Č. 9172.

Zaměstnanci veřejní: I. * Předpis § 212 odst. 1 zák. č. 103/26 postihuje i odpočivné požitky zaměstnanců korporací tam uvedených. II. * Ustanovení § 212, odst. 3 zák. č. 103/26 o vyrovnávacím přídavku platí jen pro zaměstnance v činné (aktivní) službě. III. * Vyrovnávací přídavek podle ustanovení § 212, odst. 3 zák. č. 103/26 není součástí pensijní základny.
(Nález ze dne 7. dubna 1931 č. 9295/29).
Prejudikatura: Ad. I: Boh. A 4815/25.
Věc: Obec H. proti zemskému správnímu výboru v Praze o drahotní přídavek Ferdinanda Č..
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dekretem z 27. dubna 1927 bylo Ferd. Č., městskému účetnímu v H., oznámeno, že městské zastupitelstvo v H. se dne 27. dubna 1927 usneslo, přeložiti jej k jeho žádosti dnem 30. června 1927 do výslužby a podle § 24 zák. č. 443/19 a § 2 zák. č. 312/20 stanoviti mu pensijní požitky takto: služné základní 7.36·— Kč, 100% trienálek 7536·— Kč, 20% příbytečné 3014,40 Kč a na stěžovatelem požadovaný drahotní přídavek 4320— Kč toliko 843,60 Kč, celkem 18,930— Kč, podle státního úředníka skupiny E po 35 letech služebních s požitky Vlil. hodn. třídy 4. stupně. Odvolání Ferd. Č. z tohoto dekretu zamítla osk v H. rozhodnutím z 15. června 1928 jako bezdůvodné. Z tohoto rozhodnutí podal Ferdinand Č. odvolání, v němž mezi jiným uvedl, že spor je vlastně jen o otázku, zda má nárok na drah. přídavek ve výši 3360 Kč či pouze na drah. přídavek ve výši 843,60 Kč, redukovaný maximální výší úhrnných požitků obdobného úředníka státního. Odvolatel připouští správnost názoru, že nemůže míti vyšší pensi než státní úředník obdobné kategorie a doby služební, ale je otázkou, kterého stát. úředníka a se kterými požitky je pro toto srovnání zvoliti. Zsv nař. výnosem odvolání vyhověl, zrušil rozhodnutí osk i rozhodnutí obec. zástupitelstva z 27. dubna 1927 pro nezákonnost a uznal právem, že odvolateli přísluší nárok na drah. přídavek v částce 3.360 Kč. Výrok tento založil žal. úřad v podstatě na argumentaci, že zák. č. 443/19 a č. 312/20 byly normovány minimální platové nároky obecních úředníků, zákony prosincovými č. 495/21 a 394/22 a § 212 zák. č. 103/26 byla pak stanovena horní mez platových a služebních nároků zaměstnanců autonomních korporací. Žal. úřad poukazuje však na ustanovení odst. 3 § 212 plat. zák., který dává zaměstnancům samosprávných korporací nárok na vyrovnávací přídavek a spatřuje v tomto ustanovení vyjádření intence zákona, že nová platová úprava nesmí pro obecního úředníka znamenati újmu na požitcích, které mu příslušely podle dosud platných předpisů. Obecní úředník ve výslužbě má podle § 2 zák. č. 312/20 nárok na drah. přídavky ve stejné výši jako mají úředníci státní rovnocenné kategorie, aniž však nárok ten podléhá redukci, pokud by celkový jeho služební příjem přesahoval celkový příjem obdobného úředníka státního, jak je to stanoveno v § 1 cit. zák. č. 312/20 v příčině obec. úředníků v činné službě. Podle toho příslušel Ferdinandu Č. dne 31. prosince 1925 vedle pensijního platu podle zák. č. 443/19 v úhrnné výši 18086,40 Kč drah. přídavek podle 11. rod. tř. ve schématu drah. přídavků státních pensistů v částce 3.360 Kč, tak že činí celkové odpočivné požitky Ferdinanda Č. podle zák. č. 443/19 a č. 312/20 částku 21446,40 Kč ročně. Dává-li zákon č. 103/26 v § 212 odst. 3 nárok na vyrovnávací přídavek pro případ, že by požitky nové úpravy byly nižší než požitky, které úředník obecní pobíral podle platných předpisů do dne 31. prosince 1925, je z toho zřejmo, že musí obecnímu úředníku zůstati zachován též nárok na drah. přídavek i v pensi ve výši, která odpovídá zákonným předpisům do 31. prosince 1925 platným, byť i státní pensista, pensionovaný v roce 1926, neměl drah. přídavku, kdyžtě tento přídavek byl u něho absorbován vyššími požitky řádnými podle plat. zák. Obecní úředník nemá zákonného nároku proti obci, aby jeho služební postavení upravila podle nového platového systému státních úředníků, ale má za všech okolností nárok na zachování požitků ve výši odpovídající předpisům platným do dne 31. prosince 1925. Musí tudíž obecnímu úředníku zůstati zachován i drah. přídavek podle § 2 zák. č. 312/20, který je jen valutárním doplňkem řádných požitkových nároků. Z toho plyne závěr, že neusnesla-li se obec na tom, aby aktivní požitky Ferdinanda Č. byly upraveny podle předpisů plat. zák. č. 103/26, pak předpisy tohoto zákona vůbec nepřicházejí v úvahu, a nemá tudíž místa ani srovnání jmenovaného se státním pensistou, ani nějaká redukce pensijních požitků, vyplývajících pro něj ze zák. č. 443/19 a č. 312/20, na míru pensijních požitků, které státnímu úředníku podle předpisů do 31. prosince 1925 platných příslušely.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí měst. obcí H. uvážil nss toto:
Po stránce procesní vytýká stížnost, že žal. úřad překročil hranice své kompetence, vybočiv svým rozhodnutím z mezí, jež jsou dány jeho instanční revisi petitem odvolání; žal. úřad uznal na zrušení rozhodnutí osk a na zrušení usnesení obecního zastupitelstva v H., ačkoliv odvolání Ferdinanda Č. se domáhalo pouze změny rozhodnutí osk; tím žal. úřad prý překročil petit odvolání. Žal. úřad při svém rozhodování nevzal zřetele k obsahu odvolání Ferdinanda Č., neboť svým rozhodnutím negoval právní názor nižší stolice, že pensijní požitky obecního úředníka nesmějí býti vyšší než úředníka státního, ačkoli tento právní názor Ferdinand Č. ve svém odvolání nejen nepopíral, nýbrž výslovně jej uznal správným, a podrobil rozhodnutí osk své instanční revisi po zcela jiné stránce a s jiných hledisek, než kam námitky odvolání směřovaly. Také tímto postupem překročil prý žal. úřad meze instančního přezkoumání, které jsou dány obsahem námitek rekursních, a zasáhl tak rušivě do procesní posice obce, jíž přísluší právní nárok, aby rozhodnutí nižší stolice bylo změněno, resp. odstraněno způsobem procesně přípustným. Tím, že žal. úřad založil své rozhodnutí na novém právním názoru, který v předchozím řízení odvolatelem ani uplatňován nebyl, se také stalo, že stěžující si obci bylo znemožněno v instančním pořadu k tomuto právnímu názoru zaujati stanovisko a event. vyvolati o něm instanční rozhodnutí. — Tomuto stanovisku stížnosti nemohl nss přisvědčiti.
Jednaje o opravném prostředku, není vyšší úřad omezen na přezkoumání správnosti důvodů úřadu nižšího, nýbrž opravný prostředek správní má tak řečený účinek devolučni, t. j. věc přenáší se jím ve svém celku na úřad vyšší, který vstupuje na místo rozhodovací stolice nižší a jest tedy zásadně oprávněn zabývati se věcí před něj vznesenou a nikoli jen důvody připojenými k rozhodnutí úřadu nižšího; úřad rekursní je oprávněn posuzovati věc samostatně a neodvisle od nazírání úřadu nižšího a ovšem také neodvisle od právního stanoviska, s něhož na věc pohlíží instanční opravný prostředek stranou podaný.
V daném případě byl před žal. úřad vznesen odvoláním Ferdinanda Č. spor o to, zda městská obec H. byla oprávněna v rámci úpravy pensijních požitků odvolatelových redukovati jeho drah. přídavek na částku 843,60 Kč ročně tak, aby celkové jeho pensijní požitky, které by jinak činily 21446,40 Kč, nepřesahovaly částku 18930 Kč, jakožto domnělou míru platového nároku pensionovaného obdobného úředníka státního. Tuto spornou otázku mohl žal. úřad, jak uvedeno, posouditi zcela samostatně, nejsa vázán právním názorem, na němž jest založeno rozhodnutí stolice nižší a z něhož také vycházelo instanční odvolání, že totiž celkové pensijní požitky Ferdinanda Č. nesmějí přesahovati celkové pensijní požitky analogického úředníka státního. Nelze tudíž uznati, že žal. úřad překročil meze instančního přezkoumání rozhodnutí stolice nižší a meze odvolacího žádání, jestliže své rozhodnutí založil na právním pojetí věci odlišném od onoho, na němž spočívalo rozhodnutí instance nižší a které uznával správným také odvolatel; pak nelze ovšem v tomto postupu žal. úřadu spatřovati ani protiprávní porušení procesní posice stěžující si obce, záležející domněle v tom, že obec neměla možnosti zaujati již ve správním řízení stanovisko k tomuto právnímu názoru, neboť není všeobecného předpisu, který by správnímu úřadů poslední stolice, chce-li založiti své rozhodnutí na právním názoru odlišném od onoho, na němž spočívá přezkoumávané rozhodnutí stolice nižší, ukládal povinnost, aby předem poskytl stranám možnost, zaujati k tomuto právnímu názoru své stanovisko. V takovém případě je stranám volno, uplatniti své námitky proti správnosti právního názoru úřadu poslední stolice ve stížnosti k nss. Vytýká tudíž stížnost nedůvodně, že žal. úřad překročiv zákonné meze své kompetence jako odvolací stolice neprávem zasáhl v procesní posici stěžující si obce.
Ve věci uvážil nss takto:
Je mimo spor, že úprava služebních požitků Ferdinanda Č. spočívala na platovém systému zák. č. 443/19 a že vyměření jeho pensijních požitků stalo se dekretem stěžující si obce z 27. dubna 1927, tedy již za účinosti plat. zák. č. 103/26 (arg. § 215 odst. 1 cit. zák.). Žal. úřad má za to, že zákon tento v daném případě vůbec nepřichází v úvahu a že tudíž nelze ani srovnávati Ferdinanda Č. s pensionovaným úředníkem státním, ani jakkoliv redukovati jeho pensijní požitky na míru pensijních požitků, které státnímu úředníku příslušely podle předpisů platných do dne 31. prosince 1925. Stížnost naproti tomu zastává názor, že komparaci s úředníkem státním, i redukci pensijních požitků na míru požitků úředníka státního nutno tu provésti, ale že pro komparaci nelze přihlížeti ke státnímu úředníku s platovou úpravou podle zák. č. 103/26, nýbrž že nutno bráti v úvahu poměry státního úředníka s požitky podle stavu před vydáním plat. zákona, poněvadž plat. zákon se na služ. a platové poměry obecních zaměstnanců nevztahuje a poněvadž by kromě toho použití komparace prvého způsobu vedlo u obecních úředníků nutně k tomu, že obecním úředníkům nárok na drah. přídavky podle zák. č. 312/20 již nepřísluší, když přec zákon ten přiznává nárok na drah. přídavky jen na dobu, pokud budou vypláceny také úředníkům státním, tito však podle zák. č. 103/26 drah. přídavků již nemají.
Nss uznal stanovisko zastávané stížností správným potud, že při úpravě pensijních požitků Ferdinanda Č. bylo provésti komparaci s mírou pensijních požitků obdobného úředníka státního; nss nemohl však dáti stížnosti za pravdu, že při komparaci jest hleděti k oné míře platových nároků, které by příslušely státnímu úředníku podle právního stavu před vydáním plat. zákona.
V § 212 odst. 1 tohoto zák. se stanoví, že služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zák. č. 394/22, nesmějí přesahovati míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné neb rovnocenné kategorie a stejných služebních jakož i rodinných poměrů. Předpis tento nečiní rozdílu mezi zaměstnanci v činné službě a zaměstnanci ve výslužbě a platí tedy zásada v něm vyslovená i v příčině požitků a právních nároků pensionovaných zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů. Stejné stanovisko zaujal nss při výkladu obdobných ustanovení § 3 zák. č. 495/21 a § 19 zák. č. 394/22 v nál. Boh. A 4815/1925, jehož důvody mají obdobnou platnost i zde.
Ježto pak zákon mluví všeobecně o služebních právech a nárocích státních zaměstnanců, jest pro srovnání směrodatnou vždy ona míra platových a služebních práv a nároků, které přísluší státním zaměstnancům podle současného právního stavu. Jest tedy i pro pensionované samosprávné úředníky nejvyšší měrou jejích pensijních požitků ona míra platových nároků analogického úředníka státního, jaké tento úředník má v době, kdy se komparace provádí, tudíž za platnosti zák. č. 103/26 míra platových nároků státního úředníka, jehož pensijní požitky byly upraveny podle pensijní základny, vyplývající z aktivních požitků podle zák. č. 103/26.
Důvody, které proti tomu uvádějí stížnost i nař. rozhodnutí, neobstojí. Názor stížnosti, že komparace s úředníkem státním platového systému podle zák. č. 103/26 nelze použíti, nejde-li jako v případě Ferdinanda Č. o převod na platový systém zák. č. 103/26, nemá v zákoně opory; neboť předpis § 212 odst. 1 plat. zák. tu rozdílu nečiní, a nutno tedy podříditi tomuto předpisu zaměstnance tam uvedené i tehdy, jsou-li jejich služební požitky upraveny podle jiného platového systému než onoho, který byl zaveden pro obor zaměstnaneckého práva státního zákonem č. 103/26.
Jde-li o srovnání zaměstnance samosprávného s obdobným zaměstnancem státním, tedy o srovnání dvou zaměstnanců, jejichž služební požitky jsou upraveny podle rozdílných platových systémů, pak ovšem nelze přihlížeti k jednotlivým složkám, z nichž se služební požitky srovnávaných zaměstnanců skládají, nýbrž nutno v takovém případě srovnati celkové požitky zaměstnance samosprávného s celkovými požitky zaměstnance státního (srov. Boh. A 6639/27). Názor zastávaný stížností, že v takovém případě by bylo nutno ony platové složky (in concreto drahotní přídavky), které se nevyskytují v platu analogického úředníka státního, samosprávnému úředníku odejmouti jako služební přídavek, převyšující platové nároky zaměstnance státního, je tedy mylný. Otázkou, zda za účinnosti zákona č. 103/26 trvá ještě nárok obec. úředníků na drahotní přídavky podle zák. č. 312/20, nebylo se třeba nss-u zabývati, neboť stěžující si obec nárok Ferdinanda Č. na onen přídavek při úpravě jeho pensijních požitků v zásadě uznala, byť i co do výše jej redukovala.
Avšak nss nemůže sdíleti ani názor žal. úřadu, že předpis § 212 odst. 1 plat. zák. nepřichází v úvahu, poněvadž k nějaké redukci výslužného Ferdinanda Č. nemůže za žádných okolností dojiti, a že nemá proto místa ani srovnání jmenovaného s pensistou státním. Žal. úřad odvolává se tu na předpis § 212 odst. 3 plat. zák., kde se praví, že »byl-li by úhrn služebních požitků příslušejících zaměstnanci podle předchozích odstavců nižší, než úhrn požitků, které mu náležely ke dni 31. prosince 1925 podle předpisů té které korporace do té doby platných, obdrží zaměstnanec vyrovnávací přídavek až do výše rozdílu mezi obojími požitky; o tomto přídavku platí obdobně ustanovení § 196 odst. 3 až 6«.
Podle ustanovení odst. 4 § 196 plat. zák. má vyrovnávací přídavek povahu dočasného přídavku, který se dalším zvyšováním služného postupně absorbuje. Již z toho je patrno, že každou platovou úpravu samosprávného úředníka je nutno podrobiti srovnání s platovým nárokem analogického úředníka státního, aby se tak zjistilo, jaká část z celkového platu samosprávného úředníka přesahuje míru platových nároků obdobného úředníka státního, a má tudíž charakter vyrovnacího přídavku podle odst. 3. § 212, a jaká část příštích platových zvýšení půjde proto na účet tohoto vyrovnávacího přídavku. Dlužno tu dále poznamenat, že názor vyslovený ve stížnosti, jakoby ustanovení § 212 odst. 3 cit. zák. mířilo jen na přídavky, kde jde o redukci požitků, přiznaných služebními řády nebo usneseními samosprávných korporací, nemá v tomto předpisu opory.
Avšak pro výměru pensijnřch požitků samosprávných úředníků má provedení ekviparace s analogickým pensistou státním ještě důležitost jinou. V § 154 plat. zák. se totiž stanoví, že pensijní základnu tvoří služné a přídavky, které jsou výslovně označeny jako započítatelné pro výměru výslužného. V příčině vyrovnávacího přídavku se ani v § 196 ani v jiném předpisu plat. zákona nic takového nestanoví a není tudíž vyrovnávací přídavek podle zákona součástí pensijní základny. Totéž nutno uznati za platné pro vyrovnávací přídavek ve smyslu ustanovení odst. 3 § 212 plat. zák. To znamená, že kdyby se při komparaci pensijních požitků samosprávného úředníka s pensijními požitky analogického úředníka státního objevilo, že pensijní požitky, redukované na míru nároku úředníka státního, nedosahují výše pensijních požitků, na něž měl samosprávný úředník nárok ke dni 31. prosince 1925, nemá takový samosprávný úředník ve výslužbě nároku na doplnění pensijní základny vyrovnávacím přídavkem.
Vycházeje z nesprávného právního názoru, že předpis § 212 zák. č. 103/26 v daném případě nepřichází v úvahu, neuvažoval žal. úřad, zda sporná rekudce drah. přídavku v rámci úpravy pensijních požitků Ferdinanda Č. je kryta cit. zákonným předpisem. Ježto pak tato kusost posouzení věci byla způsobena nesprávným výkladem ustanovení zákona, bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 665-670.