Č. 9202.

Vojenská taxa: * Snížením daňových nedoplatků podle zák. č. 235/24 mění se základna pro vyměření služební taxy náhradní.
(Nález ze dne 20. dubna 1931 č. 23.217/28.)
Věc: Karel M. a Rudolf M. v P. proti ministerstvu vnitra o snížení služební taxy náhradní.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Platebním rozkazem osp-é v B. byla za rok 1920 vyměřena Karlu M. podle daně z příjmu 6717 Kč náhradní taxa služební 4065 Kč. Zdali a na jakém základě mu byla vyměřena tato taxa též za rok 1919, není ze spisů patrno; pouze v napadeném rozhodnutí se uvádí částka 23 Kč. Proti výměře daně z příjmu za rok 1919 Karel M. nepodal odvolání. Rudolfu M. vyměřil týž úřad vojenskou taxu za rok 1919 podle daně z příjmu 14710 Kč obnosem 8288 Kč, a za rok 1920 dne 22. února 1925 podle daně z příjmu 7253 Kč obnosem 4365 Kč. Na jeho odvolání byla pak daň z příjmu na rok 1919 vyměřená snížena ze 14710 Kč na 6449 Kč.
Zem. fin. ředitelství v Praze na žádost st-lů a Jindřicha M. ze 7. února 1925 výnosem ze 16. srpna 1926 stanovilo na základě § 1 zák. z 8. října 1924 č. 235 Sb. k vyrovnání veškerých daní přímých až včetně roku 1923 s příslušnými úroky z prodlení a exekučními poplatky a) u Rudolfa M. částku 40000 Kč, b) u Karla M. částku 20000 Kč a c) u Jindřicha M. rovněž 20000 Kč s podmínkou, že částky tyto budou zaplaceny v měsíčních splátkách od 1. září 1926 počínajících a to ad a) po 4000 Kč a ad b) a c) po 2000 Kč a pod další podmínkou, že budou bezpodmínečně odvolány podané opravné prostředky proti daňovým předpisům, jichž se odpis týká.
Výměrem osp-é v B. ze 27. srpna 1926 byla Rudolfu M. vojenská taxa pro rok 1919 s ohledem na snížení daně z příjmu snížena s 8288 Kč na 3765 Kč.
Vzhledem k slevě daní, povolené zem. fin. ředitelstvím dne 16. srpna 1926, žádali Rudolf M. dne 2. a 14. září 1926 a Karel M. dne 14. září 1926 o opravu předpisu vojenské taxy za léta 1919 a 1920 jim předepsané. Výměrem osp-é v B. ze 16. září 1926 byl Rudolf M. vzhledem k podmínkám slevy daní jemu poskytnuté vyrozuměn, že jeho odvolání proti dani z příjmu jest považovati za bezpředmětné jako zpět vzaté. Výměrem zsp-é v Praze z 15. října 1926 snížena byla Rudolfu M. vojenská taxa za rok 1919 předepsaná na 3765 Kč, a on o tom zpraven se sdělením, že při snížení nedoplatků daňových oběma st-lům podle zák. č. 235/24 přichází v úvahu jen celkový nedoplatek bez ohledu na výši a druh daně, a že proto nemá toto mimořádné snížení vlivu na vojenskou taxu.
Když proti tomuto výměru podali st-lé rozklad, nevyhověla zsp v Praze výnosem z 18. března 1927 jejich žádosti za snížení vojenské taxy za léta 1919 a 1920 s odůvodněním, že zákon č. 235/24 se netýká taxy vojenské a odpisy daní přímých na jeho základě nemají vlivu na předpisy vojenské taxy.
V odvolání proti tomuto výměru podaném odvolávali se st-lé mezi jiným na § 3 zák. o vojenské taxe. Min. vnitra v Praze nař. rozhodnutím zamítlo odvolání z důvodů napadeného výměru, k nimž dodalo: Zákonem č. 235/24 byly poskytnuty mimořádné úlevy při placení přímých daní potud, že mohou býti nedoplatky přímých daní za určitých předpokladů sníženy nebo prominuty. Rozhodnutí a opatření vydaná na základě tohoto zákona postihují též přirážky k těmto daním vybírané. Vojenská taxa, byť byla vyměřována na základě předpisu daně z příjmu, není přirážkou k této dani, nýbrž dávkou zcela samostatnou, neboť její účel jest jiný než přirážek v tomto slova smyslu, nelze proto odvozovati nárok na její snížení ve smyslu § 4 zák. č. 235/24 z důvodů, že byla povolena změna ve výši nedoplatků přímých daní. Rozhodnutí a opatření vydaná na základě zák. č. 235/24 nelze však považovati ani za rozhodnutí a opatření, která by odůvodňovala již podle § 3 (3) zák. z 10. února 1907 č. 30 ř. z. poměrnou úpravu služební taxy náhradní, protože zákon č. 235/24 týká se nedoplatků přímých daní, aniž co mění na základě daňovém a na předpisech daňových, které jsou podkladem pro vyměření voj. taxy. O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Zákon z 8. října 1924 č. 235 Sb. o mimořádných úlevách při placení přímých daní omezuje v § 1 možnost úlevy toliko na nedoplatky přímých daní. Nevztahuje se tudíž přímo na vojenskou taxu, jak byla upravena zákonem ze 13. července 1880 č. 70 ř. z. ve znění novely z 10. února 1907 č. 30 ř. z. Podstatným znakem daní vůbec jest, že jejich výnos slouží k hrazení povšechných potřeb toho kterého veřejného hospodářství; tohoto znaku u vojenské taxy upravené cit. zákony není, ježto podle §§ 11 a 13 cit. zákonů výnos její byl věnován pouze zvláštnímu fondu, sloužícímu podpoře válečných invalidů, jejich vdov a sirotků. — Voj. taxa náhradní nemá tudíž povahu daně, nýbrž veřejné dávky svého druhu. Toto rozlišení jest také provedeno v odstavcích č. 2 vyhlášek min. fin. z 2. prosince 1922 č. 353 Sb. a ze 14. listopadu 1923 č. 225 Sb. a zračí se také v tom, že zákon ze 16. března 1921 č. 116 Sb., jímž byla upravena splatnost přímých daní s přirážkami, neuznal potřebným uváděti cit. zákon o vojenské taxe mezi daněmi z jeho působnosti vyjmutými, ač tam výslovně vyjímá vojenskou taxu podle uher. zák. čl. XXVII:1880 a IX:1883. Tomu není na závadu, že § 4 dřívějšího branného zákona z 19. března 1920 č. 193 Sb. odkazoval na zvláštní předpisy o dani vojenské, ježto z něho neplyne, že při tom měl na mysli zákon o vojenské taxe platný v historických zemích, a nikoli zákony uherské dosud na Slov. a v Podk. Rusi platné.
Rovněž nelze souhlasiti s názorem, ve stížnosti projeveným, že vojenská taxa podle zák. č. 30/1907 ř. z. spadá pod pojem přirážek, zmíněných v § 4 zák. č. 235/24; neboť z materialií k tomuto zákonu, zejména ze zprávy rozpočtového výboru posl. sněmovny (tisk č. 4828) a ze zprávy rozpočtového výboru senátu Nár. shrom. (tisk č. 1988) plyne, že míněny byl pouze přirážky samosprávné, což pak došlo výrazu v ustanovení § 3 téhož zákona. To ostatně jest patrno i ze způsobu, jakým jest vojenská taxa podle zákona vyměřována, totiž nikoli pouhým procentem z daně příjmové, nýbrž na jejím podkladě samostatně. Rovněž neprávem poukazuje stížnost k tomu, že vl. nař. ze 23. prosince 1924 č. 300 Sb. vydané k provedení zák. č. 235/24, neuvádí vojenskou taxu mezi dávkami, na něž se onen zákon nevztahuje, poněvadž právě bylo zbytečno zmiňovati se o ní, když taxa vojenská není daní, kdežto zákon jedná toliko o přímých daních; mimo to v době vydání onoho vl. nař. zákon o vojenské taxe již neexistoval, byv zrušen zákonem z 29. září 1924 č. 231 Sb. Že cit. zákon č. 235/24 nedotýkal se přímo vojenské taxy, plyne konečně i z té okolnosti, že v jeho § 5 bylo provedení zákona uloženo výhradně min. fin. a nikoli též min. vnitra, do jehož působnosti vyměřování voj. taxy náleželo.
Avšak stížnost se dovolává také toho, že napadené rozhodnutí jest v rozporu s § 3 č. 3 zák. o vojenské taxe. V tomto směru bylo stížnosti přisvědčiti.
Nemůže býti sporu o tom, že povolením slevy podle zák. č. 235/24, které se stalo s podmínkou, že všechny opravné prostředky podané do daňových předpisů budou odvolány, nedošlo ke změně předpisů osobní daně z příjmu, která jest podle § 3 zák. o voj. taxe základem pro voj. taxu co do její výměry, což ostatně i stížnost uznává; dále jest zřejmo, že slevou podle zák. č. 235/24 poskytnutou dotčeny jsou přímé daně s přirážkami, a to, jak plyne jasně z odstavců č. 3 a 4 § 1 téhož zák., bez rozdílu, jde-li o daně předepsané pravomocně či neprávoplatně či snad o daně dosud ani nepředepsané.
Spornou otázkou naopak jest, je-li správným odůvodnění napadeného rozhodnutí, že poskytnutou slevou nedoplatků přímých daní, kterou nebylo nic měněno na vyměření osobní daně z příjmu a na jejím předpisu, nedošlo k změně předpokládané § 3 odst. 3 zák. o voj. taxe č. 30/1907, či zdali jest správným náhled st-lův, že tím bylo vydáno na žádost strany rozhodnutí, pokud se týče opatření, kterým byl částečně změněn pravoplatný výrok o povinnosti k zapravení daně z příjmu a tím také změněna základna pro vyměření vojenské taxy.
Cit. § 3 č. 3 zák. č. 30/1907 stanoví, že opravná rozhodnutí a nařízení, která by byla vydána o povinnosti platební a o výměře osobní daně z příjmu následkem odvolání neb žádosti za snížení, mají v zápětí přiměřenou úpravu služební taxy náhradní na příslušný rok.
Podle tohoto ustanovení dlužno tedy změniti předpis vojenské taxy, je-li vydáno: a) rozhodnutí neb opatření, kterým se na podané odvolání mění výrok o povinnosti k zaplacení osobní daně z příjmu, b) rozhodnutí neb opatření, kterým se tak stane na podanou žádost o slevu, c) rozhodnutí neb opatření, kterým na podané odvolání se mění výrok o výměře osobní daně z příjmu, a d) rozhodnutí neb opatření, kterým se totéž stane na podanou žádost o slevu osobní daně z příjmu.
Kdyby byl správným názor projevený napadeným rozhodnutím, pak by změna vojenské taxy nastávala pouze ve případech svrchu sub a) a c) zmíněných, a byly by tu vyloučeny další dva případy b) a d), pojící se k podané žádosti o slevu. Názor ten jest v rozporu se zákonem, který zřejmě s úmyslem uvedl také případy, kdy změna v povinnosti platební nastala na pouhou žádost strany po pravoplatném vyměření daně a beze změny jejího předpisu.
Ustanovení § 3 č. 3 cit. zák. č. 30/1907 mířilo tehdy zřejmě také na případy § 232 odst. 2 zák. o přímých daních osobních z 25. října 1896 č. 220 ř. z., podle něhož mohl zem. fin. úřad na žádost stran prominouti poměrný díl osobní daně z příjmu na ten který rok připadající, jestliže jejich příjem zvláštními okolnostmi během berního roku se zmenšil na méně než dvě třetiny obnosu, který při uložení daně byl za základ položen, a které takového prominutí potřebují.
Účel téhož druhu, jaký sledoval tento § 232 odst. 2 zák. č. 220/1896 ř. z., zračí se i v zákoně č. 235/24, který v § 1 výslovně připouští na žádost strany snížení nebo prominutí nedoplatků přímých daní v těch výjimečných případech, kde jest vážné nebezpečenství, že by zapravení těchto nedoplatků mohlo ohroziti poplatníka v jeho hospodářském podnikání nebo ve výživě jeho neb jeho rodiny, nebo, je-li vymáhání nedoplatků spojeno se zvláštními a nepoměrnými obtížemi, a zdůrazňuje, že jest zejména přihlížeti k případům, kdy poplatníkovo ohrožení bylo způsobeno ztrátami vzniklými poklesem cen zboží a hodnoty investic neb ztrátami na pohledávkách a jinakými následky poválečných poměrů, na příklad snížení mzdy a platů a podobně. Z toho plyne úsudek, že zákon č. 235/24 rozvádí, rozšiřuje a přizpůsobuje zásadu obsaženou v § 232 odst. 2 zák. č. 220/1896 poměrům poválečným, a že tu tudíž rovněž jde o případy, na něž dopadá § 3 odst. 3 zák. č. 30/1907.
Úleva při placení daní, jejíž podkladem jest zák. č. 235/24, odstraňujíc berní povinnost, stojí ve stejné linii s ustanoveními o předpisu daní. Je-li berní povinnost měřítkem pro výměru vojenské taxy — třebas tato taxa není adnexem daně důchodové, jakým jsou samosprávné přirážky — musí odstranění neb zmenšení této berní povinnosti míti ve smyslu § 1 odst. 4 cit. zák. důsledek i pro výši vojenské taxy. Tomu není na závadu, že ona úleva se týká souhrnně všech daní přímých a to třebas za několik roků, a nikoli jen daně důchodové, poněvadž jednak podle čl. I. k § 1, odst. 13 prov. nař. z 23. prosince 1924 č. 300 Sb. sleva nedoplatků má býti rozvržena poměrně na jednotlivé daně a roky, jednak by také táž námitka musila platiti i ohledně samosprávných přirážek.
Poněvadž tedy poskytnutí slevy na osobní dani z příjmu podle zák. č. 235/24 jest svou podstatou opatřením, kterým poplatníkova povinnost k zaplacení části osobní daně z příjmu pravoplatně vyměřené se mění a povinnost ta v rozsahu povolené slevy se odstraňuje, uznal nss, opíraje se o usnesení odborného plena ze 13. dubna 1931, že snížením daňových nedoplatků podle zák. č. 235/24 se mění též základna pro vyměření služební taxy náhradní a že dlužno ke slevě té podle výslovného předpisu § 3 odst. 3 zák. č. 30/1907 jako ke změně základny pro vyměření vojenské taxy hleděti. Jest proto opačný náhled napadeného rozhodnutí v rozporu se zákonem.
Napadené rozhodnutí nezabývalo se rozhodnou otázkou, zdali v daném případě v době povolení slevy daňové zem. fin. ředitelstvím st-lé měli nějaké nedoplatky na osobní dani z příjmu předepsané jim za léta 1919 a 1920, pokud se týče otázkou, jaká část slevy na ten který rok u každého ze st-lů připadla, a zůstalo proto řízení v tomto směru neúplným. Ježto však tato vadnost byla způsobena nesprávným právním názorem, z něhož nař. rozhodnutí vycházelo, bylo je podle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 9202. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 727-731.