Č. 9270.

Občanství státní. — Domovské právo: 1. K nabytí domovského práva ve smyslu čl. 1 smlouvu Brněnské č. 107/1921 Sb. se nevyžaduje, aby bylo nabyto také státního občanství. — 2. Státními občany čsl. podle čl. 6 odst. 7 smlouvy Brněnské se nestaly osoby, jejichž rodiče zemřely před 16. červencem 1920, třebas měli na čsl. území do své smrti právo domovské. — 3. Základem právního nároku v otázkách čsl. stát. občanství mohou býti pouze normy vnitrostátního právního řádu, jako úst. zák. č. 236/20, po případě dohody, které vláda čsl. na základě § 19 cit. zák. uzavře s vládami jiných států. — 4. Domněnka, že osoba určitá nabyla narozením na čsl. území státního občanství čsl., může býti vyvrácena nejen důkazem, že osoba ta nabyla narozením jiného stát. občanství, ale i jakýmkoliv způsobem jiným, prokazujícím, že osoba ta čsl. stát. občanem není nebo býti nemůže.
(Nález ze dne 16. května 1931 č. 7661.)
Prejudikatura: ad 1. Boh. A 8211/29, CCCLXVIII/29, ad 2. Boh. A 2343/23.
Věc: Josef Otokar F. v Z. (adv. Dr. Václ. Němec z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: 1. Podáním ze 17. prosince 1919 předložil st-l městské radě v Olomouci opis dom. listu ze 6. září 1919, jímž město Brno potvrzovalo, že st-l má v Brně domovské právo, a žádal, aby bylo poznamenáno, že nepřísluší již domovským právem do Št. Hradce, nýbrž do Brna. Podání toto bylo postoupeno městské radě v Brně, jež usnesením z 8. ledna 1920 vyslovila, že st-l byl usnesením městské rady v Št. Hradci ze 17. června 1919 přijat do obecního svazku tohoto města, že toto nabytí domovského práva je pravoplatné a že vzdání se tohoto domovského práva nemá za následek, že st-l nabyl automaticky opět dom. práva v Brně. V době, kdy byl st-li vydán domovský list ze 6. září 1919, nevěděla obecní správa ještě o tom, že st-l nabyl zatím státního občanství rakouského a dom. práva v Št. Hradci. Uvedený dom. list je neplatný, a st-l vyzván, aby jej vrátil.
Z tohoto usnesení podal st-l dne 4. dubna 1920 odvolání, na jehož základě se městská rada v Brně dne 13. července 1920 usnesla uznati, že st-l dom. práva v Brně nepozbyl a že tudíž zůstal příslušníkem města Brna.
Rozhodnutím ze 14. listopadu 1923 vyslovila pak zsp v Brně, že z podnětu st-lovy stížnosti ze 4. dubna 1920 a jeho podání z 28. dubna 1923 zrušuje z moci úřední výměr městské rady v Brně z 27. července 1920, jímž bylo uznáno st-lovo dom. právo v Brně, a rozhoduje, že st-le dlužno pokládati podle čl. 1. smlouvy mezi republikou Rakouskou a republikou Čsl. o státní ochraně menšin, podepsané v Brně dne 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 za rak. státního občana, poněvadž nabyl v červnu 1919 řádně domovského práva ve Štýrském Hradci. Z tohoto rozhodnutí odvolal se st-l k min. vnitra. Rozhodnutím z 9. ledna 1928 nevyhověl žal. úřad st-lovu odvolání jak stran domovského práva st-lova, tak stran jeho stát. občanství.
2. Před vydáním tohoto rozhodnutí obrátil se st-l podáním z 31. prosince 1927 na zsp-ou v Brně, uváděje, že již řadu let vede řízení o uznání čsl. státního občanství, trvá na vyřízení této záležitosti a z opatrnosti subsidiárně uplatňuje, že jest čsl. státním občanem na základě mírových smluv z toho důvodu, že se narodil 14. března 1876 v H. na Moravě, kde byl jeho otec tehdy soudním tajemníkem, a že podle mírových smluv pro každý případ spornosti domovského a občanského práva náleží mu státní občanství čsl. jako osobě, která se narodila v H., tedy v oblasti Čsl. republiky. Rozhodnutím z 11. března 1928 nevyhověla zsp v Brně st-lově žádosti, jíž uplatněn byl nárok na uznání čsl. státního občanství z titulu narození na území Čsl., tedy na základě § 2 úst. zák. č. 236/20, po případě čl. 6 smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Čsl., podepsané v St. Germain en Laye dne 10. září 1919 č. 508 Sb. ex 1921.
St-lovo odvolání bylo nař. rozhodnutím z 2. června 1928 zamínuto.
K nss-u jsou podány stížnosti jak do rozhodnutí žal. úřadu z 9. ledna 1928, tak do jeho rozhodnutí z 2. června 1928. Nss uvažoval o nich takto:
Ad rozhodnutí z 9. ledna 1928.
Tímto rozhodnutím popřel žal. úřad předem, že se st-l stal čsl. státním občanem na základě § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20, jenž praví, že státními občany čsl. jsou ode dne 28. října 1918 osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají dom. právo v území někdejšího mocnářství Rak.-Uher., jež náleží nyní Čsl. republice. Popíraje, že se st-l stal čsl. státním občanem na základě tohoto ustanovení, vycházel žal. úřad z názoru, že si st-l své dom. právo, jež původně měl v Olomouci, nezachoval nepřetržitě až do dne 16. července 1920, kdy uvedený úst. zákon nabyl účinnosti, ztrativ je tím, že byl usnesením městské rady ve Štýrském Hradci ze 17. června 1919 přijat ke své žádosti do domovského svazku tohoto města.
O tuto otázku točí se pak celý spor, neboť stížnost uplatňuje, že st-l sice v r. 1919 o přijetí do svazku města Št. Hradce zažádal, avšak dříve než mu bylo uděleno, nabízené dom. právo nepřijal a tudíž dom. práva ve Štýrském Hradci nenabyl; dále namítá st-l, že dom. práva ve Št. Hradci ani nabýti nemohl, poněvadž dnem 28. října 1918 stal se mocí svého dom. práva státním občanem čsl., a byl by proto k nabytí dom. práva ve Štýrském Hradci musil býti dříve přijat do státního svazku rak., což však platně mohlo se státi jen tenkráte, kdyby byl před tím propuštěn ze státního svazku čsl. a zejména z jeho svazku vojenského, kteréž předpoklady však u st-le dány nebyly.
Zabývaje se nejprve námitkou na druhém místě uplatněnou, vycházel nss z těchto úvah: K úpravě otázek státního občanství byla mezi republikou Čsl. a republikou Rak. uzavřena smlouva o státním občanství a ochraně menšin, podepsaná v Brně dne 7. června 1920 a uveřejněná ve sbírce zák. a nař. pod č. 107 z r. 1921 (t. zv. smlouva Brněnská). V čl. 1. této smlouvy jest stanoveno, že každý z obou států uznává jako podklad pro provedení čl. 64 a 70 smlouvy s Rakouskem a čl. 3 smlouvy s republikou Čsl. domovská práva, kterých bylo ve druhém státě podle ustanovení zákonů o právu domovském býv. státu rakouského nabyto mezi 28. říjnem 1918 a dobou, kdy smlouvy s Rak. a s republikou Čsl. nabudou působnosti.
Zabývaje se výkladem tohoto ustanovení a opíraje se o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCLXVIII/29, vyslovil nss v nál. Boh. A 8211/29 právní názor, že k nabytí dom. práva ve smyslu čl. 1. smlouvy mezi republikou Čsl. a Rak. o státním občanství a ochraně menšin ze 7. června 1920 č. 107 Sb. z r. 1921 se nevyžaduje, aby nabyto bylo v tom či onom smluvním státě nejen práva domovského, ale i státního občanství.
Poněvadž pak v čl. 1 smlouvy Brněnské uvedené smlouvy s Rak. a s republikou Čsl. nabyly působnosti dne 16. července 1920, týká se ustanovení onoho článku dom. práv, nabytých v jednom nebo druhém ze smluvních států v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 a jest jím tedy řečeno, že v poměru mezi republikou Čsl. a republikou Rak. jest při rozhodování o otázkách státního občanství, vyvěrajícího z dom. práva, přihlížeti jako k platně nabytému též k takovému dom. právu, jehož bylo v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 nabyto bez získání státního občanství.
Má-li však ustanovení čl. 1. smlouvy Brněnské tento obsah a v něm obsaženu zásadu, jak ve světle Brněnské smlouvy sluší pozírati na změny domovského práva, nastalé před její působností, nelze důvodně tvrditi, jak činí st-l, že, poněvadž jde o poměry před její působností, nelze se pro otázku platnosti dom. práva bez nabytí státního občanství smlouvy té vůbec dovolávati. Věcně pak vyvráceno jest stanovisko stížnosti, že bez získání státního občanství rakouského nemohl st-l v červnu r. 1919 nabýti domovského práva ve Štýrském Hradci. Tím odpadá důvod zkoumati, zda st-l v uvedené době rak. stát. občanství skutečně nabyl, čímž stávají se bezpředmětnými i otázky, zda ho bez propuštění ze státního svazku čsl. a z jeho svazku vojenského vůbec nabýti mohl.
Z toho, co dosud řečeno, plyne, že vzhledem k úpravě, jaké se otázce státního občanství v poměru mezi republikou čsl. a Rak. dostalo ustanovením čl. 1 smlouvy Brněnské, mohl st-l v červnu 1919 dom. práva ve Št. Hradci bez získání rakouského stáního občanství platně nabýti tak, aby k tomu nabytí dom. práva mohlo býti přihlíženo při základní otázce nepřetržitosti dom. práva na území čsl., rozhodné podle ustanovení § 1 úst. zák. č. 236/20.
Zbývalo by proto zkoumati, zda st-l ve Št. Hradci dom. práva skutečně nabyl. Také to stížnost popírá, namítajíc, jak již nahoře uvedeno, že st-l sice v r. 1919 o přijetí do svazku uvedeného města požádal, že však dříve, než mu bylo uděleno, nabízené mu dom. právo nepřijal a tudíž ho nenabyl.
Tu sluší uvésti, že st-l v odvolání k min. vnitra uplatňoval sice také, že dom. práva ve Štýrském Hradci, ač o ně požádal, nenabyl, leč toto své hledisko opíral o tvrzení, že nepřijal výměr o udělení dom. práva. Tvrdí-li proto nyní ve stížnosti, že nabízené mu dom. právo nepřijal dříve, než mu bylo uděleno, pohybuje se jeho dnešní námitka na zcela jiném skutkovém základě, než námitka uplatněná v odvolání k žalovanému úřadu. Tato modifikace činí ovšem dnešní námitku nepřípustnou. Leč i kdyby bylo lze za to míti, že podstata dnešní námitky odpovídá podstatě námitky, uplatněné st-lem v adm. řízení, nebylo by možno podrobiti ji věcnému zkoumání, když se stížnost nikterak nezabývá hlediskem, jež o námitce té, neuznav ji důvodnou, projevil v nař. rozhodnutí žal. úřad, takže proti obsahu nař. rozhodnutí nemá patřičných stižních bodů.
Tím vyřízen obsah stížnosti, pokud jde o výrok žal. úřadu s hlediska § 1 č. 1 úst. zák. č. 236/20.
Než v adm. řízení domáhal se st-l též in eventum toho, aby bylo uznáno, že jest státním občanem čsl. na základě čl. 6 odst. 7 Brněnské smlouvy. Ani v tomto směru neuznal žal. úřad st-le za čsl. státního občana, dovodiv, že podle uvedeného ustanovení (v intimátu nař. rozhodnutí je citován omylem čl. 5 Brněnské smlouvy a také stížnost se v této příčině dovolává omylem čl. 5) mohl by se st-l státi čsl. státním občanem jen tenkráte, kdyby jeho rodiče měli v den 16. července 1920 dom. právo na území Čsl. republiky, čemuž však v případě st-lově nebylo, když jeho otec zemřel již dne 3. května 1918.
Brojíc proti tomuto výroku, namítá stížnost, že ve smyslu uvedeného ustanovení jest rozhodným jediné, zda rodiče osoby, o kterou jde, měli na území Čsl. republiky domovské právo až do své smrti, nikoli však, zda byli živi a měli tam domovské právo ještě dne 16. července 1920. Ani v tomto směru nebylo možno přiznati stížnosti úspěch.
St-l sám uplatňoval, že spadá do třetí skupiny osob, uvedených v čl. 6 Brněnské smlouvy. O této skupině ustanovuje pak odst. 7 tohoto článku, že v příčině nich se použije plným rozsahem obou odstavců čl. 4 smlouvy s republikou Čsl. Čl. 4 smlouvy s republikou Čsl., uveřejněné ve sbírce zák. a nař. z r. 1921 pod č. 508, stanoví v odst. 1, o nějž tu obsahově jedině jde, že Československo uznává za příslušníky čsl. ipso facto a bez dalších formalit osoby, které jsou státními občany německými, rakouskými nebo uherskými a narodily se na území shora jmenovaném (t. j. na území, jež jest nebo bude uznáno za část Československa) z rodičů majících tam, podle okolností, bydliště nebo právo domovské, i když ony osoby samy v den, kdy nabude působnosti tato smlouva (t. j. 16. července 1920) tam nemají bydliště, nebo podle okolností, práva domovského. Ustanovení toto vtěleno bylo v právní řád čsl. předpisem odst. 3 § 1 úst. zák. č. 236/20. Významem jeho zabýval se nss již v nál. Boh. A 2343/23 a vyslovil v něm právní názor, že k nabytí čsl. státního občanství podle § 1 č. 3 úst. zák. č. 236/20 jest třeba, aby rodiče osoby, o niž jde, měli — podle okolností — řádné bydliště anebo dom. právo na území Čsl. republiky v době, kdy tento zákon vešel v platnost, to jest dne 16. července 1920.
Z toho plyne, že také podle čl. 4 smlouvy s Československem a tudíž i podle 7. odst. čl. 6 Brněnské smlouvy lze za čsl. státní občany považovati ony býv. občany rakouské na území čsl. se narodivší, jejichž rodiče měli na tomto území domovské právo v den 16. července 1920. Tím řečeno též, že podle uvedeného ustanovení nestaly se čsl. státními občany osoby, jejichž rodiče zemřeli před 16. červencem 1920, třeba na čsl. území do své smrti domovské právo měli.
Hájí-li stížnost názor opačný, je názor tento mylný a námitka stížnosti, názor ten hájící, bezdůvodná. Tím vyčerpána podstata stížnosti, směřující proti rozhodnutí z 9. ledna 1928; k obsahu jejímu sluší pak ještě podotknouti, že žal. úřad nevyslovil, a autoritativně ani vysloviti nemohl, že st-l jest státním občanem rakouským, a že se v rozhodnutí z 9. ledna 1928, nemaje k tomu důvodu, nezabýval otázkou spadající pod hledisko čl. 5 Brněnské smlouvy případně § 2 úst. zák. č. 236/20.
2. Otázkou tou zabýval se žal. úřad ve svém druhém rozhodnutí z 2. června 1928, proti němuž směřuje druhá stížnost, o níž uvažoval nss takto:
Základem právního nároku v otázkách státního občanství, stihatelného před nss, mohou býti, jak nss ustáleně judikuje, pouze normy vnitrostátního právního řádu, jako jest úst. zák. č. 236/20, po případě dohody, jež vláda republiky čsl. uzavře s vládami, jichž se to týče, na základě § 19 právě uved. úst. zák. Takovou dohodou jest i smlouva t. zv. Brněnská, jež byla citována v 1. části tohoto nálezu, nejsou však jimi smlouvy mírové, jako jest na př. smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými a Československem, podepsaná v St. Germain en Laye dne 10. září 1919, uveřejněná ve sbírce zák. a nař. pod č. 508 z r. 1921, jež úst. zákonu č. 236/20 časově předcházely, a k jejichž vnitrostátnímu provedení uved. úst. zákon právě byl vydán.
S tohoto hlediska může st-l v otázce, o kterou jde při rozhodnutí žal. úřadu z 2. června 1928, čerpati svůj nárok jedině z ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20, nemůže se však dovolávati předpisu čl. 6 nahoře uvedené smlouvy s Československem č. 508 Sb. z r. 1921. Pokud tedy stížnost brojí proti nař. rozhodnutí, používajíc za základ svých výtek onoho ustanovení čl. 6 smlouvy s Československem, jest vývody její ponechati mimo věcnou úvahu a jest se stížností obírati jen potud, pokud výtky své vznáší se zřetelem k § 2 úst. zák. č. 236/20.
V tomto směru namítá stížnost, že právě cit. ustanovení není, jak prohlašuje žal. úřad, rázu supletorního, nýbrž zakládá čsl. státní občanství každému, kdo se narodil na území Čsl. republiky, není-li prokázáno, že narozením nabyl jiného státního občanství. Stížnost se mýlí.
Ústavní zákon č. 236/20 obsahuje v § 1 ustanovení o tom, kdo jsou čsl. státními občany, prohlašuje za čsl. státní občany podle různých hledisek celkem čtyři skupiny osob a dává pak v odd. 2 v §ech 3 a násl. pravidla o tom, jak se čsl. státního občanství nabývá, případně pozbývá. Mezi ustanovení § 1 a skupinu předpisů, určujících, jak se čsl. státního občanství nabývá, vloženo jest ustanovení § 2, jež zní: »o osobách, které se narodily nebo narodí na území Čsl. republiky, má se za to, že jsou státními občany čsl., není-li prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství«.
Z tohoto znění cit. ustanovení jest patrno, že narození na území Čsl. republiky není žádnou skutečností, jež by — i když není prokázáno, že osoba zde se narodivší nabyla narozením jiného státního občanství — osobě té státní občanství čsl. zakládala, neboť faktem narození na našem území i za předpokladu právě uvedeného se čsl. státního občanství nenabývá, nýbrž vzhledem k němu stanoví se jen domněnka, že osoba zde se narodivší jest čsl. státním občanem, a jest pak narození na našem území jen předpokladem, za něhož ona právní domněnka vzniknouti může. Avšak nikoli vždy může býti narození na našem území důvodem pro uplatnění domněnky čsl. státního občanství, nýbrž jen tenkráte, jestliže není prokázáno, že narozením nabyla ona osoba jiného státního občanství. Jinými slovy může býti obsah uved. § 2 vyjádřen takto: Je-li prokázáno, že osoba na území Čsl. republiky se narodivší nabyla narozením jiného státního občanství, nemůže vůbec o fakt narození na našem území domněnka o jejím čsl. státním občanství býti opírána, i když snad vzhledem k pozdějším změnám nelze její státní příslušnost vůbec určiti. Neboť chybí tu právě jeden z předpokladů pro vznik domněnky té, totiž že nebylo prokázáno, že narozením nenabyla osoba ta jiného státního občanství. Na takovou osobu se ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 vůbec nevztahuje. Jestliže se však určitá osoba narodila na území čsl. a není-li prokázáno, že již svým narozením nabyla jiného státního občanství, platí o ní právní domněnka, že jest čsl. státním občanem. Není tedy řečeno, že čsl. státním občanem skutečně jest, nebo že čsl. státního občanství skutečně nabyla, nýbrž má se o ní jen za to, že jest čsl. státním občanem. Poněvadž pak těmito slovy jest konstruována právě jen domněnka čsl. státního občanství, jest jasno, že ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 není předpisem, jenž by za předpokladů v něm uvedených čsl. státní občanství skutečně zakládal, nýbrž je normou vzhledem k ostatním ustanovením uved. ústav. zákona rázu supletorního.
Jestliže však předpoklady, že se určitá osoba na čsl. území narodila a není prokázáno, že tímto narozením nabyla jiného státního občanství, státní občanství čsl. ve skutečnosti nezakládají, nýbrž jen připouštějí domněnku tohoto státního občanství, může tvrzení, že určitá osoba, poněvadž se na tomto území narodila a není prokázáno, že narozením nabyla, jiného státního občanství, jest čsl. státním občanem, býti vyvráceno jakýmkoli způsobem, prokazujícím, že osoba ta státním občanem čsl. není nebo býti nemůže.
Mylný jest náhled, že domněnka ta může býti vyvrácena jen důkazem, že osoba, o niž jde, nabyla narozením jiného státního občanství. Z toho, co nahoře uvedeno, plyne, že skutečnost, že není prokázáno, že určitá osoba narozením nabyla jiného státního občanství, jest jedním ze dvou předpokladů, za nichž domněnka čsl. státního občanství vůbec může býti uplatňována, takže důkazem, že osoba ta narozením jiného státního občanství nabyla, domněnka ta se nevyvrací, nýbrž vůbec vznik její se vylučuje. Vyvraceti lze domněnku čsl. státního občanství teprve, když tu právem může býti, to jest když oba předpoklady v § 2 uvedené tu skutečně jsou. Vyvrátiti pak lze ji na příklad důkazem, že osoba, domněnky té se dovolávající, cizího státního občanství nabyla po svém narození a toto státní občanství dosud má, nebo ho sice také později pozbyla, ale čsl. státního občanství prokazatelně již nenabyla.
V podstatě z téhož názoru vycházel při svém uvažování žal. úřad, jenž nepopíraje, že se st-l na čsl. území narodil a netvrdě, že narozením nabyl jiného státního občanství, vyvrací domněnku, že st-l jest vzhledem k ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 čsl. státním občanem, poukazem na to, že st-l v r. 1919 nabyl dom. práva a státního občanství rak.
Stížnost se domnívá, že tohoto nabytí se žal. úřad právem dovolávati nemůže, poněvadž stalo se tak v době před účinností úst. zák. č. 236/20 a Brněnské smlouvy, kdy st-l dom. právem a státním občanstvím nemohl disponovati, a poněvadž se také st-l práv domněle v Rakousku nabytých vzdal, a to opět před účinností uvedených norem, takže by pak vůbec byl bez státního občanství. Také tu nelze dáti stížnosti za pravdu.
V prvé části nálezu bylo dovozeno, že dom. práva, nabytá v Rakousku v době od 28. října 1918 do 16. července 1920 osobou, příslušející původně domovským právem do některé obce na území Čsl. republiky, jest vzhledem k ustanovení čl. 1 Brněnské smlouvy pokládati za platně nabytá. Z toho plyne pak, že v oné době mohlo býti platně nabyto i rak. státního občanství, ba že ho nabytím dom. práva v Rakousku nabyto býti musilo, neboť nelze si myslit konstrukci, při níž ten, kdo nabyl dom. práva v Rak., byl by zůstal státním příslušníkem čsl.
Co pak se týče námitky, že se st-l ještě před účinností úst. zák. č. 236/20 a Brněnské smlouvy jak státního občanství rakouského, tak i dom. práva ve Št. Hradci vzdal, nemohou skutečnosti ty pro domněnku, že st-l jest čsl. státním občanem, míti relevance, když nabytím oněch práv v republice Rak. byl jeho poměr ke státu čsl. bezpečně určen, a mohl by pak st-l jen dovozovati, že státního občanství čsl. později skutečně nabyl, nikoli však tvrditi, že jej vzhledem k narození na území Čsl. republiky za čsl. státního občana pokládati dlužno.
Na závadu pak býti nemůže, že st-l, jak tvrdí, zůstal by pak vůbec bez jakéhokoli státního občanství, neboť případná skutečnost ta nevyvrací důkazu, že st-l vzhledem k nabytí dom. práva a státního občanství v republice Rak. čsl. státním občanem není. Ostatně vyvěrá poukaz ten z mylného názoru, že žádná osoba nemůže býti bez státního občanství a že ustanovení § 2 úst. zák. č. 236/20 osobám, které se na čsl. území narodily, aniž může býti prokázáno, že narozením nabyly jiného státního občanství, čsl. státní občanství skutečně zakládá. Že tomu tak není, bylo dovozeno již nahoře.

Citace:

č. 9270. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 870-876.