Č. 9148.

Honební právo. — Samospráva zemská (Morava): * Dal-li nájemce obecní honitby tuto honitbu podle § 27 mor. hon. zák. v podnájem, jest k placení dávky ve smyslu § 2 zák. č. 38/1912 z. z. mor. ve znění vl. nař. č. 562/20 povinen podnájemce.
(Nález ze dne 26. března 1931 č. 4629.)
Věc: Jan J. starší a mladší v T. proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku z výkonu honebního práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní honitba v obci T. pronajata byla na nájemné období od 1. ledna 1926 do 31. prosince 1931 Josefu M. za roční nájemné 3130 Kč, a to ve výměře 1337,8040 ha. Část této honitby ve výměře 400 ha dal Josef M. na totéž období do podnájmu st-lům za roční nájemné 1300 Kč. — Mor. zemský výběrčí úřad plat. rozkazem z 18. srpna 1927 předepsal st-lům z této bonitby na základě § 3 a) zem. zák. ze 3. června 1912 č. 38 z. z. a vl. nař. z 5. října 1920 č. 562 Sb. na rok 1927 dávku z výkonu práva honebního ve výši 260 Kč. — Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto z těchto důvodů: Podle ustanovení § 2 bodu a) zák. z 3. června 1912 č. 38 z. z., pokud se týče vl. nař. z 5. října 1920 č. 562 Sb., je-li honební právo pronajato, je povinen platiti dávku nájemce. Jelikož pak i při podnájmu části obecní honitby je honební právo pronajato, je i podnájemce obecní honitby povinen zaplatiti honební dávku z části honební, již má v podnájmu. Poněvadž pak nájemce zmíněné obecní honitby ani nájemní smlouvou, kterou ujednal se st-lem ohledně podnájmu, se nezavázal honební dávku z celé honitby zaplatiti, byla shora zmíněná dávka za rok 1927 st-li oprávněně předepsána.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: — — —
St-lé se brání proti předpisu dávky námitkou, že tato podle § 2 dávk. zák. může býti předepsána toliko pánu honitby, kterým dle hon. zák. jest nájemce honitby, nikoli její podnájemce. Pro správnost tohoto stanoviska po názoru stížnosti mluví § 4 zák. č. 38/12, z něhož (podle vzorce I.) jest patrno, že předmětem dávky jsou pouze pronájmy obecních honiteb, nikoliv podnájmy, které sice podléhají souhlasu obec. hon. výboru a schválení okr. úřadu, zůstávají však poměrem soukromoprávním, a dále také § 8 hon. zák., který charakterisuje veřejnoprávní pojem obecních honiteb a stanoví způsob a podmínky jejich pronájmu, což vše na smlouvu podnájemní se nevztahuje. V tom nemohl nss stížnosti přisvědčiti.
Podle § 1 zák. ze 3. června 1912 č. 38 z. z. má z každého hon. obvodu zapravovati majitel honitby ve prospěch mor. fondu zemědělského roční dávku. V záhlaví zákona označuje se tato dávka výslovně jako »dávka z výkonu práva honebního«, v § 2 (ve znění vl. nař. č. 562/20) pak se stanoví, že platiti ji jest povinen: a) je-li honební právo pronajato, nájemce, a b) není-li honební právo pronajato, majitel vlastní honitby, při obecní honitbě vykonávané znalci obecní honební výbor na účet majitelů pozemků obecního honebního území.
Z ustanovení těchto se podává, že subjektem povinným platiti dávku ve smyslu § 2 dávk. zák. a tudíž také » majitelem honitby« po rozumu jeho § 1 rozuměti dlužno osobu, která podle hon. zákona právo honební vykonává. Vykonávání hon. práva pak záleží podle § 2 hon. zák. mor. z 26. července 1912 č. 4 z. z. z roku 1914 v podstatě ve výlučném oprávnění majitele honitby, lovná zvířata v honebním obvodu se vyskytující hájiti, stíhati, chytati, usmrcovati a sobě přivlastňovali.
Podle toho bylo by možno mluviti o dávkové povinnosti st-lů tehdy, byli-li v roce 1927, za který jim byla sporná dávka předepsána, po zákonu oprávněni honební právo vykonávali. V daném případě jde o část obecní honitby v obci T., kterou dal nájemce její Josef M. st-lům na dobu od 1. ledna 1926 do 31. prosince 1931 do podnájmu. Postoupiti najatou honitbu obecní zcela nebo z části v podnájem dovoluje zákon v § 27 toliko se svolením obec. hon. výboru a se schválením okr. úřadu politického, jinak taková úmluva jest neplatná. Že v případě takového postoupení obecní honitby přechází na podnájemce právo výkonu honitby ve shora dotčeném smyslu, je na bíledni. Vykonává-li však takto schválený podnájemce obecní honitby právo honební, a je-li tedy po rozumu § 1 dávk. zák. č. 38/12 a § 2 hon. zák. č. 4/1914 majitelem honitby, pak jest také podle § 2 dávk. zák. povinen z výkonu toho platiti dávku, při čemž jest se zřetelem k patrnému úmyslu zákonodárce, který chce zdaniti každý výkon honebního práva ve smyslu zákona honebního, zcela nerozhodno, že práva k výkonu obecní honitby nabyl z podnájmu, když, jak řečeno, zákon honební i podnájem za splnění určitých podmínek, t. j. souhlasí-li s ním obecní honební výbor a schválí-li jej okr. úřad polit., nezapovídá.
Tomuto názoru není na překážku — jak stížnost míní — ani vzorec I., připojený zákonu dávkovému, podle něhož mají politické úřady sestavovati výkazy o obecních honitbách pronajatých veř. dražbou, jak patrno již z toho, že při obecních honitbách není pronajímání veř. dražbou jediným způsobem pronájmu, neboť mor. hon. zákon připouští v § 29 výslovně, aby v určitých případech obecní honitba byla zadána také bez dražby. A že i obecní honitba takto zadaná dávce podléhá, nemůže zajisté býti sporno. Nelze proto ze znění vzorce I. vůbec nic usuzovati o dávkové povinnosti, která jest upravena jedině v § 1 zák. č. 38/12. Také ani z § 8 hon. zák., jehož se stížnost rovněž dovolává, pro daný případ nic neplyne, ježto se v tomto předpisu pouze zásadně stanoví, že obecní honitby jest pronajímati veřejnou dražbou.
Otázka, zda podnájem st-lův byl uskutečněn za předpokladů § 27 hon. zák., a je-li tedy podnájem ve smyslu tohoto zákona, není na sporu, a dlužno proto míti za to, že tomu tak jest, a to tím více, že jej osp ve V. sama přípisem z 21. dubna 1926 mor. zem. výběrčímu úřadu oznámila.
Za vylíčeného právního a skutkového stavu věci žal. úřad právem nevyhověl odvolání, v němž st-lé tvrdili, že část obecní honitby v obci T. daná jim v podnájem, není podrobena samostatné dávce z výkonu hon. práva, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 9148. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 611-613.