Č. 9068.

Samospráva okresní. O právní povaze okresní správní komise a její pravomoci vůči zsv-u.
(Nález ze dne 13. února 1931 č. 2283).
Věc: Okresní správní komise v Ch. proti zemskému správnímu výboru v Praze o funkční odměnu předsedy okresní správní komise.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Oběžníkem z 21. října 1927 sdělil zsv v Praze všem osk-ím v Čechách, že dohodnuv se se zsp-ou pozměňuje instrukci vydanou pro osk vynesením z 26. ledna 1920 v odst. 9. tímto způsobem: »Členové osk mají nárok na náhradu cestovních výloh, které jim vzešly výkonem jejich funkcí, a usnese-li se na tom osk, i na diety za účast při schůzích mimo schůze veřejné. Výši diet takových schvaluje zsv, jenž může ji i přiměřeně upraviti. Hotové výlohy a diety předsedy, nepočítajíc v to výlohy za cesty mimo okres, jež lze zvláště účtovati, má osk paušalovati. Usnesení osk o paušálu takovém podléhá schválení zsv-u, a tento může paušál na výši přiměřenou upraviti«.
Ve smyslu tohoto oběžníku usnesla se osk v Ch. ve schůzi z 15. března 1928 mimo jiné na tom, že se funkční plat předsedy osk stanoví ročním obnosem 6000 Kč. Usnesení to schválil žal. úřad nař. rozhodnutím s tím, že se náhrada hotových výloh a diet (funkční plat předsedy) za úřadování, schůze a komise v obvodu okresu, vyjma výlohy za cesty mimo okres, jež lze účtovati zvlášť, stanoví paušálem 4800 Kč.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vytýká mu jednak nezákonnost, již spatřuje v tom, že zsv podrobil usnesení osk svému schválení a že je při tom změnil, jednak vadu řízení, ježto změnu provedenou na tomto usnesení dostatečně neodůvodnil. Maje o námitkách těchto rozhodnouti. musil nss nejprve zkoumati právní povahu usnesení, jež zsv nař. rozhodnutím schválil, resp. upravil.
Usnesení toto učinila osk a rozhodla jím o nároku členů této komise na náhradu cestovních výloh a diet z titulu jejich funkce ve jmenované komisi.
Osk, zřízená podle § 81 zák. z 25. července 1864 č. 27 z. z. čes. o okresních zastupitelstvech, není orgánem rovnocenným okresnímu zastupitelstvu, od něhož by se snad lišila jen způsobem svého zřízení a svojí prozatímností, není tedy zejména orgánem, jemuž by ex lege příslušela všechna práva a povinnosti okresních zastupitelstev, založená shora cit. zákonem. Naopak osk má povahu pouhého sboru gerentského, jehož zřízení, další existence, jakož i rozsah práv a povinností jsou závislý výhradně na vůli, resp. na obsahu zřizovacího aktu oněch dvou úřadů, jež ji ve vzájemné dohodě zřídily. Ovšem z účelu, jemuž po zákonu má zřízení takovéto komise sloužiti, t. j. ke správě záležitostí samosprávného okresu, již za normálních okolností obstarává okresní zastupitelstvo, vyplývá, že kreačním aktem jmenovaných úřadů má osk býti zásadně nadána všemi oněmi kompetencemi, tedy právy a povinnostmi, jichž jest jí zapotřebí, aby mohla plniti ony úkoly, k jichž obstarávání byla zřízena, a proto také tam, kde kreačním aktem nebylo nějaké zúžení této kompetence vysloveno, dlužno vycházeti z toho, že se komisi všech těchto kompetencí dostalo. Otázkou, zda bylo by po zákonu přípustno, aby kreačním aktem byla tato její kompetence nějakým způsobem zúžena, se nss v daném případě — jak vysvitne z následujících úvah — zabývati nemusil.
Jak již uvedeno, jde v daném případě o otázku, zda zsv byl oprávněn podrobiti své schvalovací pravomoci a v rámci jejím sám upraviti usnesení osk, jímž určeny byly nároky členů této komise na náhradu cestovních výloh a diet z titulu výkonu; funkce jejich v této komisi. Nešlo tedy o usnesení, jímž by se komise jako zástupčí orgán okresu a jeho jménem byla usnesla učiniti hospodářské opatření se jměním okresu, tedy v daném případě dobrovolné věnování určitých obnosů z okr. jmění ve prospěch členů komise. Proto nemusil se nss zabývati ani otázkou, zda by si zsv schvalování a úpravu takovéhoto usnesení byl směl vyhraditi.
Žal. úřad vyhradil si již oběžníkem z 21. října 1927 podrobiti určení shora uvedených nároků své schvalovací a upravovači pravomoci a nař. rozhodnutím také pravomoci té použil. Do rozhodnutí toho stěžuje si osk. Ve stížnosti neuvádí, že by si snad stěžovala na ochranu nějakých vlastních orgánních práv a vzhledem ke svému postavení pouhého sboru gerentského, tedy orgánu oněch úřadů, které ji vyslaly, by práva taková ani uplatňovati nemohla. Proto lze pojímati stížnost jen tak, že ji podává okres prostřednictvím komise jako svého orgánu zástupčího a že ji podává na ochranu svého práva, aby nebyla omezována kompetence jeho zástupčího orgánu.
Jak z vývodů shora předeslaných vyplývá, mohlo by se však o omezení takovéto kompetence jednati jen tenkráte, kdyby určení nároku osk na uvedené náhrady spadalo do okruhu oněch práv a povinností, jichž jest komisi třeba, aby mohla plniti ony úkoly, k jichž obstarávání je zřízena. To však tvrditi nelze. Jest ovšem pravda, že podle § 47 cit. zák. o okres. zast. okresní zastupitelstvo rozhoduje o způsobu a míře obdobných náhrad členů tohoto zastupitelstva, avšak tato kompetence přísluší mu právě jen ohledně nároku členů tohoto voleného zastupitelstva. Určování takovýchto nároků členů osk jako sboru gerentského nenáleží v okruh oněch kompetencí, jichž přenesení na tento gerentský sbor by se jevilo nutným z účelu, k němuž sbor ten se zřizuje. Právě z gerentské povahy tohoto sboru naopak vyplývá, že leží úplně v pravomoci úřadů jej zřídivších, jakým způsobem chtějí nároky členů jeho na odměny a náhrady z titulu vykonávání této funkce upraviti. Zsv byl tedy oprávněn po dohodě se zsp-ou vyhraditi určení uvedených nároků i svému samostatnému rozhodnutí vlastnímu. Jestliže tak neučinil, nýbrž ponechal osk-i, aby ona o náhradě té rozhodla, a vyhradil si jen schválení, ev. upravení těchto náhrad, lze tím méně mluviti o tom, že tím porušil zákonná práva okresu.
Z úvah těchto se však také již podává, že žal. úřad, upraviv při schvalování usnesení komise výši jednotlivých úhrad odchylně od úpravy touto komisí usnesené, nebyl povinen svou odchylnou úpravu zvlášť odůvodňovati.

Citace:

č. 9068. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 437-439.