Č. 9338.

Zdravotnictví. — Řízení správní.— Řízení před nss: * Zemský správní výbor český nebyl příslušný potvrzovati ve smyslu § 54 odst. 2 exekučního řádu vykonatelnost výkazu nedoplatků ošetřovaného, vydaného správou zemského ústavu pro choromyslné.
(Nález ze dne 22. června 1931 č. 5481).
Prejudikatura : Boh. A 3819/24.
Věc: Hugo H. v L. proti zemskému správnímu výboru v Praze o potvrzení pravoplatnosti a vykonatelnosti výkazu ošetřovného zemského ústavu pro choromyslné v D. za chovance ústavu Emila H.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Emil H. z L. byl v letech 1912—13, 1917—1918 a opět od roku 1921 v ošetřování zemského ústavu pro choromyslné v D. Na základě výkazu nedoplatků ošetřovného tohoto ústavu za jmenovaného chovance z 29. února 1928, opatřeného potvrzením zsv-u v Praze ze 6. března 1928, že výkaz ten nabyl moci práva a jest vykonatelný, povolil podle tvrzení stížnosti okresní soud v Lokti usneseními z 24. března 1928 pro pohledávku jmenovaného ústavu 53362 Kč 70 h exekuci vnuceným vkladem práva zástavního v knihovní vlož. č. 97 kat. obce Lokte na dům Emila H. v Lokti a zabavením vkladů u banky »Bohemia« a Loketské spořitelny.
Stížnost napadá formelně akt zsv-u, kterým tento potvrdil pravoplatnost a vykonatelnost výkazu ošetřovného zemského úřadu pro choromyslné v D., a dovozuje jednak nepříslušnost zsv-u k řečenému aktu, jednak popírá jeho věcnou správnost.
Zkoumaje předpoklady své příslušnosti k projednání této stížnosti, položil si nss především otázku, zda správní akt, který stížnost napadá, jest považovati za rozhodnutí nebo opatření správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss.
Nss nemohl sice v nař. aktu zsv-u shledati rozhodnutí o tom, že stěžující si strana je povinna nedoplatky ošetřovného, uvedené ve výkazu ředitelství zemského ústavu pro choromyslné z 29. února 1928, zaplatiti. Nař. akt podle svého obsahu nejudikuje o povinnosti strany, platiti ošetřovně, nýbrž předpokládá, že o této povinnosti bylo již cit. výkazem, tedy aktem správy zemského ústavu pro choromyslné, rozhodnuto, a omezuje se na to, že zjišťuje pravoplatnost, resp. vykonatelnost tohoto rozhodnutí. Jeví se tedy jako opatření zsv-u, a to jako opatření, jež tento úřad učinil zřejmě za tím účelem, aby zjednán byl po rozumu § 54 odst. 2 exek. ř. předpoklad pro povolení soudní exekuce pro nedoplatky ošetřovného správou ústavu vykázané. Nss-u nepřísluší zkoumati, zda, event. jakými prostředky by se mohl exekut v řízení exekučním proti povolení soudní exekuce brániti námitkou, že potvrzení vykonatelnosti podle § 54 odst. 2 exek. ř. nebylo vydáno úřadem k tomu kompetentním, po případě že je nesprávné, poněvadž tu vůbec není exekučního titulu. Nss-u je zkoumati toliko, zda nař. správní akt zsv-u byl schopen dotknouti se materielních práv stěžující si strany. Na tuto otázku musil nss dáti odpověď kladnou. Neboť okolnost, že potvrzení zsv-u podle § 54 ex. ř. umožnilo povolení soudní exekuce výkazu nedoplatků, jehož vykonatelnost strana popírá, a který jí ani nebyl doručen, aby se mohla proti němu v cestě správní brániti, ve spojení s předpisy §§ 35, 36, 39 násl., 65 násl. a 78 exek. ř. vede k závěru, že nař. opatření, třebas nebylo vydáno straně, přece mohlo se dotknouti a skutečně se dotklo jejích materielních práv, a že jde tedy o opatření správního úřadu, které ve smyslu § 2 zák. o ss podléhá kognici nss-u.
Podle tvrzení stížnosti, obsahem správních spisů nevyvráceného, zvěděl st-l jako opatrovník Emila H. o řečeném aktu zsv-u teprve z exekučního výměru okresního soudu v Lokti, jenž mu byl, jak uvádí ve stížnosti, doručen dne 29. března 1928. Jest tedy stížnost, podaná dne 16. dubna 1928, podána ve lhůtě § 14 zák. o ss a není proto překážky, aby nss nař. opatření k podané stížnosti přezkoumal.
Nss musil nejprve z povinnosti úřední i k námitce stížnosti zkoumati, bylo-li nař. opatření vydáno úřadem příslušným. Podle § 54 odst. 2 exek. ř. je povolán potvrzovati vykonatelnost exekučního titulu, vydaného úřadem správním (§ 1 bod 12 exek. ř.), úřad povolaný vydati příslušné rozhodnutí neb opatření. Je tedy otázkou, je-li zsv povolán rozhodovati o nárocích veřejného ústavu pro choromyslné na náhradu ošetřovného proti ošetřovanci.
V nálezu Boh. A 3819/24 vyslovil nss názor, že rozhodovati o nárocích veřejných ústavů pro choromyslné na náhradu ošetřovného proti ošetřovanci nebo pozůstalosti jeho přísluší úřadům politickým. Názor ten opřel nss zejména o předpisy §§ 21 a 23 min. nař. ze 14. května 1874 č. 71 ř. z. a §§ 2 a 4 statutu pro český zemský blázinec v Praze (jenž podle sdělení zemského úřadu v Praze z 26. března 1931 platí též pro ústav pro choromyslné v D.), z nichž nss dovodil, že bezplatné přijetí do ústavu choromyslných jest aktem veřejného chudinství, který nastupuje podle zákona chudinského ze 3. prosince 1868 č. 59 z. z. jen tehdy, když vlastní jmění neb výdělečnost ošetřovance nestačí k úhradě nákladů na ošetřovném. Ježto pak opatření chudinské jest podmíněno právem domovským a s ním úzce jest spjato, jest považovati za příslušné k rozhodování o nároku na náhradu útrat ošetřovacích proti ošetřovanci státní úřady politické (arg. §§ 36 a 39 zák. domov. a contr. § 38 téhož zák.). Ze správních spisů dnešního případu jest zřejmo, že sporný požadavek doplatku ošetřovného má svůj původ v tom, že za Emila H. bylo z důvodu jeho nemajetnosti placeno ošetřovně snížené, zbytek pak hražen z fondu zemského. Požadavek ten souvisí tedy s opatřením, spadajícím v obor veřejného chudinství, a dopadá proto také na tento případ argument, obsažený v nálezu právě citovaném.
Setrvav na právním názoru v cit. nálezu vysloveném, poukazuje nss co do podrobností odůvodnění podle § 44 jedn. ř. na důvody cit. nál. Z toho však plyne, že výtka stížnosti, že zsv v daném případě nebyl povolán vydati sporné opatření, jest důvodná, i bylo již proto nař. opatření zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zabývati se ještě ostatními námitkami stížnosti.

Citace:

č. 9338. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 1020-1022.