Č. 9160.

Trestní právo policejní: I. * Trestní ustanovení § 11 odst. 1 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. ve svém celku jsou nahražena předpisy 2. odstavce článku 3 hlavy prvé části prvé zák. č. 125/27 o organisaci politické správy. — II. * Za účinnosti zák. č. 125/27 o organisaci politické správy, není zbaveno trestních následků demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě nebo nevážnost k jejím nařízením, uskutečněné za platnosti § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z., pokud zakládá skutkovou podstatu nepřístojného chování druhého odstavce článku 3. cit. zákona o organisaci politické správy.
(Nález ze dne 30. března 1931 č. 10.048/29.)
Věc: Josef K. v P. proti ministerstvu vnitra o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti výroku o přestupku §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. zák., odmítá se jako nepřípustná; rozhodnutí min. vnitra z 1. prosince 1928 se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem policejního ředitelství v Praze z 20. února 1928 byla st-lka uznána vinnou přestupkem §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z. a § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustila tím, že odjela dne 2. listopadu 1927 z Prahy do Ruska, aniž si předem opatřila řádně vyhotovený cestovní pas, opravňující ji k cestě do Ruska, a že tímto postupem demonstrativně dávala na jevo nechuť k vládě a uváděla v nevážnost její nařízení; st-lka byla odsouzena k 3dennímu vězení.
Zsp v Praze rozhodnutím z 11. května 1928 nevyhověla odvolání podanému proti uvedenému nálezu, pokud jím byla st-lka uznána vinnou přestupkem §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z. proto, že jela do Ruska, aniž si předem opatřila řádně vyhotovený cestovní pas k cestě do tohoto státu jí opravňující. Toto rozhodnutí jest opatřeno právním poučením, že se z něho nelze podle § 3 min. vyhlášky z 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. dále odvolati.
Také pokud jde o přestoupení § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. nevyhověla zsp uvedeným rozhodnutím odvolání podanému st-lkou, pozměnila však výrok o vině, shledávajíc přestoupení 2. věty § 11 uvedeného cís. nař. v tom, že st-lka v předpokladu, že by cestovního pasu do Ruska neobdržela, jela bez cestovního pasu do tohoto státu ve společnosti svých známých a tak dala demonstrativně na jevo svou nechuť k vládě a nevážnost k jejím nařízením. V rozhodnutí se uvádí, že z této části rozhodnutí jest možno se odvolati během 4 týdnů po doručení u policejního ředitelství v Praze k min. vnitra. Toto rozhodnutí bylo straně doručeno dne 21. června 1928.
Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání podanému proti uvedenému rozhodnutí zsp-é z důvodů uvedených v tomto rozhodnutí. Námitku, že trest byl st-lce uložen bezpodmínečně, zamítl žal. úřad jako neodůvodněnou, poněvadž podmíněné odsouzení nemělo by vůbec opory v zákonných předpisech, upravujících správní řízení trestní.
Rozhoduje o stížnosti podané na uvedené rozhodnutí min. vnitra, uvažoval nss o ní nejprve, pokud se obrací proti odsouzení pro přestupek §§ 3, 14 a 27 min. vyhlášky z 10. května 1867 č. 80 ř. z., a dospěl k závěru, že je nutno odmítnouti ji v tomto směru jako nepřípustnou, a to z těchto důvodů:
Jak je zřejmo z vylíčeného děje, bylo o přestupku min. vyhlášky č. 80/1867 ř. z. rozhodnuto zsp-ou v Praze s platností konečnou. St-lka ovšem brojila ve svém odvolání k min. vnitra i proti odsouzení pro přestupek cit. min. vyhlášky a min. vnitra toto její odvolání zamítlo, avšak z toho, že se min. ve svém rozhodnutí odvolalo jen na důvody v odpor vzatého rozhodnutí zsp-é, je zřejmo, že se ztotožnilo s názorem II. stolice i v tom směru, že výrok o přestupku min. vyhlášky č. 80/1867 ř. z. byl touto stolicí vyřešen s platností konečnou, a že tudíž podrobilo věcnému přezkoumání jen odsouzení st-lčino pro přestupek § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z.
Proti rozhodnutí zsp-é z 11. května 1928 stížnost formálně nesměřuje (§§ 2 a 18 zák. o ss). Pokud pak svým obsahem se obrací i proti odsouzení pro přestupek min. vyhlášky č. 80/1867 ř. z., sluší ji odmítnouti jako opožděnou, poněvadž — jak bylo uvedeno — bylo o tomto přestupku rozhodnuto s konečnou platností již rozhodnutím zsp-é z 11. května 1928, které bylo st-lce doručeno dne 21. června 1928, kdežto stížnost byla podána dne 5. března 1929.
Pokud jde o přestupek § 11 cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., uvážil nss toto:
Poněvadž tresty lze ukládati jen na základě zákona (§111 odst. 2 úst. list.), musil nss, zkoumaje zákonitost nař. rozhodnutí, především si ujasniti, podle kterého zákona trestního sluší nař. rozhodnuti posuzovati. Ježto pak trest lze na základě zákona uložiti jen tehdy, když a pokud zákon stanoví, že trestáno býti má, jest možno trest ukládati jen tehdy a potud, když a pokud předpis trest normující má vskutku moc zákona. Na základě zákona, který pozbyl své normativní síly, nelze trest ukládati. Z toho plyne, že trest může býti uložen jen podle zákona, který v době, kdy se trest ukládá, platí a působí. Pro uložení trestu mimo tento rámec nedostává se úřadu zákonné kompetence (srov. Prušák, Rak. právo trestní, 1912, str. 27, 34; Binding, Handbuch des Strafrechtes, 1885, svazek I. str. 245 a násl.).
V době, kdy byl vydán trestní nález I. stolice a rozhodnutí II. stolice, bylo v platnosti cis. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., stanovící v § 11, že se — aniž by se předbíhalo případnému stihání soudnímu — trestá pořádkovou pokutou od 2 do 200 Kč aneb 6tihod. až 14tidenním vězením každé protipolicejní chování na veř. shromaždištích, jímž se ruší veř. pořádek nebo slušnost, ruší zábava obecenstva nebo jinak budí veřejné pohoršení a dále, každé demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě nebo nevážnost k jejím nařízením.
Avšak v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí v odpor vzaté, jímž byl zmíněný výrok II. stolice potvrzen, tedy v době, kdy byla st-lka pravoplatně odsouzena, byl již v účinnosti 2. odst. čl. 3 zák. o organisaci politické správy ze 14. července 1927 č. 125 Sb., stanovící v odst. 2, že tresty na penězích od 10 Kč do 5000 Kč, nebo na svobodě od 12 hod. do 14 dnů mohou politické úřady ukládati — bez újmy soudního stíhání — na všeliké nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení.
Podle tohoto zákon. ustanovení netvoří již »demostrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě nebo nevážnost k jejím nařízením«, zvláštní čin trestní, jak tomu bylo podle cís. nař. č. 96/1854 ř. z., nýbrž lze takové chování stihati trestem jen, pokud zakládá skutkovou podstatu nepřístojného jednání nebo chování vyznačeného v cit. předpisu zákona o organisaci politické správy. Ustanovení § 11 cis. nař. č. 96/1854 ř. z., pokud se v něm podrobuje trestní sankci demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě nebo nevážnost k jejím nařízením, neplatí vedle cit. ustanovení zákona o organisaci politické správy podle předpisu 3. odst. hlavy druhé tohoto zákona, podle něhož všeobecné předpisy právní zůstávají v platnosti, pokud tomuto zákonu (nebo vládním nařízením na jeho základě vydaným) neodporují; neboť zákon o organisaci politické správy podrobil otázku, o kterou jde, nové všeobecné úpravě a zrušil tedy staré předpisy upravující tutéž otázku v celém jejich rozsahu. Správnost tohoto úsudku potvrzuje celé parlamentární jednání o osnově zákona o organisaci politické správy (srov. nál. Boh. A 9158/31).
Stíhaje tresty demonstrativní chování, jímž se má projeviti nechuť k vládě nebo nevážnost k jejím nařízením, jen pokud lze v něm spatřovati nepřístojné jednání nebo chování na místech veřejných nebo veřejně přístupných, kterým se ruší nebo ohrožuje veřejný pořádek, klid, bezpečnost, dobrý mrav nebo slušnost nebo se vzbuzuje veřejné pohoršení, dal zákon o organisaci politické správy zřetelně na jevo, že demonstrativní chování, které nelze posoudí ti jako nepřístojné chování ve smyslu naznačeném, za trestní čin nepokládá a není tedy již možno »na základě zákona« ukládati za ně tresty, třebas se uskutečnilo v době, kdy ještě bylo zapovězeno pod trestní sankcí. Pokud však toto demostrativní chování, uskutečněné za působnosti § 11 cís. nař. č. 96/1954 ř. z., bylo zakázáno podle tohoto zákona a zůstalo zakázaným chováním také podle cit. předpisu zákona o organisaci politické správy, nelze vzhledem k časové a vnitřní souvislosti obou těchto právních norem míti za to, že dotyčný předpis organisačního zákona, jehož hlavním účelem bylo zmíněný předpis starý nahraditi, chtěl zbaviti trestních následků činy již před jeho účinností spáchané a podle obou předpisů trestné, dosud však nepotrestané.
Z uvedeného plyne pro konkrétní případ, že bylo věcí žal. úřadu, aby — rozhoduje o odvolání proti výroku II. stolice (vydanému za platnosti § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z.) dne 1. prosince 1928, tedy v době, kdy tento zákon již byl zrušen druhým odst. čl. 3 zák. č. 125/27, zkoumal v prvé řadě, zdali rozhodnutí II. stolice klade st-lce za vinu trestní skutek, který stíhá trestem i zmíněný předpis nový, zdali totiž demonstrativní chování kladené st-lce za vinu zakládá i skutkovou podstatu přestupku 2. odst. čl. 3 zák. o organisaci politické správy.
Žal. úřad neuvažoval o věci s tohoto hlediska, v čemž spočívá podstatná vada řízení znemožňující nss-u přezkoumati nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti. Poněvadž vada ta byla zaviněna nesprávným názorem žal. úřadu, že pro konkrétní věc předpisy organisačního zákona vůbec nepadají na váhu, sluší zrušiti nař. rozhodnutí podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 9160. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 635-639.