Č. 9094.

Pojištění sociální. — Zaměstnanci veřejní: Uchazeč o místo úřednické při zeměd. nemoc. pojišťovně, jehož žádost byla vyřízena záporně, nemá nároku, aby min. soc. péče z dozorčí moci zakročilo v jeho prospěch.
(Nález ze dne 3. března 1931 č. 1159).
Věc: Josef St. ve V. proti ministerstvu sociální péče o přijetí do služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Přípisem zemědělské nemocenské pojišťovny ve St. z 1. června 1927 byl st-1 vyrozuměn, že ve schůzi zástupců zemědělské nemocenské pojišťovny ve Stříbře a přípravného výboru pro exposituru v H. z 27. května 1927 byla jeho žádost za udělení úřednického místa při této exposituře projednávána a usneseno žádosti prozatím nevyhověti, poněvadž všechna proponovaná místa již jsou obsazena. Ústřední sociální pojišťovna oznámila pak st-li výměrem z 26. srpna 1927 k jeho stížnosti toto: »Rozhodnutí o žádosti bylo přenecháno zemědělskou nemocenskou pojišťovnou ve St. přípravnému výboru expositury z důvodu lepší znalosti uchazečů. Tento musel kladně vyříditi především žádosti zaměstnanců okr. nemoc. pojišťovny v H., kteří následkem zřízení expositury zemědělské nemocenské pojišťovny a poklesu počtu pojištěnců pod mez, nepřipouštějící další jich zaměstnávání okr. nemoc. pojišťovnou, stali se přebytečnými. Ohledně přijetí ostatních zaměstnanců byl výbor vázán dohodou, uzavřenou mezi jeho všemi členy a musel Vám proto doporučiti s ohledem na Vaši kvalifikaci, abyste žádost opětoval v případě, že by se přijímaly nové síly. Vyšetření případu nezavdává nám podnětu k tomu, abychom z titulu dozorčí pravomoci zakročovali ve Váš prospěch.«
Další stížnosti, jejíž konečný petit zněl, aby min. soc. péče na základě §§ 90 a 239 zák. o soc. pojištění ustanovení úředníků v H. jako nezákonné zrušilo a předsednictvo zeměd. nemoc. pojišťovny ve St. přimělo k plnění § 63 bodu 2 cit. zák., nevyhověl žal. úřad, ježto uznal napadnutý výměr, jímž Ústř. soc. pojišťovna odmítla zakročiti z titulu dozorčí pravomoci, správným a sdělil k námitkám obsaženým ve stížnosti, že, neběží-li o právní závazek, nikdo nemá subj. nároku na udělení určitého služ. místa, takže zamítnutím žádosti neporušuje se subj. právo žadatele.
O stížnosti nss uvážil:
Stížnost zastává stanovisko, že st-li přísluší subj. nárok na to, aby o jeho žádosti za ustanovení úředníkem rozhodoval kompetentní orgán, jímž v daném případě bylo představenstvo zeměd. nemoc. pojišťovny ve St. a nikoliv přípravný výbor expositury v H.; toto subj. právo měl žal. úřad hájiti a v tomto směru zakročiti, schválil-li však nezákonný postup, jaký se zde sběhl, porušil tím sám zákon.
St-1 sám uznává, že neměl právního nároku na to, aby mu určité služební místo bylo uděleno a že se domáhal odpomoci dozorčí stížností a nikoliv nějakým opravným prostředkem v cestě instanční a jest také ze spisů beze vší pochybnosti patrno, že chtěl vyvolati toliko zákrok dozorčích úřadů, odvolav se na ustanovení §§ 90 a 239 zák. č. 221/24. Cit. zákon neupravuje nějaký postup instanční ve věci, o jakou zde jde, a neposkytuje straně v takovém případě možnost, aby řádným opravným prostředkem si vynutila meritorní rozhodnutí vyšší stolice (srovnej §§ 192, 239 a též 71 a 88 cit. zák.). Kompetence min. soc. péče k nějakému opatření mohla se tudíž zakládati pouze na ustanovení § 89 cit. zák., jednajícím o jeho dozorčí moci. § 239, jehož se st-1 v řízení dovolával, nepřichází zde vůbec v úvahu, poněvadž se týká opravných prostředků proti výměrům nositelů pojištění, které jsou uvedeny v § 189, pokud rozhodování není přikázáno soudům. Bližší ohraničení pojmu »výměr« ve smyslu tohoto § podává se, jak nss vyslovil v nál. Boh. A 8663/30 jednak z nadpisu hlavy 5., jednak z materie v jednotlivých normách této hlavy upravené, a to v ten rozum, že musí jiti o výměr, vyslovující pojistnou povinnost, jednající o pojistné dávce, o předpisu pojistného, o náhradě neb o pojistné příslušnosti. O nic takového v daném případě nešlo. Pak však se mohlo při rozhodování žal. úřadu jednati výlučně o výkon jeho dozorčí moci. Na takovýto výkon nemá však strana, jak nss ustáleně judikuje (srov. na př. Boh. A 5748/26) nároku a nemůže tudíž odepřením tohoto výkonu porušeno býti subj. právo strany. Při tom jest zcela lhostejno, zda snad skutečně postupem nižších stolic byl zákon porušen, a byl by tu býval důvod pro zakročení úřadu, neb i v takovémto případě jest zcela ponecháno na vůli úřadu, zda svého dozorčího oprávnění chce použiti či nikoliv, a nenastává odepřením i objektivně záhodného zákroku porušení subj. práv strany.

Citace:

č. 9094. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 489-491.