Č. 9189.

Samospráva obecní. — Stavební právo: I. K výkladu pojmu »vila« a »přepychová stavba« podle zákonů o stav. ruchu. — II. O předpokladech pro uložení stavebních poplatků.
(Nález ze dne 13. dubna 1931 č. 10.742/29.)
Věc: František Š. v P. proti okresní správní komisi v Plzni o stavební poplatky.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se týká poplatků za komisi kolaudační a schválení stavebních změn a doplatku poplatků za stavební dozor a stočné, zrušuje se pro vady řízení, jinak se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem ze 14. června 1926 předepsal městský úřad v P. st-li k placení určité stavební poplatky ze stavby domu č. p. ... v P., a po provedené kolaudaci budovy předepsal mu výměrem z 20. srpna 1927 ještě další poplatky stavební, resp. doplatky na ony poplatky, které mu byly předepsány již platebním rozkazem prvním. Odvolání, které st-l proti tomu podal, bylo zamítnuto městským zastupitelstvem v P. a v další cestě instanční nař. rozhodnutím osk v Plzni.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss tatko: — — —
Pokud jde o plat. rozkaz druhý, jest na sporu především otázka, zda na stavbu st-lovu vztahuje se předpis § 10 pravidel o vybírání obecních poplatků stavebních, podle něhož, jde-li o stavby obecně prospěšné nebo nouzové, platí se poplatky komisionelní pouze jednou polovicí, poplatky pak za dozor a za užívání veř. statku pouze jednou třetinou stanovené pravidelné výše. Žal. úřad odepřel přiznati st-li výhodu tohoto předpisu, poněvadž stavba, o kterou jde, není stavbou obecně prospěšnou nebo nouzovou, nýbrž je vilou obsahující dva byty, každý o třech pokojích a kuchyni, a stojící v založené zahradě o výměře 1450 m2. Naproti tomu namítá stížnost, že dotčená stavba není stavbou přepychovou, nýbrž stavbou, při níž bylo využito všemožné šetrnosti a stav. úlev, a že ani okolnost, že stavba stojí v zahradě, nemůže stavbě té dáti charakter stavby přepychové.
Nss uznal v tomto bodě stížnost důvodnou:
Podle § 10 odst. 2 pravidel o vybírání obecních poplatků stavebních v městě P., platných od 1. ledna 1926 do 31. prosince 1928, dlužno za stavby obecně prospěšné nebo nouzové, které požívají výhody uvedené v odst. 1. § 10, pokládati stavby s malými byty podle ustanovení platného zák. o stav. ruchu, event. jejichž podlahová plocha činí nejvýše 80 čtverečních metrů. — Za domy s malými byty podle zákonů o stav. ruchu (§ 31 zák. č. 44/27, § 7 zák. č. 58/24 ve spojení s §em 1 zák. č. 209/20 a §§ 11, 12 a 13 zák. č. 242/11, srov. i § 31 zák. č. 43/28 ve spojení s §em 136 zák. č. 76/27) dlužno pokládati takové budovy, v nichž z úhrnu obyvatelných podlahových ploch připadají aspoň dvě třetiny na malé byty, při čemž za malé byty považují se stavebně v sobě uzavřené byty, jejichž obytná podlahová plocha nepřesahuje celkem 80 čtver. metrů. Za domy s malými byty však se nepokládají: přepychový majetek (vily a pod.), pak hotely, hostince, léčebny, pensionáty, internáty a pod.
Zákon vylučuje tu z pojmu domu s malými byty »přepychový. majetek«, a jako příklad takového majetku uvádí — mimo jiné blíže neoznačené objekty — »vily«. Pojem »vila« není v právnické terminologii pojmem technickým s určitě vyhraněným obsahem. Podle běžného významu (§ 6 o. z. o.) rozumí se vilou zpravidla budova postavená ve volné soustavě stavení, které se používá k bydlení jenom po část roku. Poněvadž však cit. zákony byty sezónní z pojmu malých bytů ještě zvláště vylučují, zbývá zde pro pojem »vily« jako podstatný znak pouze poloha ve volné soustavě stavební. Ježto však zákon vily uvádí pouze jako příklad »přepychového majetku«, takže zřejmě vylučuje vily z pojmu domů s malými byty právě jenom jako majetek přepychový, a na druhé straně nelze předpokládati, že by každou budovu ve volně soustavě stavební — kteroužto soustavu právě moderní zákonodárství z důvodů hygienických a sociálních podporuje — chtěl vyloučiti z pojmu »domů s malými byty« a tím z výhod zákona, nutno dojíti k úsudku, že vily jsou z pojmu tohoto vyloučeny jenom potud, pokud jsou majetkem přepychovým, t. j. pokud podle okolností konkrétního případu, zejm. se zřetelem na svou rozsáhlost, výstavnost, stavební zařízení atd. přesahují onu průměrnou míru komfortu, která podle dočasně panujících názorů pokládá se ve středních vrstvách společenských za normální.
Za takový znak přepychu nelze však považovati skutečnost, že v domě, o který jde, jsou byty dva, neboť čím větší počet bytů v určitém domě, tím méně lze usuzovati, že jde o stavbu přepychovou. Rovněž okolnost, že každý z bytů sestává z kuchyně a tří pokojů, nedokazuje ještě, že dotyčná stavba jest stavbou přepychovou, ježto, pokud byt jest menší než 80 m2, nezáleží na tom, na kolik obytných místností jest rozdělen, a nelze tedy v tom, že byt sestává z kuchyně a tří pokojů, viděti nějaký znak přepychu. Ani ze skutečnosti, že dům stojí v založené zahradě o určité rozloze, neplyne ještě, že dotčený dům jest zařaditi mezi stavby přepychové, kdyžtě jinak úřad neuvádí nic, z čeho dalo by se souditi, že stavba ona celkovým svým zařízením a vypravením přesahuje onu výše zmíněnou normální míru požadavků ve příčině bydlení, což právě stěžovatel popírá, tvrdě, že stavba ona není provedena přepychově, nýbrž že při provedení jejím dbáno bylo vší možné šetrnosti. Z uvedeného plyne, že závěr úřadu, že jde o stavbu přepychovou, není dostatečně odůvodněn, a že tudíž nař. rozhodnutí v tomto bodě jest vadným.
Stížnost dále namítá, že úřad vyměřil doplatek na stočné a dávku za stavební dozor podle plochy vyznačené v geometrovském plánku, ačkoli ve skutečnosti plocha stavbou zaujatá jest menší, než jak uvádí se v tomto plánku. K tomu budiž poznamenáno, že st-l již ve svém rekursu vytýkal, že měření vzaté za základ pro výpočet uvedených doplatků není správné, a označil ve svém odvolání výpočet, jaký sám za správný uznává. Žal. úřad nepřistoupil na tyto výtky st-le, prohlásiv, že podle geometrovského plánku činí skutečné zastavení o 3,63 m2 více, než původně bylo zjištěno, a že proto správně uvedené doplatky byly předepsány. Žal. úřad však neuvedl ve svém rozhodnutí, v čem tkví nesprávnost měření a výpočtů st-lových vůči měření civ. geometra, a ze kterých věcných důvodů pokládá měření předsevzaté civ. geometrem za jedině směrodatné a správné. Tento nedostatek v odůvodnění nař. rozhodnutí jest rovněž vadou podstatnou, neboť jí ztěžuje se straně obrana v příčině řádného vyšetření plochy, jež tvoří základ pro vyměření zmíněných doplatků. Jest tedy nař. rozhodnutí také v tomto bodě vadným.
Konečně obrací se stížnost proti vybírání dávky za užívání veřejného statku z plochy zabrané při stavbě pro skládku stavebního materiálu námitkou, že místo pro skládku použité nenalézalo se v dotyčné době ve veřejném užívání, nýbrž bylo již v soukromém užívání stěžovatele a to na základě nájemního poměru uzavřeného s obcí. Tuto výtku neshledal nss důvodnou. Podle zjištění žal. úřadu, stížností nepopřeného, jde o plochu, která svého času byla postoupena do veř. statku, a podle pravidel o vybírání poplatků za trvalé používání veř. statku, schválených vládou 7. května 1926, byla ponechána st-li za určitý poplatek »k účelům obhospodařování«. Podle uvedených pravidel vybírají se poplatky »z veř. statku zabraného trvale k účelům soukromým«. Byla-li st-li dána k užívání část veř. statku za poplatek podle těchto pravidel, dlužno z toho souditi, že nebyla mu dána — jak tvrdí — na základě soukromoprávního poměru nájemního k volné disposici, jakou má nájemce ohledně najatého objektu, nýbrž že jde o zvláštní užívání části veř. statku podle práva veřejného, při čemž obsah tohoto veřejného práva užívacího je přesně omezen povolovacím aktem pána veř. statku. Otázka, jež je na sporu, jest tedy pouze ta, zdali osoba, jíž určitá plocha patřící do veř. statku byla obci přenechána k účelům hospodářským za poplatek vyměřený podle pravidel o vybírání poplatků za trvalé užívání veř. statku, je osvobozena od stavebního poplatku za použití veř. statku, použije-li téže plochy pro účely stavební, t. j. pro skládku stavebního materiálu. Na otázku tu musil nss dáti odpověď zápornou. Tím, že dotyčná plocha byla přenechána st-li podle pravidel o vybírání poplatků za trvalé používání veř. statků k účelům hospodářským, nebyla plocha ona ani odňata jakémukoliv veř. užívání vůbec, ani st-l nenabyl práva užívati této plochy, patřící do veř. statku, k účelům jiným, než ke kterým byla mu přenechána, zejména ne k účelům stavebním, kdyžtě používání veř. statku k účelům stavebním jest upraveno zvláštními pravidly o tom vydanými, která za toto používání zavedla také zvláštní poplatky. Proto použil-li st-l dotčené plochy pro skládku materiálu, kterýžto účel není kryt uzavřenou dohodou s obcí o přenechání dotyčné plochy k účelům hospodářským, pak zcela právem za toto užívání předepsal mu úřad zvláštní poplatek stavební.

Citace:

č. 9189. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 702-705.