Č. 9293.

Stavební právo (Morava): I. * V řízení o schválení polohových plánů podle § 4 mor. stav. řádu (zák. č. 64/1894 z. z. mor. ve znění zák. č. 44/1914 z. z. mor.) není místa pro věcné rozhodování o otázce, zda byla pro pozemek, do plánu pojatý, stavební čára platně stanovena a zda a jaký právní vliv má potvrzený plán na čáru stavební, již stanovenou. — II. O významu plánu polohy.
(Nález ze dne 27. května 1931 č. 8297).
Prejudikatura: Boh. A 1492/22, 1955/23.
Věc: Josef a Anna J. v P. (adv. Dr. L. Wertheimer z Přerova) proti zemskému úřadu v Brně (za zúč. obec Z. adv. Dr. Jan Žáček z Brna) o dílčí polohový a regulační plán města Z.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se v něm vyslovuje, že usnesením městského zastupitelstva ve Z. z 22. dubna 1927 nebyla ustanovena pro pozemky st-lů parc. č. 1304 a 1305 stavební čára, se zrušuje pro nezákonnost, jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Městské zastupitelstvo ve Z. usneslo se ve schůzi dne 9. března 1928 o dílčím polohovém a regulačním plánu pro území zv. »Dolní zahrady«, podle něhož převážná část pozemků zde ležících — v tom také pozemky st-lů parc. č. 1304 a 1305 — určuje se k účelům stadionu. Nař. rozhodnutím zemský úřad v Brně plán ten po slyšení zv-u ve smyslu § 4 mor. stav. řádu schválil a námitky st-lů jako neodůvodněné zamítl.
Pojednávaje o stížnosti na toto rozhodnutí, zkoumal nss nejprve jeho judikátní obsah a shledal, že je v něm obsažen dvojí výrok: 1. jednak vlastní potvrzení plánu polohového, 2. jednak autoritativní zjištění, že tímto plánem neruší se nabytá práva st-lů.
Ad 1. Proti prvému výroku stížnost především namítá, že usnesením měst. zastupitelstva z 22. dubna 1927 byla pro pozemky st-lů parc. č. 1304 a 1305 určena stav. čára, a že potvrzením plánu polohy, v němž se pozemky ty vylučují ze zastavění a reservují pro stadion, se tato nabytá práva st-lů ruší. Výtce této nemohl nss přisvědčiti.
Účelem plánu polohy, jakožto plánu regulačního, jest stanovití program pro budoucí stavební vývoj území do plánu pojatého, t. j. tedy vytknouti směrnice pro postup stavebních úřadů při vyřizování konkrétních stavebních projektů v budoucnosti. Podle této své povahy není polohový plán schopen zasáhnouti do stavebně-právních situací, dřívějšími akty správními vytvořených a nemohou proto disposicemi v plánu polohy obsaženými býti v pochybnost uvedena a tím méně zničena práva vlastníků stavebních objektů a pozemků v území regulovaném z předchozích rozhodnutí stavebního úřadu již platně nabytá.
Proti témuž výroku, jímž plán polohy se potvrzuje, brojí stížnost mimo to námitkou, že st-lé zmíněných svých pozemků nutně potřebují a že znemožněním stavby na nich by byli hmotně poškozeni, že zemský úřad neprávem odepřel st-lům legitimaci relevovati otázku, zda zřízení projektovaného stadionu jest v zájmu veřejném, a posléze, že vhodnost a účelnost disposic polohového plánu měl žal. úřad posouditi sám a nikoli spokojiti se jen poukazem na názor stav. úřadu, aniž námitky st-lů zkoumal, věc na místě vyšetřil a se stranami jednal. O námitkách těchto uvažoval nss následovně:
Podle § 2 stav. řádu má polohový plán sloužiti určitým veř. zájmům tam uvedeným (to jest dokonale vyhověti potřebám zdravotním, bezpečnosti a snadnosti chůze a vozby, jakož i požadavkům v příčině okrašlování). Splnění tohoto zákonného účelu plánu polohy je nutně spojeno s většími neb menšími obětmi a omezeními, jež postihují majitele pozemků do plánu pojatých. Jejich zájmy soukromé musí veř. zájmům ustoupiti, předpokládajíc ovšem, že oběti a omezení, jež se jim plánem polohy ukládají, jsou vskutku diktovány některým z oněch veř. zájmů stavebním řádem v cit. § 2 chráněných.
Z toho plyne, že majitelům pozemků plánem polohy dotčených nelze upírati legitimaci k výtkám, že disposice plánu neslouží žádnému z veř. zájmů v § 2 stav. řádu vytčených, a potvrzující úřad je pak povinen se s takovýmito námitkami věcně vypořádati. Kdyby tedy v daném případě žal. úřad byl přestal na výroku, že st-lé nemají legitimace tyto otázky relevovati, bylo by stížnosti dáti za pravdu. Leč úřad vpravdě se námitkami st-lů věcně zabýval, neuznal je však podstatnými, nýbrž přiklonil se úplně k stanovisku obecního zastupitelstva, které jest — jak v nař. rozhodnutí se praví — náležitě opřeno o příslušné posudky znalecké v řízení podané. Aby nad to ještě konal šetření na místě samém a znovu jednal se stranami — k čemuž jest podle ustanovení odst. 6 § 4 stav. řádu schvalující úřad, uzná-li toho potřebu, sice oprávněn, nikoli však za všech okolností povinen — k tomu neměl žal. úřad vzhledem k povaze vznesených námitek příčiny. Aby přezkoumával v mezích své kognice (§ 6 zák. o ss) správnost úsudku žal. úřadu o vhodnosti a účelnosti disposic plánu polohy, nenalezl nss ve stížnost žádného podnětu.
Z těchto úvah plyne, že stížnost proti vlastnímu potvrzovacímu výroku není možno uznati za důvodnou.
Ad 2. Jinak má se věc, pokud jde o výrok druhý, konstatující, že plánem polohy neruší se nabytá práva st-lů. Kdyby se byl žal. úřad omezil na všeobecné abstraktní konstatování zásady, že plán polohy nabytých práv se nedotýká, nebylo by v tom ovšem možno nalézti nezákonné zkrácení práv st-lů, neboť takovýto abstraktní výrok nebyl by vůbec způsobilý zasáhnouti do individuelní sféry a byl by ostatně i věcně správný, ježto, jak již svrchu bylo uvedeno, plán polohy působí toliko pro futuro. Ale žal. úřad vyslovil zcela konkrétně, že práva st-lů v příčině pozemků parc. č. 1304 a 1305 nejsou polohovým plánem dotčena a to proto, že ve skutečnosti neexistují. Řešil tím tedy otázku existence těchto práv a otázku právního účinku plánu polohy na tato práva. Pro výrok tohoto obsahu není však v řízení o plánu polohy místa. Zjištění existence individuelních práv, vyvozovaných z úředních aktů stavebně- právních, a rozhodnutí o otázce, zdali a do jaké míry práva ta jsou plánem polohy dotčena, náleží do řízení jiných a zcela jinak upravených (jako do řízení o čáře stavební, o rozdělení pozemku na staveniště, o stav. povolení), v nichž i pořad instanční i postavení stran jsou upraveny jinak, než v řízení o plánech polohových. Pokud tedy žal. úřad do svého rozhodnutí o plánu polohy pojal i zmíněný výrok do rozhodnutí tohoto nenáležející, ocitl se v rozporu se zákonem, pročež bylo nař. rozhodnutí v této jeho části zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9293. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 926-928.