Č. 9166.

Učitelstvo. — Řízení správní (Podk. Rus): * Nařízení civilní správy Podk. Rusi z 9. ledna 1920 č. 214 nemá povahu všeobecné závazné právní normy; proto nezakládá pro učitelstvo církevních škol v Podk. Rusi právního nároku na požitky v tomto nařízení uvedené.
(Nález ze dne 1. dubna 1931 č. 2066.)
Věc: Vasil B. a spol. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národnío světy o doplatky ke státní podpoře.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 16. července 1924 podáno bylo jménem církevního učitelstva memorandum řecko-katolických církevních učitelů v Podk. Rusi v záležitosti platů za čas rumunské okupace. Min. škol. nař. rozhodnutím — — — — nevyhovělo žádosti učitelů škol církevních z území Podk. Rusi, dříve Rumuny obsazených, aby jim byly přiznány za dobu rumunské okupace doplatky ke státní podpoře podle nařízení civilní správy Podk. Rusi z 9. ledna 1920 č. 214, ježto tito učitelé nemají na tyto doplatky právního nároku, neboť: 1. Území, na němž st-lé službu konali v době, dokud bylo okupováno Rumunskem, nebylo pod svrchovaností Čsl. státu a Čsl. republika nemůže býti právně vázána k jakýmkoliv dodatečným výplatám za tuto dobu. 2. Nařízení civ. správy Podk. Rusi č. 214/1920 nemá vůbec povahy závazné právní normy, z níž by bylo lze odvozovati jednak nárok stran, jednak právní závazky Čsl. státu, neboť bylo vydáno civ. správou Podk. Rusi v době, kdy byl v platnosti zák. č. 37/18 o prozatímní ústavě, pozměněný č. 271/19, podle jehož §§ 14 a 19 moc výkonná a nařizovací příslušela výhradně vládě, a nařízení musilo býti podepsáno min. předsedou nebo jeho náměstkem a nejméně polovinou členů vlády. Civ. správa Podk. Rusi nebyla tedy v té době kompetentní vydati nařízení, kteréžto právo příslušelo výhradně vládě, tím méně pak zavazovati státní pokladnu k vydáním, která se nezakládají na zákoně. Kromě toho podle zák. č. 139/19 jakékoliv nařízení, pokud obsahuje obecně závazná pravidla právní, musí býti zařáděno do »Sbírky zák. a nař.«. Nař. civ. správy Podk. Rusi č. 214/ 1920 v této sbírce však vyhlášeno nebylo.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss: — — — —
Stížnost žádá o přiznání mimořádné podpory podle zák. z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. o mimořádné výpomoci státním zaměstnancům za dobu od 1. září 1919 do 31. srpna 1920; státními zaměstnanci st-lé jakožto učitelé škol nestátních ovšem nejsou, a nepřísluší jim proto nárok na onu výpomoc přímo ze zák. č. 214/20. Stížnost však dovozuje domnělý nárok st-lů na tuto podporu z nařízení civ. správy Podk. Rusi z 9. ledna 1920 č. 214, uvádějíc, že cit. nařízení sluší považovati za právní normu, která st-lům zmíněný nárok poskytuje. Žal. úřad v nař. rozhodnutí to popírá. Jest tedy předmětem sporu především otázka, zda nařízení civ. správy Podk. Rusi z 9. ledna 1920 č. 214 zakládá pro učitele církevních škol z území Podk. Rusi právní nárok na úpravu požitků v tomto nařízení stanovenou.
Platové postavení nestátních učitelů — tedy též učitelstva církevních škol — na Podk. Rusi řídilo se v době vydání onoho nařízení z 9. ledna 1920 č. 214 v zásadě předpisy zák. čl. XXVII:1907 a XVI:1913, jež se v důsledku čl. 2 zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. staly součástí platného právního řádu v Čsl. republice. Podle těchto býv. uher. zákonů st-lům nárok jimi uplatňovaný nepříslušel. Změna právního stavu, založeného uvedenými uher. zákony byla by mohla býti přivoděna jenom zákonem, po př. jinou platnou normou vydanou na základě zákona. Takovou však není ono nařízení z 9. ledna 1920 č. 214, jak plyne z těchto úvah: V době, kdy bylo vydáno sporné nařízení z 9. ledna 1920 č. 214, platil zákon ze 13. listopadu 1918 č. 37 Sb. o prozatímní ústavě, pozměněný zákonem z 23. května 1919 č. 271 Sb. Podle § 4 uvedeného zákona Národní shromáždění vykonávalo pravomoc zákonodárnou pro celý stát i jednotlivé jeho části a pravomoc dozorčí a výkonnou. Podle § 14 moc výkonná a nařizovací příslušela vládě.
Nařízením č. 214/1920, které bylo vydáno administrátorem Podk. Rusi po slyšení direktoria, ustanoveny prozatímní předpisy pro úpravu platů učitelů státních škol, zaměstnanců i pensistů Podk. Rusi, vypracované přizpůsobením zák. č. 541/19 zvláštním poměrům a potřebám Podk. Rusi, zákon č. 541/19 uveden zatímně v platnost pro všecky učitelské osoby a zaměstnance při školách Podk. Rusi se zpětnou platností od 1. září 1919 s určitými změnami. Oním nařízením z 9. ledna 1920 č. 214 byli tedy učitelé na Podk. Rusi v podstatě postaveni co do platů na roven státním úředníkům; cit. nařízení obsahuje ustanovení měnící, resp. doplňující zák. č. 541/19, případně dosavadní právní předpisy uherské, rozšiřuje platnost zák. č. 274/19 na kategorii učitelstva, k níž st-lé patří a přiznává též učitelstvu církevních škol v Podk. Rusi nárok na určité příplatky, jež jim dosud podle platného právního stavu nenáležely; ono nařízení č. 214/20 obsahuje tedy předpisy, které podle toho, co shora uvedeno, mohly býti vydány jen cestou zákona anebo sice nařízením, avšak jen takovým, které by vyhovovalo předpisům prozatímní ústavy v souvislosti s ustanovením čl. 1 odst. 2 zák. č. 274/19. Vydati však takovéto nařízení mohla podle předpisů zatímní ústavy toliko vláda republiky Čsl.
Neprávem tvrdí stížnost, že moc výkonná a nařizovací na území Podk. Rusi náležela jure delegationis civilní správě, která byla orgánem vlády s ministerskou plnou mocí; neboť v době, kdy bylo vydáno sporné nař. č. 214/1920, platil pro organisaci a administraci Podk. Rusi t. zv. Generální statut (Úřad. Nov. 1/1 č. pres. 299 z 18. listopadu 1919), který byl vyhlášen jménem a z rokazu vlády republiky čsl. nejvyšším velitelem Podk. Rusi generálem Henoquem a z rozkazu min. vnitra kontrasignován administrátorem Podk. Rusi. Podle čl. IV. tohoto statutu ustanovila vláda zatímně administrátora a jmenovala zatímní rusínské autonomní direktorium. V čl. IV. zároveň stanoveno, že direktorium bude poradním sborem pro zákonodárství a správu ve všech jazykových, školských a náboženských otázkách, jakož i otázkách místní správy, že poradní činnost direktoria vztahuje se také na jmenování a odvolávání všech úředníků a zaměstnanců pověřených exekutivou a správou vyjmenovaných záležitostí.
Z ustanovení těch jest patrno, že autonomní direktorium bylo, pokud šlo o zákonodárství a správu jazykových, školských a náboženských otázek, jen poradním sborem vlády Čsl. republiky. Vláda tímto statutem nepřenesla moc vládní a výkonnou na autonomní direktorium, ani na administrátora Podk. Rusi, který byl ustanoven jen za tím účelem, aby v zemi zavedl pořádek a aby položil základy nové státní autonomní administrace, a jemuž uděleno právo jmenovati a odvolávati všechny úředníky a zaměstnance pověřené exekutivou a správou jazykových, školských a náboženských záležitostí a záležitostí místní správy. Nebylo proto ani zmíněným statutem založeno právo administrátora Podk. Rusi ani direktoria, aby jménem vlády vydávali všeobecně závazná nařízení k provedení zákonů.
Pak ovšem nelze nařízení z 9. ledna 1920 č. 214 pokládati za normu, která by byla způsobilá měniti právní stav plynoucí ze zákonů v příčině platových nároků učitelstva církevních škol na Podk. Rusi, zejména nelze je také pokládati za nařízení vydané ve smyslu čl. I odst. 2 paritního zákona č. 274/19.
Uvedenému výkladu svědčí také pozdější vývoj právních norem o požitcích učitelstva veřejných škol národních na Podk. Rusi, neboť teprve vl. nař. č. 25/23 byla platnost zákona paritního č. 274/19, a tím platová parifikace s úřednictvem státním, rozšířena na učitelstvo na Podk. Rusi. Avšak výslovně jen na učitelstvo škol státních, kdežto naopak pro učitelstvo škol nestátních provedena úprava požitků teprve vl. nař. č. 120/24 od 1. ledna 1924 a to nikoliv přiznáním požitků učitelů, resp. úředníků státních, nýbrž pouze ve formě doplatků, »výpomocí«. Z toho je tedy patrno, že ani vláda — vydávajíc uvedená nař. č. 25/23 a 120/24 — nepokládala platovou parifikaci učitelů církevních v Podk. Rusi s úřednictvem státním za provedenou již nařízením civilní správy z 9. ledna 1920 č. 214.
Ze všeho toho plyne, že nař. č. 214/1920 samo o sobě nemohlo býti pramenem určitého právního nároku st-lů a že tedy nař. rozhodnutí, nárok st-lům odpírajíc již z tohoto důvodu, jest ve shodě se zákonem.
Že by sporný nárok st-lům byl přiznán určitým individuelním správním aktem, stížnost neuplatňuje. Je-li však nař. rozhodnutí dostatečně opřeno již důvodem shora projednávaným, že totiž nař. z 9. ledna 1920 č. 214 nemá povahu všeobecně závazné normy, způsobilé měniti platové nároky st-lů, spočívající na platných zákonech (zejména uher. zák. článcích XXVII:1907 a XVI:1913), jeví se stížnost bezdůvodnou již z tohoto důvodu a neměl nss tudíž již ani příčiny zkoumati, zda správným je též další odůvodnění nař. rozhodnutí, pojednávající o publikaci onoho nař. z 9. ledna 1920 č. 214 a o otázce, čí svrchovanosti (zda čsl. nebo rumunské) podléhalo v rozhodné době území, na němž st-lé službu učitelskou v oné době konali.

Citace:

č. 9166. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 646-649.