Č. 9325.

Zaměstnanci veřejní: Přestěhuje-li ženatý státní úředník, který byl přeložen, svoje svršky, zanechav rodinu s jejím bytovým zařízením na dosavadním působišti, přísluší mu odškodné ve výši stanovené pro zaměstnance svobodné.
(Nález ze dne 15. června 1931 č. 6254/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8492/29.
Věc: Josef Ř. v Bratislavě proti ministerstvu financí o náhradu stěhovacích výloh. Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Výměrem gfř v Bratislavě ze 16. srpna 1927 byl st-l, berní ředitel, přeložen z B. do Bratislavy, dalším výměrem z 26. srpna 1927 pak přeložen byl zase zpět z Bratislavy do B. V cestovním účtu domáhal se st-l jednak náhrady jízdného za obě cesty, jednak diet za dobu, po kterou sloužil v Bratislavě, a konečně nábytečného ve smyslu dekretu dvor. komory ze 3. září 1804 č. 29311, Sb. z. pol. svaz. 22 str. 135, ve výši jednoměsíčního služného v obou případech á 2550 Kč. Výměrem gfř v Bratislavě z 29. září 1927 byly účtované výlohy upraveny tak, že vedle diet za dny cesty byly st-li přiznány i diety za dobu od 23. srpna do 1. září 1927, po kterou st-l sloužil v Bratislavě, maje rodinu v B., kdežto nábytečné st-li přiznáno nebylo, ježto podle usnesení min. rady z 27. července 1920 se na Slov. hradí pouze skutečné, doklady prokázané stěhovací výlohy a st-l se s rodinou a zařízením do Bratislavy nestěhoval.
V rekursu, resp. v rozkladu proti výměru tomu podaném namítal st-l, že pro náhradu stěhovacích výloh jsou směrodatný předpisy dekretu dvoř. komory ze 3. září 1804 č. 29311, sb. z. pol. svaz. 22 str. 135, dále že st-l sice nábytek a svršky své manželky a dětí přestěhovati nemohl, protože v Bratislavě neměl rodinného bytu, že však svoje potřebné věci do Bratislavy převezl a proto že neúčtoval služné dvouměsíční, nýbrž jenom jednoměsíční.
O tomto rekursu, resp. rozkladu rozhodlo gfř dne 5. března 1928. Když však rozhodnutí toto nálezem Boh. A 7925/29 bylo pro nezákonnost zrušeno, vydalo gfř nové rozhodnutí ze 13. září 1929, jímž zmíněný rekurs byl zamítnut v podstatě z toho důvodu, že podle dekretu dvoř. komory z r. 1804 přísluší odškodné za nábytek — ovšem i za splnění ostatních předpokladů — jen tehdy, když stěhování bylo skutečně provedeno, resp. byl-li nábytek v dřívějším služebním působišti zcizen (cit. výn. min. fin. z 11. března 1925 č. 28401/25/VII/20) a v novém úředním místě pořízen nábytek jiný, kdežto st-l si při svém přeložení z B. do Bratislavy v srpnu 1927 přivezl resp. při zpětném přeložení v září 1027 do B. zpět odvezl podle cestovního účtu, resp. podle údajů rekursu pouze potřebné věci a zavazadla, ježto nábytek a svršky své manželky a dětí pro nedostatek bytů do Bratislavy přestěhovati nemohl. Nebylo tudíž stěhování nábytku z B. do Bratislavy a zpět vůbec provedeno, ani nebyl nábytek st-lem v B. zcizen (používala ho st-lova rodina zůstavší v B.) a v Bratislavě jiný nábytek pořízen.
Odvolání st-lovo, z tohoto rozhodnutí podané, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z důvodů uvedených v rozhodnutí gfř. O stížnosti uvažoval nss takto:
Podle § 3 dekretu dvorské komory ze 13. září 1804 Sb. zák. pol. svaz. 22 č. 31 přísluší státním úředníkům při přeložení jich z moci úřední na jiné služební místo mimo jiné i odškodnění za nábytek (»für ihre Meubles eine Entschädigung«) a sice u svobodných ve výši jednoměsíčního, u ženatých ve výši dvouměsíčního, a u zaměstnanců s více - než 2 dětmi ve výši tříměsíčního služného. Dekretem dvorské komory ze 13. června 1828 č. 20330 (Sb. zák. pol. sv. 56 č. 63) byl cit. dekret dvorské komory z r. 1804 vyložen v ten smysl, že státní úředník může obdržeti odškodné pro ženaté jenom tehdy, přestěhuje-li manželku do svého nového působiště, kdežto jinak a až do té doby, než jeho manželka na nové působiště odejde, má mu býti poskytnuto odškodné obnosem určeným pro svobodné. V nál. Boh. A 8492/29 vyslovil pak nss právní názor, že výrazem »meubles« ve dvorském dekretu ze 13. září 1804 Sb. pol. zák. sv. 22 č. 31 nelze rozuměti toliko nábytek ve vlastním slova smyslu, nýbrž také jiné bytové zařízení (svršky). Jestliže tedy odškodné, o které se jedná, jest odškodným za nábytek, resp. svršky (»für ihre Meubles«) a přísluší-li odškodné při skutečném přesídlení, a konečně přísluší-li odškodné to podle cit. dvoř. dekretu z r. 1828 ženatým zaměstnancům i v případě, že se přestěhují sami beze své manželky a sice ve výměře pro svobodné, plyne z toho ten důsledek, že přestěhuje-li státní úředník při svém přeložení na nové služební místo svoje svršky (srov. nál. Boh. A 8492/29), nechav svoji rodinu s jejím zařízením bytovým na dosavadním působišti, přísluší mu nárok na odškodné ve výši stanovené pro zaměstnance svobodné.
Žal. úřad vycházel tedy z mylného právního názoru, že odškodné ve smyslu cit. dvor. dekretu z r. 1804 přísluší pouze při přestěhování nábytku a svršků manželky a dětí st-lových, a z dalšího mylného názoru, že při přestěhování pouze »potřebných věcí« st-lových odškodné ani ve výměře pro svobodné vůbec nepřísluší; v důsledku tohoto mylného právního názoru žal. úřad nezkoumal, zda věci, které st-l podle udání svého rekursu na nové působiště přestěhoval, jsou svršky ve smyslu cit. dekretu dvor. kanceláře z r. 1804, jak jej vyložil nss v nál. Boh. A 8492/29. Pro toto mylné právní pojetí bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9325. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 993-995.