírá, že stěžující si obec náleží do kategorie oněch obcí, jaké má na zřeteli cit. předpis, nepopírá ani, že pozvání člena obecního zastupitelstva do schůzí obecního zastupitelstva je vyřízením bez předchozího podání, namítá však, že nejde v daném případě o vyřízení straně, která je příslušníkem jazyka státního, nýbrž úřednímu orgánu obce. Spatřuje tedy stížnost nezákonnost nař. rozhodnutí pouze v tom, že přiznává členům obecního zastupitelstva, kteří jsou příslušníky jazyka čsl., v daném případě postavení strany vůči obci.
Námitkou téhož obsahu zabýval se nss již v nál. Boh. A 8076/29, v němž projevil právní názor, že člen obecního zastupitelstva, jde-li o hájení jeho členských práv, vyplývajících z této jeho funkce, je subjektem takových práv a přísluší mu proto ve sporu o rozsah těchto členských práv, k nimž náleží i právo na respektování práv jazykových s postavením člena obecního zastupitelstva spojených, postavení strany. Na tomto právním názoru setrval nss i v dalších svých nálezech, zabývajících se touže otázkou (zejména Boh. A 8134/29), trvá na něm i v tomto případě a odkazuje stěžující si obec podle § 44 jedn. řádu na podrobnější odůvodnění, obsažené ve shora cit. nálezu Boh. A 8076/29, k němuž vzhledem k vývodům stížnosti se dodává:
Námitka, že kdyby zástupci obce a obecní radové měli právní postavení stran, byl by odstavec 2. § 3 jaz. zák. zcela zbytečným, poněvadž pak by všechny návrhy a podněty bez toho musily se pokládati za podání, ohledně nichž odstavec 1. již stanoví, že mají býti přijaty a vyřízeny, nemůže obstáti. Námitku tuto sluší patrně chápati v ten rozum, že podle názoru stížnosti ustanovení 2. odstavce § 3 jaz. zák. uznává nárok členů obecního zastupitelstva na používání jazyka, jehož jsou příslušníky, pouze v rámci tohoto 2. odstavce, že však z tohoto jediného předpisu taxativního nelze usuzovati na zásadní postavení strany. V tom však nelze stížnosti přisvědčiti. Pojal-li jazykový zákon do § 3 vedle odstavce 1. další odstavec 2., chtěl tím patrně způsobem veškeré pochybnosti v tomto směru vylučujícím a pod zárukou zvláštní ochrany ústavní podle §§ 33 a 42 úst. listiny (srov. Boh. A 8072/29) dáti průchod vůdčí myšlence, která ovládá ducha zákona jazykového a podává se abstrakcí získanou z positivní normy 2. odstavce § 3 jaz. zák., že i členové obecních zastupitelstev, rad a komisí u výkonu svých práv členských, vyplývajících z této jejich funkce, jsou nositeli subj. práv jazykových vůči autonomní korporaci nebo sboru, jehož členy jsou, že tedy sluší je i v této jejich funkci a v této relaci naproti obecnímu úřadu, pokud se týče sboru, pokládati za stranu po rozumu jazykového zákona. Že ustanovení 2. odstavce § 3 jaz. zák. není zbytečným ve srovnání s 1. odstavcem téhož §, svědčí i úvaha, že pojem »podání«, jehož se používá v 1. odstavci, není v zákoně vůbec přesně vymezen a sotva lze pokládati, jak dovozuje stížnost, za nepochybné, že pod pojem ten sluší zahrnovati i návrhy a podněty učiněné ve schůzích a poradách autonomních útvarů členy zmíněných útvarů. Nss také, jak zřejmo z odůvodnění připojeného k nál. Boh. A 8076/29, čerpal svůj právní názor o postavení strany členů obecního zastupitelstva u výkonu práv členských právě z ustanovení 2. odstavce § 3 jaz. zák., v němž spatřuje výron všeobecné zásady ovládající právo jazykové, že člen obecního zastupitelstva, pakli hájí svá práva členská, vyplývající z této jeho funkce, má postavení strany po rozumu jazykového práva a to i tehda, když je zván do schůzí obecního zastupitelstva, tedy i v těch relacích jeho vůči obci, kde nelze mluviti o vznášení podání k obecnímu úřadu. Tato úvaha zřejmě mluví proti důvodnosti námitky stěžující si obce, že odstavec 2 § 3 byl by zbytečným, kdyby se přiznávalo členům obecního zastupitelstva postavení strany.
Pakli podle hořejších úvah vyplývá zásadní myšlenka o postavení strany členů obecního zastupitelstva, pokud jsou zváni do schůzí obecního zastupitelstva, již z ustanovení § 3 odst. 2 jaz. zák., netřeba se zabývati již námitkou stížnosti, že ustanovení čl. 91 jaz. nař., o které ostatně ani žal. úřad své rozhodnutí neopírá, mluví proti postavení zástupců obce jako stran.
Ze všech hořejších úvah dospěl nss k závěru, že nelze shledati nezákonným výrok žal. úřadu, schvalující v cestě instanční příkaz politického úřadu, aby stěžující si obec zvala české členy obecního zastupitelstva, rady a komisí ke schůzím pozvánkami v jazyku státním a opřený o ustanovení čl. 72 odst. 2 jaz. nař. Pak ovšem není ani nezákonným důsledek, který z toho byl vyvozen úřadem, že totiž bylo usnesení obecního zastupitelstva, odporující platným předpisům jazykovým, zrušeno a výkon jeho podle § 102 obec. zříz. česk. zastaven.

Citace:

č. 9216. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 757-761.